Pozemšťané jsou už dávno na planetě a zvědavě sledují, jak se noví nájemníci novému domu klaní, hladí práh dveří a vcházejí dovnitř.
„Ještěže nemáme živé domy tam u nás, já prý hrozně třískám dveřmi.“ Povídá Sammy zúčastněně.
„Zavírat dveře tady budu raději já.“ Odpovídá Jerry mechanicky.
Ninaki prochází kolem nich. Vrací se za Mylou, povědět ji o novém starostovi. Jeho doposud průhledná hlava se zakaluje a hnědne.
Sammymu to přijde divné.
„Nazdar, hele, nejsi nemocný?“
Ninaki se lhostejně otáčí. Skupinka tří neznámých cizinců ho nijak nevzrušuje. Nemá teď náladu na vykecávání.
„Hleď si svého a nečum na mě.“
Nečekaná odpověď mává s elektronickým mozkem jejich androida. John se na všechny z ničeho nic vlídně usmívá.
Jerry koulí znechuceně očima.
Robotický parťák jim na výpravách jinak vždycky přijde vhod. Když jde do tuhého, bez zaváhání obětuje svůj elektronický život, jen aby Sammyho s Jerrym dostal z maléru. Taky ten poslední John skončil jako potrava pro přerostlé vesmírné červy.
„Nějak hnědneš, tvoje mladá skleněnka si to tajně rozdává se starostou?“ Zkouší to důvěrněji Sammy.
„Jasně a jestli si to místo ní chceš rozdat se mnou, řekni to rovnou!“
Ninaki však nepředpokládá, že by měl proti třem šanci. Takže se raději do bojové pozice nestaví.
Sammy si klepe vyzývavě pěstí na břicho.
„Hochu, tohle je speciální tvrzený matroš, chceš něco vidět?“
Jerry se na něj obrací tichým komunikátorem.
„Co máš v plánu?“
„Musíme před ním nějak zazářit. Je podle všeho rozhozený a toho můžeme využít, ať se s místními trochu spřátelíme.“
„Dobrý plán.“ Souhlasí Jerry.
John a Jerry se stavějí proti sobě do bojové pozice. John aktivuje nejjednodušší bojový program třetí úrovně. Útočí na protivníkovo břicho sevřenou pěstí, Jerry uskakuje a za hlasitého řinčení tvrzeného skla mu dává loktem ránu do čela.
John padá bezvládně na zem. Konec programu, jeho kolega mu pomáhá vstát.
Ninaki je s úžasem pozoruje. Po takové ráně mu měla upadnout ruka!
Skleněná těla mimozemšťanů jsou vážně křehká. Taky proto se jejich společnost vyvinula v jakousi pospolitní organizaci, kde spolu nesmrtelní tvorové žijí ve vzájemné harmonii.
Ninakiho nahnědlá barva mizí a je zase křišťálově průhledný.
„Tak tohle chci taky.“ Usmívá se od ucha k uchu.
„Ale ovšem, jsme tři štědří strýčkové a nemáme celý den nic jiného na práci než rozdávat co máme cizím lidem.“
Konverzace se stáčí na představování. Pozemšťané vyprávějí klasickou historku o tom, že přicestovali zdaleka a chtěli by si odpočinout.
Procházet ulicí mezi živými domy není tak zajímavé, jako prohlížet si je z chladného kokpitu lodi. Celá zdejší planeta je jedna gigantická vyschlá poušť. Za městem se přelévají duny ze strany na stranu a slunce zde praží celý dlouhý den.
Analytici naměřili v ovzduší jen minimální vlhkost, proto je maskování agentů vybavené mimo jiné i zařízením, které jim vzduch hydratuje.
Domy doslova září a lesknou se. Jejich nájemníci nedělají celý den nic jiného, než čistí od písku buď domy anebo sami sebe.
Průzračné sklo lépe vede světlo a domy na sebe radostně střílejí laserem a předávají si zvláštní primitivní správy.
„Máš na sobě písek.“
„Má na sobě písek.“ Přidávají se ostatní.
Přicházejí na místo. Děti venku radostně pobíhají a střílejí po sobě. Myla čeká venku a nechá se od jejich domu lechtat lehkým poryvem paprsků. Je z toho celá červená.
Najednou se nad nimi objevuje stín. Všichni v šoku zírají na nebe. Z ničeho nic se nad nimi objevil obrovský černý mrak!
V panice se mimozemšťané uklízejí rychle do domů. Je slyšet hlasité řinčení rozbitého skla. To jak si někdo z neopatrnosti zlomil ruku o dveře!
Slunce je zablokované, nikdo nemá dostatek světla, a tak nemohou mluvit.
Začíná být zima, z mraku začalo pršet!
Pozemšťané stihli vklouznout do Ninakiho bytu právě ve chvíli, kdy za sebou zavíral dveře!
Kouká na ně, jakoby se v šoku nedokázal rozpomenout, proč s ním vlastně šli.
„Jak je to možné?“ Ptá se Sammy nervózně.
„Odkud se vzala ta voda, Johne?“
I když začalo pršet, pozemšťanům je v maskách stále nepříjemné horko.
„To je voda, která se z vás odpařuje.“
„Z nás dvou? Blbost, v tom mraku je víc vody než kolik by vypotila celá pláž obtloustlých turistů.“ Vkládá se do toho Jerry.
John chvíli nic neříká. Myla se krčí s Ninakim v posteli pod peřinou a nervózně návštěvníky pozoruje. Začínají se třást zimou, dům není zateplený, nikdo tuhle katastrofu nepředpokládal!
„Myslíš, že bez světla zemřou?“
„Možné to je.“ Odpovídá Jerry bez emocí.
Johnovi trvá dobrou půlhodinu, než odpoví.
„Nějak ti to trvá, jsi tady hezky ve stínu, tvůj elektronický mozek se nepřehřívá, co bys ještě chtěl?“
Už to má.
„Pozemská vlhkost se podle všeho molekulárně propojuje s místním ovzduším. Ten mrak, který nad sebou vidíte, není mrak vody, obsahuje velké množství chloru.“
„To znamená, že to může začít hořet?“
Sammy cítí velké zklamání.
„No skvěle, přišli jsme sem na přátelskou expedici a způsobili ekologickou katastrofu.“