Sammy Scoopers a Jerry Walker jsou mladí vesmírní agenti. Jdou právě do kanceláře instruktora Murphyho. Na chodbě se Sammy zastavuje u výdejního automatu a objednává energy drink. Vypadá ospale.
„Co je to sakra s tebou?“
„Přes noc jsem hrál novou hru. Úplně jsem na dnešek zapomněl. Ještě k tomu smrdím, jakoby na mě někdo vylil kýbl hoven.“
Jerry se zhnuseně šklebí.
„No, nechtěl jsem to říct první.“
Sammy do sebe hází energetický nápoj na ex. Kolem prochází skupinka šklebících se administrátorek. Když byly ještě v dálce, usmívaly se.
Sammy se stydí.
Jerry čeká sám v kanceláři instruktora Murphyho už dobrou půlhodinu. Okna jsou otevřená dokořán a z vedlejší místnosti je slyšet tekoucí voda.
Starý, důstojný instruktor vesmírných agentů William Murphy přichází s deodorantem v ruce a se šklebem stříká kolem sebe.
„Ty jsi ale citlivka, Murphy.“ Kroutí hlavou Jerry.
„Jak dlouho se nesprchoval, měsíc?“
„Prý dva dny, ale naposledy jsem ho viděl tak před měsícem.“ Přemýšlí Jerry nahlas.
Murphy přechází k minibaru a dělá si kávu.
Sammy přichází z vedlejší místnosti v Murphyho županu. Tváří se spokojeně.
„Teda šéfe, mít v kanceláři takovou luxusní koupelnu, ty si žiješ.“
Nikdo neodpovídá. Instruktor jde raději rovnou k věci.
Před agenty se zobrazuje trojrozměrná projekce planety Nimre. Oválná hrouda písku je obsypána černočervenými body, vulkanickými sopkami.
„Tahle planeta má víc beďarů než soutěžící na matematické olympiádě.“ Kroutí hlavou Sammy.
Jerry se škodolibě přidává.
„Můžeš zase na pár dní vysadit sprchu a splyneš s davem.“
„Agenti ticho!“ Utíná konverzaci nervózně Murphy. „Planeta Nimre se nepodobá ničemu, co jsme zatím objevili a naneštěstí jste byli zrovna vy dva vybráni k misi jako nejvhodnější kandidáti!“
Oba mlčí.
Před nimi se zobrazuje série fotografií místních stvoření, které sondy zachytily.
Na nich malý hmyz, s vystouplým zadkem směrem k nebi, vypadá jako chodící banán. Domy oválné se zvláštními anténami na střechách a konečně obrázky místních lidí.
Mimozemšťané mají flekaté lebky s drdolem skelných listů na temeni.
„Taky vám připadá, jakobychom se dívali na zahradu chodícího ovoce?“ Ptá se Sammy.
Agenti zírají na zvláštní stvoření s neskrývaným úžasem.
Zvláštní, téměř průhledné, jakoby skleněné stvoření stojí v závětří za písečnou dunou. Slunce je na špatné straně, takže stojí ve stínu a je mu zima.
„To je kosa, tady musí být takových 40 stupňů.“ Říká si ustaraně.
Přijíždí mechanické napůl průhledné auto. Další zvláštní stvoření ze skla vystupuje a mává na čekajícího.
„Kde se touláš, Ninaki?“
Ninaki rychle sedá do auta a tře o sebe své skleněné ruce.
„Nezdržuj a jeď.“ Odpovídá nervózně a klepe se zimou.
Vůz se rozjíždí směrem k nedalekému městu.
„Nenašel jsem nic, žádnou oázu, ani brouka, nic!“ Bručí nespokojeně Ninaki.
To druhé zvláštní stvoření je žena, jeho dlouholetá přítelkyně Myla. Neví co odpovědět, a tak chvíli dělá, že nemůže za jízdy nasměrovat sluneční paprsek ke svým ústům.
Mimozemšťané z planety Nimre neslyší, dorozumívají se světlem. Na jejich temeni rostou skelné listy, zachycující sluneční záření. Z pusy jim místo lidské řeči vystřelují slabé laserové paprsky.
Myla se s Ninakim o jeho selhání nerada baví. Bývá přitom útočný a dotěrný!
„Už máš pět zkoušek za sebou, určitě něco brzy najdeš.“
„Starej se radši o řízení.“
Blíží se večer a ve vesnici je velké shromáždění. Stojí zde několik skleněných budov a okolo každé z nich je hlouček mimozemšťanů.
Provádějí každovečerní zateplování. Budovy jsou doslova obšlehávány laserovými paprsky z jejich úst a do ruda je zahřívají!
Návštěvník by si řekl, že se ti blázni snaží své domy podpálit. Ale v mysli každého toho živého domu se rozlévá blaženost.
Slunce už zapadá a všichni se jdou schovat před zimou dovnitř do těch žhavě rozpálených budov.
Z posledních zbytků slunečních paprsků si domy mezi sebou vyměňují pozdravy.
„Dobrý večer všem!“
„Dnes byl dobrý den.“
„Dobrou noc všem!“
Ninaki je doma s Mylou, jeho matkou a dvěma mladšími sestrami.
Neměli čas si spolu promluvit, když už zapadlo slunce. Jejich sousedé naštěstí odvedli při zateplování dvojnásobnou práci.
Sousedé naštvaně třískají do stěn, na moment se ozývá tříštivý zvuk rozbité sklenice. Jeden z nich si zlomil ruku.
Ninaki se směje. Jeho matka mu věnuje káravý pohled.
Zbytek večera je klid. S Mylou v posteli si vyměňují něžné dotyky, hladí se tak jemně, aby se nepoškrábali. Právě tak ať je jim jenom příjemně.
„Myla je skvělá.“ Myslí si Ninaki.