Škola je instituce, ve které si každý člověk zvykne na jakýsi režim a jistoty. Pořád je kde bydlet, pořád co jíst, ale za zdí téhle instituce proti sobě bojují malé i velké šelmy o peníze.
Henrymu je už 25 let a začíná to být dávno, co odešel ze školy. Zatím se však jeho život neposouvá úplně podle jeho představ. Je večer on vystupuje z autobusu na zastávce společně s dalšími zaměstnanci velké firmy, která se zabývá dovozem počítačů a komponent.
Už se z toho stala rutina, po dlouhém pracovním dni rychle domů, aby se stihl ještě najíst a rychle do postele. Už na zastávce cítí jak se do jeho mozku vlévá neskutečná únava, zbývá mu jen pár hodin, pár stovek kroků, než usne třeba rovnou na podlaze.
Má neustálou potřebu spát, a proto cestou z práce popíjí poslední energy drink, který mu zůstal v tašce a ze sluchátek mu duní do hlavy nahlas skladba od hiphopové skupiny MAAT.
„Lidi jdou kolem mě, ptaj se mě co stavím…
jen usmívám a zdravím.“
Nikdo právě kolem nejde, Henry nic nestaví a nikdo se ho ani neptá. Cítí však, že mu něco uniká, že by mohl udělat pro sebe víc než právě teď dělá.
Zvoní mu mobil. Je to kámoš Vincent, se kterým občas zajde do místního baru. Včera tam potkali dvě pěkné holky, ta víc při těle šla nakonec domů s Henrym a ta druhá řekla jeho kamarádovi, že je už dlouho zamilovaná do někoho jiného.
„Nazdar Henry, tak už pádíš domů?“
„Jo vole, dneska končím.“ Odpovídá Henry mrzutě.
Vincenta není z telefonu chvíli slyšet, jakoby přemýšlel co odpovědět.
„Takže jsi včera nekecal, dáváš výpověď, jo?“
„Konečná kamaráde! Nebudu přece pracovat deset hodin každý všední den, na to ať zapomenou!“
Henry znovu cítí příliv únavy, zrychluje svůj krok, aby to stihl aspoň ke dveřím a nesekl sebou na zemi někde venku. To bývá dost nepříjemné, lidi volají záchranku a celou noc ho neustále někdo budí.
„Ty si ale číslo. Hele a co včera ta holka? Šla s tebou?“ Ptá se Vincent zvědavě.
„Ani nevím jak, ale povedlo se, byla k sežrání.“
Chvíli řeší detaily o co vlastně šlo a Henry končí hovor co nejrychleji. Domovní dveře se blíží, chce to ještě jednu rychlou skladbu k jednomu rychlému jídlu a spát!
„Ale já neztrácím víru a vím, že to chce čas,
kdy všechno co postavím bude na svém místě stát.“
Henry vstává do nového dne plný elánu. Na internetu si před pár dny našel celý seznam firem, kde pracují do úmoru stejní chudáci, jako byl ještě včera on sám.
Jsou jich tisíce, statisíce a milióny, v každém městě a na každé vesnici jsou spousty zaměstnanců, kteří potřebují pracovní oblečení a na nich mít své loga a nápisy.
Henry sedí v kuchyni u stolu, popíjí kávu a kouká na svůj zbrusu nový živnostenský list. Malý stroj na potisk mu už leží v koutě obýváku, zbývá už jen jít ven a od někoho si půjčit peníze na materiál.
Vyskakuje ze židle a míří rovnou k sousedce, která by měla být doma. Není. Na celém patře není nikdo doma, všichni jsou v práci.
„Zvláštní, všichni šli do práce.“ Mumlá si a kroutí hlavou.
Mohl by si jít lehnout a počkat až někdo přijde domů, ale ví moc dobře, že jak jednou vyklouzne ze svého denního režimu, bude celou noc a celý den už jenom jíst a spát.
Při té představě se mu vybavují vzpomínky na kruté časy, kdy bydlel u rodičů na vesnici. V pět ráno tam začal kokrhat kohout a štěkat pes. Kravál z domácích zvířat nepřestával až do večera, to už Henry dávno únavou odpadl. Rodiče ho museli vynést z podlahy do postele a další den zase nanovo!
A pak když se rozhodl osamostatnit, přestěhoval se do levného bytu v centru města, kde od rána sousedé splachovali záchody, venku jezdily auta a dokonce venku stavěli dělníci a dělali kravál sbíječkami!
„Brr!“ Kroutí hlavou s odporem Henry.
Chce to pozitivní přístup! Přemýšlí sám pro sebe.
Rychle se obléká, nasazuje sluchátka a vyráží na úřad práce podívat se jestli nenajde nějakou špatně placenou, ale časově nenáročnou práci, než se postaví na vlastní nohy.
Cestou mu do hlavy duní jeho oblíbená hiphopová skladba.
„Já nečekám na to kdo z vás mi co dá,
kdo z vás poplácá mi záda, dá keš na barák..“
Úřad práce je instituce, která funguje už mnoho generací. Bylo by možná lepší hledat práci na internetu, ale Henry chce sehnat jenom něco časově nenáročného.
Od chvíle, kdy se ráno probudí, tak začnou nemilosrdně tikat všechny hodiny a on chce po takové práci ještě dělat na svém vlastním projektu, být svým pánem a konečně si něco vydělat.
Před budovou úřadu postávají tři nervózní nezaměstnaní a pokuřují. Opodál sedí v trávě na slunci nějaký bezdomovec, v ruce drží krabici s vínem.
Uvnitř je spousta nástěnek, pokrytých nabídkami na nová místa. Je tam taky hodně lidí, ale nikdo z nich si nástěnky neprohlíží, jenom tam sedí s pořadovým číslem v ruce.
Henry se po otravném přeskakování od nástěnky k nástěnce konečně dostává k sekci „brigády“, která jediná slibuje kratší pracovní den.
„Hrabání listí! Chceš si přivydělat? Přišel podzim a náš tým je na nohou! Zastav se kterékoliv dopoledne, pokud jsi dynamický a pracovitý člověk, je hrabání listí jenom na pár hodin denně!“
„Hmm.“ Přemýšlí Henry.
„Tak jdeme na to!“
Ještě ten den drží Henry v ruce hrábě. Vedoucí hrabajícího „týmu“ je čirou náhodou jeho soused, prošedivělý starý pán s vychytralým úsměvem.
„Nazdar sousede! Můžu se taky zapojit?“
„Teda ty jsi poslední, koho bych u nás čekal, Henry. Už nechodíš do práce?“
„To víš, rozjíždím vlastní podnik, ale platit nájem a kupovat si jídlo budu muset pořád.“
Soused se usmívá a přemýšlí jakou dát mladému práci. Posílá hlouček postávajících lidí postupně do různých koutů města.
„Vy dva půjdete do aleje ke hřbitovu, ty půjdeš do parku v centru.“
„Do centra né!“ Kroutí nesouhlasně hlavou mladá žena.
„Co se stydíš?“
Ostatní vybuchují smíchy. Mladá žena je na rozpacích z toho, že ji uvidí celé město hrabat listí.
„Ať jde ten nový!“
„Cože?“ Zvedá zvedavě obočí Henry.
Že by se měl stydět hrabat listí v centru města, s tím ani nepočítal a ještě k tomu ho tam pošlou!
Na druhou stranu mu to může být jedno, už dvakrát usnul přímo na zemi uprostřed náměstí, znají ho tam všichni.
„Jestli to bude dneska všechno, za pár hodin bych měl park sfouknout.“ Souhlasí nakonec Henry.
„To je slovo chlapa, z něho si berte příklad, mládeži!“ Směje se soused.
Ostatní kroutí hlavami a jdou si po svých.