Na různých místech se členové Tajné služby s.r.o. postupně dozvídají spoustu maličkostí odkud a kam se hledaný Ondřej postupně stěhoval.
Vypadá to, že se usadil v jedné malé usedlosti za městem, pracuje v jednom truhlářství a hned z práce jde do hospody, kde bývá až do večera.
Maloměstská idylka. Renáta i její hezká sestra jsou však v šoku. Právě si telefonují a Kryštof s Teodorem musí sedět poslušně na lavičce u potoka a čekat, až se Renáta konečně vykecá.
„Kurva, tohle čekání nesnáším.“ Stěžuje si Teodor a botou vrtá do trsu trávy.
Kryštof se kolem sebe zuřivě ohání a plácá po tváři.
„Něco mi pověz, kamaráde.“ Ksichtí se a odhání komáry: „Dojde těmhle krvežíznivým příšerám někdy chuť nebo jsou hladové pořád?“
Vypadá to zábavně.
„Měl ses nastříkat repelentem.“
„Cože?“
„Je v autě, možná tam trocha zbyla.“
Následuje zuřivé prohledávání obsahu auta a stříknutí posledního mililitru na jednu Kryštofovu ruku. Nedoufá, že by to mělo stačit, a tak zůstává uvnitř, stahuje okýnka, potí se horkem a podezíravě těká očima kolem sebe jestli nepřiletí další komár.
Teodor se před ním škodolibě prochází a dělá rukou, jakože ho osvěžující vítr příjemně chladí.
„Moc vtipné,“ ozývá se z auta tlumeně. „Dělej to tak ještě chvíli a jdu tě hodit do toho potoka ať je ti ještě příjemněji.“
Jeho kolega raději odchází. Něco podobného už se párkrát stalo, i když někomu jinému.
„Odporný chvástale.“ Cedí mezi zuby Kryštof.
Renata mezitím přichází a vypadá, že má dobrou zprávu.
„Kluci, máme rozjet novou akci. Musíme Ondřeje z té hospody dostat a nejlépe zpátky do města.“
Teodor jí dává pusu a hladí ji starostlivě po vlasech.
„Myslíš, že to zvládneme?“
„Už bylo přece hůř, Tedíku.“ Usmívá se Renáta roztomile a cvrnká ho do nosu.
Na kraji obce je zapadlá, oprýskaná hospoda. Před vchodem se nachází rezavějící stojan na kola, kde nikdo neparkuje a uvnitř je pět různě velkých stolů, s barovým pultem na rohu.
U jednoho z nich nasává Ondřej své čtvrté pivo a kouká na sportovní přenos. Sedí s ním ještě dva prošedivělí chlapi v pracovním oblečení. Všichni živě komentují probíhající fotbalový zápas a semtam nějaký místní drb.
„Ty vole Fando, ta Veruna už pěkně nakynula. Jsem ti ji viděl teď asi po měsíci.“
„Já myslel, že se odstěhovala.“
„Ale prd, je zase zpátky u rodičů.“
„Jo, ty myslíš mladou Koláčkovou.“
„Takový je z ní teď tlustý vorvaň!“
Jeho kamarád na to nic nenamítá. Před půlrokem mu Veruna vlezla do postele. Spíš se na ni těší než aby kritizoval malichernosti.
„A co ty, Ondro? Jak s tou fasádou?“
Ondřejovi je lehce přes třicet a bydlí v dřevostavbě, kterou mezi prací a hospodou víceméně zušlechťuje.
„Ále, bude to chtít ještě nahodit nějakým sádrošem.“
Dále se baví o Ondřejovém projektu.
Do jinak prázdné hospody vchází Teodor s Kryštofem. Mají na sobě kožené motorkářské oblečení, falešné plnovousy a vlasy.
Na první ani druhý pohled se nedá říct, že by byli v přestrojení. Dokonce si dali před tím pár koleček sprintem, aby se zapotili a moc nevoněli.
„Zdravím vespolek.“ Hlásí energicky Kryštof.
Za o bar se opírá znuděná postarší paní, ale oči ji z ničeho nic jiskří novým výdělkem.
„Vaše nejsilnější pivo, šéfová. Dvakrát.“
Hospodská na moment váhá.
„Máme jenom jedno.“
„Tak přesně to nám dejte.“ Povídá Kryšof co nejvíce nad věcí, ale tuší, že mu nálepka štamgasta už odpadla.
Teodor se snaží zachránit situaci a bere ho kolem ramen. Hraje opilého.
„Ty si zase přebral, viď?“
„Ále, pár panáků mě nerozhází.“
„On není moc zvyklý.“ Obrací se na hospodskou Teodor jakoby důvěrně.
Ona dělá gestem, že rozumí.
Oba motorkářští dobrodruzi si sedají k vedlejšímu stolu, kousek od Ondřejovy party.
Nikdo nemluví, protože se s jejich příchodem téměř zdvojnásobilo osazenstvo. Mají tedy příležitost zahrát svojí hru.
„Ty vole, jsem rád, že jsme se potkali. Napijem se.“ Mluví ke svému kolegovi hlasitě Teodor.
Kryštof těká hlavou a loví svoje cigára. Kouří jenom na akcích a vytahuje krabičku, která se už neprodává.
„Řeknu ti, kámo, že ta moje motorka. To je teď pěkně hustá svině. Říkám si, že ji vohulím na dálnici a když jsem jel takových 200 a už se mi začínaly klepat kolena. Koukám na budíky a ono to bylo ještě na půl plynu!“
„Kecáš.“
„Vážně! V Praze je takový chlápek, co přetáčí převodovky a když tě nesere, že si ji za dva roky odděláš, tak ti z toho vymáčkne první poslední!“
Teodor dělá, že ho povídání zaujalo. Ondřej, bývalý manžel od jejich kamarádky, je nezná. Ale oni vědí, že se v automobilech, motorkách a takových věcech rád přehraboval. Dokonce si na chvíli i zařídil servis než se pohádal se ženou a odjel dělat truhláře sem do téhle díry.
Ondřej taky jakoby trochu ožil a snaží se dělat, že neposlouchá dost nápadně.
„Ty krávo a znáš Kamilu?“ Povídá Kryštof.
„Nevím.“
„Taková černovláska. Tě s ní musím seznámit. Její ségra teď za mnou občas zajde a prý že má autoservis!“
„Ženská?“ Nevěří Teodor.
„Nějaký týpek ji to tam zařídil a pak někam zdrhnul.“
Ondřej valí oči. I přes pár promile v krvi mu docvaklo, že se náhodou baví o něm a jeho bývalé.
Teodorovi rezonuje v hlavě chlípná myšlenka.
„Vole, musíš mě s ní seznámit.“
„A jak?“
„Jednoduše, podělám něco na své mašině.“
Oba se smějí.
Ondřejovi je to nepříjemné. Zvedá se, vrávoravým krokem odchází na záchod a má co dělat, aby těm hajzlíkům hned nenatáhnul.
Další den ráno hlídkuje jejich auto před Ondřejovým domem. Jsou dvě možnosti, buď půjde po snídani vyhodit odpadky nebo bude chtít někam jít.
Jestli to budou odpadky, bude v přilehlé příkopě ležet Teodor a hlučně zvracet ve stejném oblečení, v jakém vycházel z hospody.
Když se u popelnic Ondřej nezastaví, pojede Renáta okolo a bude dělat, že má něco s autem.
Vychází to na druhou možnost. Ondřej jde s nákupní taškou pod paží do místního krámu.
„Plán A!“ Čte Renáta na SMS.
V rychlosti upravuje své přiléhavé tričko, nasazuje paruku, spoustu líčidel a vjíždí do zatáčky. Po chvíli zastavuje, otevírá kapotu auta a škubnutím uvolňuje připravený kabel od zapalování.
Vypadá pořád trošku jako sestra Kamily, se kterou Ondřej žil. Renáta má nacvičený hlubší hlas, ale i tak chce vypadat povědomě.
Ondřej asi po pěti minutách prochází okolo. Renáta se na něj bezradně dívá.
„Nejede vám to?“ Ptá se jí Ondřej. Z pusy mu táhne levné víno. Nepoznává jí.
Vypadá znuděně a smutně.
„Je prý špatný tady ten kabel. Rozumíte tomu?“
Ondřej zkušeným okem hodnotí situaci.
„Jak jste nastartovala, slečno?“
„Měla jsem jet až do Prahy a nevypínat motor. Jinak si mám prý poradit sama. Jenže v téhle zatáčce mi to zdechlo.“
Ondřej se dál neptá, chvíli prohlíží kabeláž a co nejnenápadněji hodnotí Renátin zadek. Ta dělá, že se protahuje po dlouhé cestě.
„Zkuste nastartovat.“ Povídá po chvíli a drát přidržuje.
Motor zase běží!
„Jak vám mám poděkovat? Nepojedete někdy do Prahy?“
„Ále, za málo.“ Povídá Ondřej.
Co nejrychleji odchází, jakoby se za něco styděl.
Cestou zpátky potkává ještě u příkopu Teodora v motorkářském hábitu, který předstírá opilost a dávivé zvracení.
Ondřejovi už něco šrotuje hlavou a ještě večer píše SMS Kamile, aby se zeptal jak se má. Podle zásad Tajné služby s.r.o. jejich práce končí.