Je ráno, celý zbytek noci připravovali pozemšťané Aaru na důležitý moment v jejím bratrovražedném životě.
Kanibalka se dozvěděla, že nejsou z tohoto světa tak jako Zurvan. Musí odletět, ale ona by měla dohlížet na pořádek, než se znovu objeví.
Sammy vychází před chatrč. Dvě ženy stojí právě poblíž a natírají páchnoucí tekutinou jednu z budov.
Sammymu se dělá na okamžik nevolno.
„Svolejte všechny!“
Netrvá to ani dvě minuty a celé náměstí před Zurvanovým domem je plné domorodců.
„Připravte se na velké hody!“
John začíná nosit první várky těl, které vytáhnul z klonovací místnosti pod zemí.
Jsou v různém stádiu vývoje, znetvořená. John vybral jenom ty lepší z nich.
Celý dav jásá a začínají odnášet jedno tělo za druhým.
„Stůjte!“ Pronáší Sammy.
Ušklíbající se domorodci stojí a zvědavě hledí co má ještě Zurvan na srdci.
„Je to dávno, co jsem mezi vás přišel a i když vypadáte jako sympaťáci, budu muset i se svými přáteli odejít.“
Kanibalové jakoby nechápali.
„Jíme svoje rodiče a nemocné bratry, protože tohle mazlavé červí maso nebo hořké vnitřnosti obřího komára je dobré tak možná pro ty zvířata venku. Jenže tohle jsou poslední těla, která máme a po nich nám nezbyde než sníst každého z vás, jednoho po druhém.“
Všichni Zurvana dál lhostejně pozorují. On, jakoby začal projevovat lítost, kterou u něj nikdy neviděli.
„Netrvalo by to dlouho a snědl bych vás všechny, proto musím odejít. Naučte se jíst, co vám dá příroda.“
Kanibalové si šuškají. Myslí si, že jde o další hru. Kdo promluví, půjde určitě na oheň jako první.
Z klonovací místnosti mají spoustu jídla! Zurvan zabije toho, kdo sní nejmíň!
Všichni začínají zpívat a spokojeně mlaskat. Tahat těla ženským na vykuchání a pod rožeň. Panuje dobrá nálada.
Sammy a Jerry zklamaně pozorují co se děje a společně s androidem odchází na kraj osady a dál do míst, kde nechali do země zavrtat své batohy s věcmi.
Jdou pomalu dobrých 10 minut. Je to příšerná cesta, protože každou chvíli jejich směrem vystartuje nečekaně obří vážka nebo zpoza kamene vyskočí klepeta korýše.
Pozorují až neuvěřitelně velké prašivé houby, rákosí, které sahá z močálu do pětimetrové výšky. Teď když je už netlačí povinnost splnit úkol, mají konečně náladu se rozhlížet.
Netrvá to však dlouho, John registruje pohyb jejich směrem. Jde za nimi výprava dvaceti kanibalů!
„Proč za námi jdou?“ Diví se Sammy.
„No možná jim ten tvůj dechberoucí proslov nestačil a chtějí přídavek.“ Odpovídá Jerry škodolibě.
Pozemšťané instinktivně zrychlují chůzi.
„Pořád se přibližují, Johne?“
„Budou na dohled za dvě minuty.“
Dávají se do běhu, jakoby jim šlo o život.
„J.. jak můžou, heh, vědět kam jít?“ Oddechuje v běhu hlasitě Sammy.
„Slyšel jsi někdy o stopování?“
„Heh, kam se hrabe John se svými senzory.“
Už jim zbývá jenom kilometr k tomu dostat se mezi skály, kde zamaskovali svou loď, když najednou jim kříží cestu malá skupinka pěti kanibalů.
Tváří se zmateně a ukřivděně.
„Slíbil jsi nám jídlo a svou ochranu, proč teď odcházíš, Zurvane?“
Kanibalové, jakoby Sammyho prosili. Ještěže si své přesvědčivé maskování na cestu ponechal.
Jak by se asi v takové situaci Zurvan zachoval?
„Uhni, ty demente! Nestojíš mi ani za pohled, jak se opovažuješ zkřížit mi cestu?“
Kanibalové stojí na místě jako opaření.
„Jestli se někdy rozhodnu vrátit se zpátky, vás pět půjde do kotle jako první, je vám to jasné?“
Sammy končí proslov výhružným gestem, bere do ruky svou pulzní zbraň a pálí několik ran do půlmetrového kraba, který se schovával za jedním z kamenů.
Bere klepeto do ruky a střílí do něj ještě dvakrát. Je žhavé, ale voní.
„Hodíš do kotle tohle a budeš mít co jíst. Teď mi zmizte z očí, nebo si to rozmyslím a podříznu vás rovnou.“
Kanibalové zmateně ochutnávají a s těkavými pohledy raději zase mizí.
Pozemšťané jsou rádi, že domorodcům stačilo domluvit. Na podobné misi musí být člověk připravený zabíjet, ale jenom ty nejhorší z nich to doopravdy baví.
V kokpitu starodávné vesmírné lodi už to žije. John se nemůže připojit k ovládacímu panelu, a tak všichni znovu studují příručky o tom jak zahájit startovací frekvenci.
Jerryho to však vůbec netrápí. Usmívá se, protože svou misi úspěšně zvládli.
„Jak dlouho bude trvat, než tuhle kraksnu odlepíme od země?“ Ptá se Sammy znuděně.
„Musíme si dát pozor, nezapomeň, že je v lodi jaderná bomba.“ Odpovídá zamyšleně Jerry a mačká starodávné klávesy na ovládacím panelu podle návodu. „Jedna chyba a loď si bude myslet, že jsme mimozemšťani, kteří se ji snaží unést.“
Sammy se rozhlíží nervózně po kabině. Není zde ani jeden virtuální displej, plovoucí volně ve vzduchu. Místo nich jen placaté svítivé obrazovky, které stojí na stojáncích! A ty klávesy se musí zmáčknout mechanicky, než zaregistrují povel…
„Já hlavně doufám, že víš, co děláš. S něčím podobným si hrával ještě tvůj pradědeček a koukej co z toho vzniklo… ty.“
Jerry poznámku ignoruje, zadává poslední sérii příkazů, rozjíždí se antigravitační motory!
„Máme to!“
V tu chvíli se dodávka proudu v kabině vypíná a je zase ticho.
„Co se stalo?“ Ptá se Jerry.
Na odpověď nemusí dlouho čekat. Z reproduktoru se ozývá mechanický hlas s Ruským přízvukem.
„Autodestrukce byla zahájena.“
„Kurva!“
Sammy rychle odbíhá po schůdcích do spodní části lodi.
„Johne, utíkej za mnou, dělej!“
„Co chceš dělat?“ Křičí na něj Jerry.
Běží za nimi, Sammy s pomocí Johna rychle odvrtávají velkou skříň uprostřed strojovny. Její teplota stoupá.
„Na té bombě by se už pomalu daly smažit vajíčka.“ Utírá si zpocené čelo Sammy.
John se rychle a strojově přesně přesunuje kolem bomby. Laserem odpaluje jeden nýt za druhým.
„Jaderná reakce se už spustila, neměli bychom radši vzít roha?“ Ptá se Jerry nedůvěřivě.
„To chceš tady zůstat? Právě jsme těm kanibalům zlikvidovali klonovací farmu na embrya, budeš s nimi po celý zbytek života jíst už jenom prašivky a krabí klepeta?“
Jerry kroutí hlavou.
„Ty jsi kokot.“
Android odpaluje poslední nýt.
Dveře lodi jsou otevřené. John bere do rukou rozpálenou bombu, její kovový plášť už začíná měnit barvu. Je do ruda rozpálená!
„Utíkej s tím co nejdál, Johne. A pozdravuj v pekle.“ Plácá ho po ramenou Sammy.
Android neváhá ani vteřinu. Dostat výbušninu z jejich dosahu a zachránit lidské životy je hluboce zakořeněno do jeho programu. I když to znamená Johnovu smrt.
Sammy a Jerry beze slova pozorují, jak John utíká nadlidskou rychlostí pryč. Obrovští hmyzí predátoři se mu dostávají do cesty, ale on je nemilosrdně kosí pulzními paprsky, šlehajícími z jeho očí.
Pozorovat jeho sebevražednou snahu z dálky budí rozporuplné pocity.
„Byl to dobrý robot.“ Povídá Jerry a zavírá dveře lodi.
V tu chvíli už jaderná bomba exploduje. Agenti mají zavřené oči a dovírají dveře, co jim síly stačí.
V několikakilometrové vzdálenosti od lodi ze země roste obrovský radioaktivní hřib. Zemi okolo rozrývají stovky obrovských červů, kteří se instinktivně snaží dostat na povrch.