Ten večer připravuje Bagge v hotelu k odeslání velkou krabici s různými suvenýry, které během dne nakoupili. Jsou to pestrobarevné koše na potraviny, košíky, kabelky, náramky a čapky.
Objevit se v téhle části světa je vždycky užitečné, protože místní zboží je tak křiklavě barevné, že je vždycky na pohled prostě zajímavé. Navíc bude celá krabice díky tomu, že nejde o porcelán, ani kov, docela lehká, pochvaluje si Bagge.
Navštěvování místních trhů je vždycky mnohem snadnější, než se vloupávat k někomu do domu. Jenže zase je třeba dohadovat se s všelijakými křiklouny o ceně.
„Kolik za to chceš?“
„50 Birr!“
„To ne, deset.“
„Deset ne! Čtyřicet!“
„Dobře, tak dvacet, ale to už je až moc.“
Následuje nesrozumitelné hulákání a nadávky.
„Třicet!“
„Dobře, tak třicet, ale žádnou radost z toho už teď nemám.“
A tak to chodí s každou prkotinou. Bagge by si přál, kdyby se mohl jednou za čas proměnit, aby vypadal jako místní. To by řadu věcí docela usnadnilo.
Během balení krabice si navíc všímá podivného svědění v rozkroku. Pálí to, a je to spíš taková kousavá bolest. Při zběžné prohlídce jsou některé části kůže zarudlé a poškozené, jakoby je cosi pojídalo.
Baggemu dochází, že dostal filcky, i když tentokrát neví odkud. To musí být ta hotelová postel. Jsou sice v mezinárodním hotelu a pokoje vypadají dobře, jenom se mu už od prvního dne zdá, že než se sem nastěhoval, tak pokojská jaksi zapomněla vyměnit povlečení.
Na filcky pomáhá jen úplná očista a dezinfekce. Všechno oholit a pořádně vydezinfikovat. Bagge si sebou mnoho lékařského vybavení už nebere, protože na většinu problémů stačí aspirin, obvaz, popřípadě dezinfekce.
Aby ušetřil místo v kufru, bere sebou od jisté doby namísto normální dezinfekce jenom ocet, se kterým se čistí i destilační přístroj na vodu.
Doteď tak byl docela rád, že ocet používal jen k čištění vodního kamene.. a teď přijde to nejhorší. Poslední kontrola, jestli je ještě otevřená nějaká lékárna v okolí nebo supermarket. Není.
Jde tedy na záchod, sedá si a polévá rozkrok desetiprocentním octem. Štiplavá, pálivá bolest je tak silná, že mu následným stiskem málem drtí zuby.
Rozhodně lepší pro tyhle účely by byl obyčejný alkohol nebo technický líh, ten ale nerozpouští vodní kámen. No, nedá se nic dělat, ještě jednou, aby byla jistota.
„Áááááááááuu.“
Bagge je už zvyklý na ledacos, a tak křičí velmi, velmi potichu. Teď už je ale čas jít na večeři.
–
Během večeře si Bagge všímá, že se i Moorová na židli tak trochu ošívá a netváří se zrovna nadšeně. Ne, jako Cwalda, kterého právě vytáhli z Etiopského vězení a užívá si nejlepší moment svého života.
„Tak co Cwaldo, jaký máte pokoj? Všechno v pořádku?“ Ptá se Bagge.
„Vysprchoval jsem se, hadry z vězení hodil do koše a teď jsem úplně spokojený.“
„Jsem rád, že aspoň někdo. Máme sice nakoupeno, co potřebujeme, ale jak jsem říkal, trochu si tady v Abbebě pobudeme. Dáme si od cestování menší pauzu.“
Moorová hledí šokovaně před sebe.
„Nevím, kde jsem to chytil, možná na vězeňském záchodě.“ Pokračuje Bagge: „Ale asi jsem dostal filcky.“
„A co budete dělat?“ Ptá se Cwalda.
„Už jsem to párkrát zažil, i když jsem měl jenom opar, dezinfekce to většinou vyřeší. Ale docela mě sere, že jsem na tuhle cestu svojí lékárnu docela zredukoval. Mám stovky pilulek s doplňky stravy, ale dezinfekci žádnou, jenom ocet. A ten štípe, jako ta svině.“
„K čemu máte ocet?“ Ptá se tentokrát Moorová.
Od chvíle, kdy se Bagge zmínil o filckách, je to poprvé, co se ozvala. Už je tedy jasné, že je dostala taky.
„Docela by mě zajímalo odkud jsem je mohl chytit.“ Přemýšlí Bagge nahlas. „No, vezu sebou zkrátka i destilační přístroj na vodu, abych nemusel kupovat balenou. Když jsem totiž jednou zkoušel vydestilovat vodu balenou, zbyly po ní úplně stejné sračky, jako z té kohoutkové, měly jenom namodralou barvu. Těžko říct, možná je to nějaký zdraví prospěšný minerál, ale zkrátka k vyčištění těchhle sraček stačí obyčejný ocet, a tak jsem dostal ten geniální nápad nebrat sebou svojí starou dobrou, věrnou lékárničku.“
„Takže vy už sebou nemáte ani penicilín? Žádné antibiotika? Žádný krém, nic?“ Ptá se Moorová.
Bagge omluvně krčí rameny.
„Teda, a co budeme dělat?“ Pokračuje Moorová. „Já si myslela, že jste vždycky vybavený, proto jsem sebou nic nebrala.“
„A myslíte, že je máte taky? Ty filcky?“
„Právěže asi ano.“
Všichni tři chvíli mlčky jen pokračují v jídle. Bagge si uvědomuje, že měl při onom rozhodování nevzít si ony základní věci, myslet taky na Moorovou. Její imunitní systém totiž není tak dobrý a při cestách už párkrát málem zemřela.
„Já jsem se doma při balení zrovna díval na film Rambo: První krev a ten měl veškeré svoje lékařské vybavení v rukojeti nože. Vešel se tam i kompas, kdyby náhodou musel utéct do lesa a bojovat proti místní policii.“
„A vy si myslíte, že je to vtipné?“ Ptá se Moorová.
„Zrovna teď ne. Ale jsme v Abbebě, tak já si myslím, že tu bude někde i normální lékárna.“
Cwalda v ten moment odchází na záchod.
„Asi se šel zkontrolovat.“ Reaguje Bagge.
„To taky není vtipné.“
„Však já chápu, že není.“
–
Pro Moorovou není tahle situace kdovíjak komfortní, ale Bagge ji i tak hned po večeři odnáší sklenici s octem, aby přežila do rána.
Následuje kompletní oholení vlasů, podpaží, hrudníku, všech partií, dokud není Bagge tak, jak ho pánbůh původně stvořil.
Holící strojek poté dezinfikuje a odnáší Moorové, ta jej však nechce, má svůj vlastní.
Když dojde na nemoci a podobné potíže, nejsou jejich vztahy zaměstnanec – zaměstnavatel na tak komfortní úrovni, jako obvykle. Ale to už k cestování patří, říká si Bagge.