Je zvláštní jaká spousta věcí se za ty tři roky, kdy byl Kevin ve vězení, změnila. Prakticky všechno papírování a vyřizování úředních záležitostí se přesunulo na internet. K tomu navíc už není potřeba ani špatně přenositelný laptop, všechno se snadno vyřídí i z mobilního telefonu.
To však také znamená, že bude možná komplikovanější využít hlavní přednosti Polymorfů. A sice, jejich schopnost měnit podobu. K čemu bude nepřeberné množství možných postav, když se takový úředník podívá do databáze a zjistí, že ona postava ani neexistuje? A ukrást nebo respektive, převést firmu na sebe, už nebude patrně taky snadné, jako kdysi, uvažuje Kevin.
Polymorfové sice jednají, jakoby sem přišli ze samotného pekla, ale že by měli i znalosti z oblasti programování PHP, o tom se dá docela pochybovat.
Kevin by docela rád založil novou firmu, ale k takové firmě je potřeba dvou společníků. V minulosti byla tichým společníkem Joane, a aniž by o tom věděla, mohl Kevin s Polymorfy začít převádět na sebe jeden majetek za druhým.
Namísto Joane ještě přichází do úvahy jeho bývalý spoluvězeň Fero. Na toho byl vždycky spoleh, a udělal by to určitě za pár drobných.
Kevin sedí na lavičce před ubytovnou. V ruce mobil, zrovna kontroluje, jestli by musel kvůli tomu všemu odletět domů a přijít o tuhle fajnovou ubytovnu, která je skoro zadarmo. Když mu najednou volá neznámé číslo.
„Ahoj Kevine.“
„To jsi ty, Joane?“
Z telefonu se chvíli nic neozývá.
„Jak se máš?“ Ptá se Joane.
„Docela dobře, jsem v takové ubytovně pro čerstvě propuštěné vězně. Nikomu se odsud ani nechce, i když je nás na každém pokoji šest až osm.“
„Hmm, a co Polymorfové?“
Kevin by se ji nejraději zeptal sám a na tolik jiných věcí, ale když tak najednou volá, asi ji to vážně zajímá, uvažuje pro sebe.
„Znáš to, oni jsou jako úvazek na celý život. Jako mít děti, s tím rozdílem, že poroučí oni a jsou nebezpeční.“
Oba se smějí.
„A jak se máš ty?
Joane chvíli mlčí, ale zatím nezavěsila.
„Mám se dobře, firma nám vydělala spoustu peněz a někoho jsem potkala.“
„A já si říkal, že se ani neozveš. To je v pohodě, ale právě zakládám firmu novou a hledám tichého společníka.“
„Jako, že bych.. já?“ Ptá se Joane překvapeně.
Kevin se se zatnutými zuby usmívá.
„Jde o to, že už Polymorfy znáš. Kdyby to bylo jenom na mě, tak se tu někde zahrabu a možná si koupím Porsche. Ale co já teď s nimi?“
„Stejně je to tady děsná nuda.“ Reaguje Joane. „Takové tiché společnictví zní dobře, ale musela bych mít jistotu, že jsou v tom taky. Měli by se mi objevit.“
Kevin se tváří nejistě.
„Já nevím, jestli nebudeš muset přiletět spíš ty sem.“
„Áááá, ahoj kluci.“ Povídá Joane nadšeně.
„Cože co?“ Ptá se Kevin.
Z telefonu se ozývá, jak se Joane baví s Polymorfy. Z nějakého zvláštního důvodu jsou tam, a tak je nadšená.
„Tak jo, já za tebou přiletím a dohodneme se.“ Ozývá se ze sluchátka nakonec.
„Počkej, nejdříve budeš muset na úřad vyřídit to papírování, abych nemusel já sám. Firma je už v registru, jenom budou potřebovat tvůj podpis.“
„Dobře, já už se s kluky domluvím, co a jak.“ Povídá Joane.
„Tak jo.“
„Ahoj.“
Kevinovi připadá, jakoby za těch pár minut uběhl celý týden. Ona jim říká kluci? Patrně ji nikdy nemučili, ani málem nezabili, uvažuje nakonec.
–
Ještě ten večer hledá Kevin nový byt. Nějaký krátkodobý podnájem, protože zrovna neplánuje zůstat tady v Česku, teď, když už se všechno začíná rozjíždět nanovo.
Jenže zároveň nechce, aby to před Joane vypadalo, že poletí zpátky jen kvůli ní a jakési sentimentální představě o tom, co předtím bylo.
Nakonec by se dala i tahle země před odletem trochu podojit. Založit nějaká fiktivní pobočka, „nakoupit“ tohle a tamto. S lety do vesmíru už asi díru do světa neudělá, když se jim v současnosti věnuje každý, ale začít těžit na měsíci helium 3 a vybudovat zde základnu pro další cestování, by možná šlo.
Ještě si však musí domluvit schůzku s tím tvorem, který ho jednou koupal v lázni z červů a bodal ho dýkou do hlavy. Mohl by se ho zeptat, kterým směrem se vydat, aby našli nějaká další naleziště.
Vesmír je obrovské úložiště hmoty a energie, která je biologicky neaktivní a docela nevyužitá. Jednou zde možná půjde o něco zajímavějšího, zatím se zde však spojuje jen cosi velmi inteligentního s tvory, kteří tráví večery na ubytovně a občas se jdou vychcat támhle do křoví.
„Už jsem na letišti, Polymorfové sehnali auto a odvezli mě až do Chicaga.“ Píše Joane.
Kevin čte zprávu s úsměvem. Dva tlusťoši si právě sedli vedle ke stolu a otevřeli láhev s rumem. Kevin však už svůj nový byt našel, a bude se stěhovat právě zítra.
„Oba letí s tebou?“
„Jo, vypadají jako agenti CIA. Dobře se bavím.“
„A já si říkal, kde se toulají. Celý večer postávám venku, hledám si nějaký byt a oni zatím zajišťují bezpečnost našeho tichého společníka.“
„Budu se těšit.“
Tak tenhle problém by byl tedy vyřešen, uvažuje Kevin.
„Nedáš si s námi jednu?“ Ptá se ho jeden z tlusťochů v tílku a trenýrkách.
„Ale jo, musím se na zítřek pořádně vyspat.“ Reaguje Kevin.
Zvedá se z postele a sedá si ke stolu.
„Jak dlouho už jsi tady?“
„Asi měsíc.“ Odpovídá Kevin, přitom si s ostatními přiťukává. „Jenomže volno právě skončilo. Zítra se stěhuju pryč a jde se makat.“
„A neměl bys pro nás nějaký kšeft?“
Kevin krčí rameny.
„Kdyžtak bych se ozval, dobře?“
„Tak fajn, popojedem.“