Jeffry s Dorou se sklání nad mužem, kterého přinesl drak a který je teď v bezvědomí.
„Můžeš mu nějak pomoct?“ Ptá se Jeffry.
„A jak?“
Jeffry na Doru nechápavě hledí.
„Ty jsi prožila na zemi celé století, to si se nic podobného nenaučila?“
Dora chvíli přemýšlí.
„Štípni ho do ušního lalůčku.“
Jeffry se tedy sklání blíž a vší silou zarývá nehet do ušního lalůčku onoho nebožáka. Muž se v ten moment probouzí.
„Kde, kde to jsem?“
„Jste na lodi, přinesl vás náš drak.“ Odpovídá Dora co nejněžněji.
„Už si vzpomínám, příšerné monstrum. Dnes ráno nás napadli.. Castované! Příšerné jatka, přiletěl i sám velký čaroděj, už jsem myslel, že je po mě a najednou jsem tady.“
Jeffry se snaží pochopit o čem je řeč.
„To vysvětluje onu krev v řece, podle vašeho oblečení jste asi z chudého kraje.“
„Nene, náš národ je bohatý, jsme rolníci. A kde je ta příšera?“
Jeffry vytahuje z kapsy plastovou kačenku.
„Tak vy jste taky.. čaroděj!“
„Jenom klid a co po vás ten velký čaroděj vlastně chce?“
„Já chci pryč! Nechte mě jít!“
Jeffry se obrací k Doře.
„Zkus to s ním ty, já jdu usmažit nějaké pstruhy. Už mám docela hlad.“
„Jak se jmenuješ?“ Ptá se Dora cizince.
„Ealah.“
„Hezké jméno, já jsem Dora a můj kolega, který s tebou právě hovořil je Jeffry. A není to žádný čaroděj, spíš jen trouba s kachničkou.“
„Hele, já vás slyším.“ Ozývá se zezadu.
Dora se směje.
„Najíme se a potom tě zase pošleme zpátky, co říkáš?“
Ealahův vystrašený výraz mizí. A o něco později u jídla je už úplně klidný.
„A kam vlastně pluje ta vaše loď?“ Ptá se Ealah.
Jeffry s Dorou na sebe tázavě hledí.
„Těžko říct, hledali jsme nějakou mapu, ale žádná na palubě není.“ Povídá Jeffry.
„A odkud jste vypluli?“
„Máme ztrátu paměti, omylem jsme snědli jedovaté houby. Trvalo několik dní, než jsme se vyléčili, ale naše paměť se ještě nevrátila.“ Reaguje Dora pohotově.
Jeffry ji pohledem chválí. Vypadá to, že se na podobné situace už dobře připravuje.
„Mysleli jsme si, že bys nám mohl trošku pomoct a třeba menší mapku nakreslit.“
Ealah důkladně obírá svého pstruha, očividně mu chutná.
„Pod jednou podmínkou.. vyšlete svého draka na velkého čaroděje.“
Jeffry chvíli váhá, nerad by o něj přišel jen tak, pro nic. Ale nakonec souhlasí. Když jsou všichni po jídle, háže Jeffry kačenku do vody. V momentě, kdy se drak nad ním sklání, povídá:
„Poslouchej, tenhle muž nám nakreslil mapu. Takže ho můžeš odnést zase zpátky, kde jsi ho vzal. Cestou ti ukáže velkého čaroděje. Nechceme ho zabít, jenom ho vezmi a přines sem na loď.“
Drak jakoby nepochopil, o čem Jeffry mluví, jen dál zírá.
„To je všechno.“
Drak tedy nastavuje jeden ze svých tří čumáků, aby si po něm Ealah vylezl na jeho hřbet. Ten přitom úpí bolestí, protože je jeho krk celý pokrytý špičatými ostny.
„Dobrý, lepší, než cestovat v jeho tlamě, ne?“ Povídá Jeffry.
„Tak nevím, co je lepší.“ Reaguje Ealah nešťastně.
Drak se poté švihem zvedá nad hladinu a odlétá pryč.
–
Uběhlo několik hodin a drak se stále nevrací. Dora se mezitím převlékla do vyzývavé košilky, patrně aby udělala na čaroděje dojem. Jeffry zatím hledí do dálky a čeká až uvidí velkou sochu muže s ptačí hlavou, jak Ealah nakreslil na mapce.
„Pořád nic?“ Ptá se Dora.
„Je to obrovský kraj, nechápu jak se sami mohli dostat tak daleko.“
Dora přejíždí prstem po mapě.
„Takže až uvidíme sochu, budeme v zóně lidí s ptačí hlavou.“
„To asi ne, jenom půjde o jiný kraj. Tyhle primitivní národy si většinou vymýšlejí pohádky.“
Dora dále pokračuje.
„A pak dlouho nic a přijde zóna mechanických tvorů, jak jim říkal?“
„Že jsou z kovu, inteligentní roboti asi.“
„A co s nimi máme jako dělat?“ Ptá se Dora.
Jeffry krčí rameny.
„Podle mě se musíme dostat až sem, kde ještě nikdo nebyl.“
„Ale předtím ještě následuje zóna smrti.“
Jeffry z hluboka vydechuje.
„Máme přece draka. Tedy možná.“
Oba dva se ohlíží zpátky, jestli náhodou nezahlédnou jak přilétá.
„Musím příště kouzelnému dědečkovi říct, ať nás vybaví alespoň notebookem. Tohle čekání je docela únavné, není tu žádná zábava.“
„A co tohle?“
Dora rozepíná košilku a ukazuje Jeffrymu ňadro.
„To vypadá dobře, ale nerad bych, aby se mezi námi něco pokazilo. Znáš to, hormony se začnou vyplavovat a za chvíli se hádáme a s výpravami je konec.“
„Já nejsem zrovna hádavý typ, navíc po lobotomii mozku a poté, co jsem už jednou úplně zestárla přemýšlím úplně jinak.“ Povídá Dora.
Jeffry na ni s úsměvem hledí.
„Že je ale ta mimozemská technologie super. Když si vzpomenu jak jsem se cítil předtím, něco takového už bych prožít nechtěl. Doma mám spoustu peněz, v práci pluju na palubě s takovou kočkou.“
„Hlavně, aby nám to vydrželo a dokončili jsme úspěšně náš úkol.“
„A taky necháme to mezi námi dvěma asi až na doma. Pořád ještě nevíme, kdo všechno nás vlastně sleduje. A znáš to, co by si asi o nás řekli, kdybychom všechen volný čas prošoustali.“
Oba se smějí.
„A jak to vlastně dopadlo s tou tvojí kamerou, kterou sis chtěl nechat voperovat do hlavy?“ Ptá se Dora.
Jeffry se šklebí proti slunci.
„Tenkrát ve čtyřicátých letech ještě technologie úplně nepokročila. Přišlo mi to riskantní, protože mi v mozku našli něco, čemu říkali zjizvená tkáň.“
„Ach a jsi v pořádku?“
„Určitě, jenom protože jsi prošla stejnou lobotomií, asi ji tam budeš mít taky. Prý se dá zjistit o co vlastně jde až při pitvě.“
„Fuj, brrr. To byli ve čtyřicátých letech pěkní řezníci.“
Najednou se oba otáčejí, přilétá drak a v tlamě nese velkého čaroděje.