Myla se ráno v posteli protahuje, její průhledné lesklé tělo jiskří pod slunečními paprsky. Je už ráno a přes chladné průhledné stěny jde vidět šrumec u sousedů.
Všichni jsou na nohou a připravují se na další den. Uklízejí a čistí dům. Velká světlovodivá stopka oválné jablkovité stavby se pohybuje v extázi ze strany na stranu.
Ostatní domy jsou na tom podobně. Všechny vrtí svými stopkami.
„Půjdeš dnes na to přijetí, miláčku?“ Natáčí ladně temeno hlavy ke slunečním paprskům Myla, aby se mohla zeptat.
Ninaki si spokojeně čistí skelné listy od písku.
„Stejně tam půjdu, nezůstaneme přece v jednom domě s mojí matkou a otravnou sestrou.“
Chvíli se nic neděje. Poté se oba přesouvají k osvětlené stěně, z úst střílí laserem jeden na druhého a něžně se zahřívají.
Na ulicích mezi jablkovitými domy je rušno. V písečném městě není žádné náměstí, domy jsou jakoby kaskádně uspořádané od největšího ve středu až po nejmenší na okraji.
Z dálky pohled připomíná jakousi skleněnou pyramidu. Jeden z domů v řadě je o něco větší než ostatní a je právě tažen mimozemšťany do řady větších domů.
„Rosteš rychle.“ Loučí se s ním jeden ze sousedních.
Ostatní domy se přidávají.
„Roste rychle.“
„Rychle vyrost.“
Mávají uznale stopkami na střechách. Každý z nich se těší, až o něco povyroste a dostane se zase o kousek blíž ke středu města.
Dům je do nového sousedství vítán průvodem místních lidí. Nové patro znamená čtyři nové byty pro sousedy, kteří prošli přijetím.
Ninaki je už na místě, a protože nesložil zkoušku úspěšně, stěhovat se tedy zatím nechystá.
Před shromážděním promlouvá obtloustlá skleněná postava, starosta osmé západní řady domů.
„Uběhlo jen sedm krátkých let a prázdné místo v naší řadě, může uvítat nové sousedy!“
Shromáždění tře skleněnými dlaněmi o sebe, jako na aplaus. Působivě přitom jiskří a doutnají, jakoby se najednou všichni ocitli v jednom ohni.
Na pódium přichází dva mladé páry a dva obtloustlí senioři. Sousedky v prvních řadách pokyvují nesouhlasně hlavami a mezi sebou klevetí.
Není obvyklé, aby dostávali staří nepotřební dědci nové byty a ještě k tomu v osmé řadě!
Starosta je gestem uklidňuje.
„Jak určitě všichni víte, jsem starostou naší krásné řady už dlouhých jedenáct tisíc let. Když jsem dospěl do seniorského věku, mohl jsem se ucházet o místo starosty nejlepší střední řady na západní straně města!“
Opět aplaus. Starosta si přesouvá důležitě skelné listy na hlavě, aby lépe vodily světlo a on mohl řvát dost nahlas.
„Ale všechno jednou končí a já se budu těšit, až mě po mém odchodu přivítají domy mezi sebe.“
Shromáždění lomí smutně rukama! Starostovo rozhodnutí změnit se v dům přišlo nečekaně. I když před několika stovkami let se o něčem podobném zmiňoval.
Ninaki kroutí nespokojeně hlavou a nadává si, že nebyl při zkoušce důslednější. Chtělo to jen vyjít za město a najít nějaký pozůstatek největšího nepřítele písečné společnosti. Zelený list studených rostlin anebo ten zvláštní mazlavý hmyz.
Kolem jde zrovna jeho soused se psem. Stvoření, připomínající chodící skleněný banán, sebou šije a přebíhá ze strany na stranu. V jeden moment, jakoby nešikovně uklouzlo, jen se na zemi kolíbá ze strany na stranu.
„Ještě tě to nepřešlo, chovat si doma dobytek?“ Zdraví souseda Ninaki.
„Žádný dobytek, Muffin je náš malý pomocníček, viď?“
Skleněný banán se na ně zvědavě dívá a v očekávání vrtí vystouplým zadkem.
Ninaki kroutí zase hlavou, a přitom se snaží, aby jeho znechucení nebylo moc znát.
„Asi tě seznámím se svou sestrou, líbí se ji, když chlap takhle mluví.“
Soused mu věnuje trochu nejistý úsměv a jde zase dál.
Asi po šesti hodinách starostův zkrácený proslov pomalu končí. Obyvatelé nejlepší střední řady na západní straně města si přitom vyslechli krátké, asi dvouhodinové shrnutí jeho dosavadního působení a zbytek času byl věnovaný oslavě nových, malých domů.
Jsou dvě hodiny ráno, Sammy Scoopers se probouzí a chvíli mu trvá, než si uvědomí, kde vlastně je. Potemnělá kajuta vesmírné lodi vypadá podobně, jako jeho ložnice. Ze sentimentálních důvodů si ji nechal minulý rok přestavět a od té doby k němu žádná holka nepřišla více než jedenkrát.
Se zalepenýma očima vstává z postele a přemýšlí, proč nemůže spát. V chodbě jde slyšet z vedlejší kajuty Jerryho chrápání. Všechny virtuální plovoucí displeje jsou vypnuté, v přítmí nouzového osvětlení je vidět jen to nejnutnější, za velkým oknem v kokpitu lodi se přitom odehrává působivé představení.
Loď se pohybuje tak neskutečnou rychlostí, že ji hvězdy okolo rychle míjejí.
„Jednadvacet, dvaadvacet.“ Počítá Sammy spokojeně.
Nejvzdálenější hvězda se k nim přiblíží každé dvě vteřiny. Letí správnou rychlostí, všechno vypadá v pořádku, proč tedy nemůže spát?
Chvíli strnule pozoruje dechberoucí hvězdnou show. Najednou, jakoby si uvědomil, že mu možná pomůže slaná sušenka a trocha vína.
Potřebuje se trochu unavit. Kdysi dávno přiletěli na planetu, kde mu telepatická rostlina vypálila snad všechny neuronové spoje v mozku a od té doby mívá občas problém své myšlenky zastavit.
Mávnutím ruky se před ním zobrazuje trojrozměrná projekce planety, na kterou právě letí. Písečný povrch posypaný spoustou pulzujících rudých sopek vypadá úžasně. Na místě bude asi pěkné horko, ale takhle z dálky až člověk nechápe, jak je vesmír rozmanitý, uvažuje Sammy.