Zebra je hornatá planeta, na jejímž povrchu je velmi málo vody. Většina je pokrytá pouštěmi, horami a zelená jsou jen některá údolí.
Jaffa a Neme jsou dva mladí mimozemšťani. Jejich druh je do výšky asi poloviční v porovnání s lidmi, kůži mají zbarvenou do červena. Obyvatelé planety Zebra mají navíc mimořádnou schopnost přežití bez potravy.
Tihle dva právě ukončili školu. Jejich hlavní vyučovací předměty se skládaly z velmi proekologických témat jako „jak si postavit přístřeší a přitom neublížit rostlinám“ a tak podobně.
Přesně tak. Civilizace mimozemšťanů prochází teprve dobou kamennou a už se učí jak být ke své planetě ohleduplní. Nicméně tuhle starost si nevštěpili sami od sebe. Obyvatelé si pravidla předávají z generace na generaci, protože jakékoli poškozování rostlin je doslova životu nebezpečné.
Některé z nich jsou velmi mocné a inteligentní.
Jejich způsob života je tedy v zásadě prostý. Snaží se při něm hlavně přežít v přírodě, a přitom nic nepoškodit.
Jaffa a Neme však nebyli nikdy příliš dobří posluchači starých tradic. Nemají rádi chudá vegetariánská jídla z pečených hub, máčeného listí a sušeného spadaného ovoce. Jakmile se osamostatnili, byl čas jít na lov.
Samozřejmě o svých úmyslech před ostatními mlčí. Někteří staří členové komunity ještě lovecké dny pamatují a z jejich vyprávění se ledacos naučili.
Neme se blíží k Jaffově skromné chýši. Ten právě přivazuje ke klacku jakýsi ostrý kámen.
„Co to děláš s tím kamenem?“ Ptá se Neme aniž by měl tušení.
„Tohle mi poradil jeden ze starších. Když prý kdysi dávno chodili lovit divočáky, tímhle je omráčili jednou ranou. Koukej.“
Jaffa dělá krátký švih svou zbraní. Vypadá skoro jako zručně udělaný palcát. Poté se vrací ke svému kolegovi:
„Koukám, že ses na ten lov nějak oháknul. Není to náhodou váš poslední kus?“
Neme si prohlíží své kalhoty ze zvířecí kůže.
„Půjdeme do džungle kolem chýše, kde bydlí Layke. Přece před ní nepůjdu na loveckou výpravu jako strašák do zelí.“
Jaffa to však asi nechápe.
„Spíš ses měl zaměřit na svou zbraň než na gardéróbu. S tou v lese nic neulovíš.“ Povídá nervózně.
Neme si prohlíží svůj ne příliš dobře naostřený kůl.
„Layke nebude dobře oblečená mrtvola asi k ničemu.“ Směje se Jaffa.
Layke je plnoštíhlá mladá mimozemšťanka s tvary na těch správných místech. Je vidět, že ačkoli bydlí v podobně nuzném příbytku jako zbytek osady, její rodiče jí věnují mimořádnou péči. Když bude dobře živená, jednou si vezme toho nejschopnějšího muže z osady.
Layke dřepí před chýší na kraji osady a právě obrací sušené ovoce. Kolem procházejí Jaffa s Nemem a oba na Layke mávají.
„Moc ji to dnes sluší.“ Povídá zasněně Neme.
„Aspoň se budeš snažit. Jestli dnes nechytíš ani jedno zvíře, tak to u ní rovnou zabal.“
„Layke není taková.“ Odpovídá dotčeně.
„To jen proto, že ještě nikdy nehladověla.“ Přehazuje si zamyšleně zbraň z ruky do ruky Jaffa.
„Ale její rodiče si jinak nezískáš.“
Neme je po zbytek cesty do džungle zaměstnaný přemýšlením nad tím jak to Jaffa myslel. Občas starostlivě koukne na svůj špatně ořezaný kůl a bedlivě sleduje, jestli se někde nešustne něco živého.
Jaffa má radost, že Neme začíná přemýšlet nad tím co je důležité. Jaffa se cítil vždy dobře, když se na něj ostatní spoléhali.
V tomto rozpoložení se oba prodírají stále hustší a hustší faunou.
Je vidět, že nejsou v džungli poprvé, protože ačkoli ani po kilometru chůze nenarazili na jediné zvíře, jediného brouka ani na malinkou mouchu, bedlivě sledují, kam šlapou a postupují jen po špičkách, aby náhodou nezavadili o něco zeleného.
Asi po půl hodině chůze vytahuje Jaffa ze svého pytle první past v podobě samouzavírací klece a návnady ze sušeného ovoce.
„Dneska mám sebou jen dvě, protože mi jednu zabavil otec. Už se vážně těším, až si dostavím vlastní chýši, tohle mě dost vytáčí.“ Bručí Jaffa při kladení pasti.
„Jen klid. Mám takové tušení, že dneska bude dobrý lov a doma budeme ještě před obědem.“
Nicméně skutečnost byla trochu jiná. Jediný živý tvor, na kterého za celý den narazili, byla malá opice, připomínající krysu, která zrovna šplhala po masožravém stromě. Ve vteřině ji však obmotal velký masožravý list, v němž se ještě pár vteřin škubala a pak znehybněla.
Na cestě zpátky byly jejich pasti stále prázdné, tak se spolu lovci jen podělili o ovocnou návnadu a vyrazili směrem domů.
Podobně to pokračovalo asi měsíc. Život v lese měl však tu výhodu, že ačkoli lovci nemuseli najít nic pořádného k jídlu, vždycky tam byl nějaký potůček, ze kterého se dalo napít, nebo našli na zemi pár spadaných bobulí, které shodil vítr.
Za celou historii planety Zebra se ještě nestalo, že by byla džungle úplně prázdná. Nenadálá skutečnost dohnala Jaffu k přesvědčení, že se bude muset porozhlédnout i v místech, o nichž každý věděl, že je zde jen velmi malá šance na přežití.
Takovým místům říkali „mrtvý les“. Jako mrtvý les se označují vůbec nejnebezpečnější místa v džungli. Masožravé rostliny v nich po tisíce let hladoví tak, že svou kořist začaly lákat svou přirozenou schopností telepatie.
Zvláštní schopnost telepatie u rostlin se tak nerozvíjela na Zebře jen náhodou.
Jediný tvor, který si získal odolnost proti telepatickému lákání je Actan. Malé zvířátko, žijící pod zemí jako krtek, svým chováním připomíná mimo jiné i bobra, protože si z větví staví podzemní příbytky.
Jaffa a Neme právě prošli stezkou, ústící do jednoho takového mrtvého lesa. Už na první pohled je vidět, že některé z rostlin jsou povadlé a pomalu usychají.
„Takže mě dobře poslouchej,“ zastavuje se naposledy Jaffa. „Díváme se jenom na zem, ovoce na stromech nás nezajímá, jasně?“
„Jasně.“
„Pasti jsou připravené.“
Každý nese jednu připravenou klícku se sušeným ovocem.
„Ty ji položíš jako první támhle k těm norám, já asi o deset kroků dále a běžíme rychle zpátky, dobře?“ Ujišťuje se podruhé Jaffa, že mu Neme rozumí.
„Si myslíš, že se tam budu z nudy kochat krásami zabijáckých stromů?“
„Já jen abys na to pořád myslel. Párkrát jsem tam už s tátou byl a měli jsme děsnou chuť na ty červené bobule. Zpátky mě musel odtáhnout silou, jinak bych už asi nebyl.“
„To už jsem slyšel. Ale jediné jídlo, na které budu myslet já, je jídlo, které mi připraví Layke až ze mě bude opravdový lovec.“ Zlehčuje situaci Neme a tváří se vítězně.
Jaffa se snaží nepuknout smíchy. Sám nebyl do své družky nikdy tak zamilovaný, že by na ni myslel ve svém volném čase nebo snad v době kdy je na lovu. Oni spolu kamarádili už od dětství, a když to na ně přišlo, moc se tehdy nezdržovali a šli rovnou na věc.
„No dobře tak mysli na Layke, hlavně nelez na žádný strom, jasně?“
„Jasně!“
Jaffa vyráží sprintem jako první a hned za ním jeho kolega. Oba odhazují své zbraně na zem. V běhu se snaží držet pasti co nejohleduplněji a nepřenášet na ně žádné větší otřesy aby nezaklaply, ještě než je položí.
Už na hranici mrtvého lesa masožravé rostliny na nic nečekají. Registrují pohyb směrem, kde vbíhají noví návštěvníci a už se jejich směrem otáčejí i zvláštní výrostky, připomínající šnečí tykadla.
Hromadně na lovce vysílají zprvu náhodné vizuální zprávy, zobrazující v podvědomí chutné šťavnaté ovoce, aktivující slinné žlázy a žaludeční šťávy.
Neme už je na svém místě a cítí, že má hlad, jako neměl ještě nikdy v životě. Pokládá opatrně past kam má, ale místo toho aby vyrazil rovnou nazpět, ohlíží se směrem za sprintujícím Jaffou.
Ten si počíná taky skvěle a běží bez sebemenšího zaváhání i se svou pastí o něco dál. Nemeho to těší, ale když už se tak rozhlíží, zapomíná kde je. Kouká mimoděk na velké šťavnaté bobule poblíž. Vypadají teď mnohem, mnohem větší, šťavnatější a lákavější než ve skutečnosti.
Ještě před chvílí to bylo pár nahnilých výrostků, připomínajících spíše zvířecí bobky, ale s každou další vteřinou, se zdají být červenější a šťavnatější!
„A sakra, takové krásné šťavnaté bobule a ten blbec Jaffa běží pryč!“ Směje se Neme a nevěří vlastním očím.
„Jen pojďte k tatínkovi, bobulky!“
Vybíhá směrem k masožravému stromu a švihem těla šplhá na větev, která je asi v metrové výšce. Jaffa právě pokládá vlastní past a během sprintu směrem nazpět registruje, jak se Neme snaží dostat k těm nádherným šťavnatým bobulím!
„Nedělej to!!“ Volá na něj zoufale z dálky a běží, co mu síly stačí.
Cestou se už musí přemáhat, v jeho hlavě začíná hučet totální zmatek a je mu na zvracení. Tak špatně mu ještě nikdy nebylo.
Z posledních sil se soustředí na kámen, který má v cestě, vrhá se k němu a běží s kamenem v ruce k masožravému stromu. Nevolnost mírně povoluje, ale Jaffa tuší, že se nesmí za žádnou cenu zastavit!
Dobíhá na místo doslova v poslední chvíli. S prudkým nápřahem hází Nememu kamenem do hlavy. Takhle vypadá hra o vteřiny! Neme padá v bezvědomí na zem, těsně před živou liánou a velkým listem, napuštěným paralyzujícím jedem.
Jaffa během těch pár nečinných vteřin, kdy jeho omráčený kamarád dopadá na zem, zapomíná co se děje. Jenom cítí, že musí chvíli odpočívat, ale zároveň má nutkání něco udělat. Těžknou mu nohy, bylo by tak příjemné si na chvíli sednout… ale žuchnutí Nemeho těla v něm zapíná autopilota.
Z posledních sil jej bere na ramena a běží s ním zase ven z mrtvého lesa, i když už ani sám netuší proč.
V bezpečí hází Nemeho do mechu, kleká si, zvrací a ztrácí vědomí.
O něco později ho někdo probouzí. Je to Neme s krvácejícím šrámem na čele.
„Vzbuď se, je ti něco?“
„No ták, vzbuď se!“
Jaffa cítí, jakoby mu něco puklo uvnitř hlavy, ale nebolí to, jen podvědomě tuší, že se asi stalo něco vážného.
„Co se stalo, Jaffa? Jaktože krvácím?“
„Ty to nevíš?“
„A co?“
„Jsi vůl, začal si šplhat pro ovoce, tak jsem tě musel sundat šutrem.“ Odpovídá mrzutě.
Neme se snaží zrekapitulovat, co se právě stalo.
„No jo, promiň.“
„Měli jsme tam být jen chvilku, ani sněhová vločka by nestihla dopadnout na zem za takovou chvilku! To se neumíš hlídat?“
„Já vůbec nevím, jak se to stalo, pamatuju si jen záblesky nejšťavnatějších bobulí na světě!“ Brání se Neme.
„Tak se na ty shnilé bobky podívej ještě jednou, vždyť by to nežrali ani červi!“
Jaffa si mne vsedě dlaněmi oči aby se z toho zážitku vzpamatoval. Jeho kamarád stojí a mžourá do dálky zamyšleně na usušené záprtky na stromě, kvůli kterým se před chvílí nechal málem sežrat. Zklamaně se ohlíží a kouká na pasti, které stihli mezi stromy položit.
„Hele koukej!“ Ukazuje s jásotem směrem na pasti.
Jaffa vstává a unaveně zaostřuje na první klec, do které se chytili dva Actani a na druhou, ve které jsou hned tři. Klece jsou houževnaté, spletené z kombinace lněných sítí, dřeva a kamenných vzpěr. Jednomu z nich by trvalo nejméně hodinu dostat se ven, ale když se jich chytí víc, je většinou zaděláno na malér.
„Skvělé, nesmíme dlouho váhat a co nejdříve je zabít než ty klece zničí! Vypadá to, že jsi v mrtvém lese už zdomácněl, zajdeš pro ně už sám, ne?“ Usmívá se Jaffa ironicky.
Neme má strach, ale snaží se tvářit alespoň trochu nad věcí.
„Podruhé už nás nepřekvapí!“
„Opakuj si pořád dokolečka: Tohohle Actana mi upeče Layke, tohohle Actana mi upeče Layke… to by mohlo pomoct.“
„Jasně!“
Oba vypadají odhodlaně, jakoby se před chvílí vůbec nic nestalo. Vyrážejí směrem ke klecím. Jaffa míří k té vzdálenější a Neme sprintuje k té poblíž. Stále si nahlas opakuje „tohohle Actana mi upeče Layke, tohohle Actana mi upeče Layke…“.
Tentokrát je sprint úspěšný, a ačkoli dobíhají nazpět oba s vypětím posledních psychických sil, jejich mise je úspěšná a každý drží v ruce klec se zajatými Actany uvnitř!
Úspěšné výpravy do mrtvých lesů šly nějakou dobu velmi dobře. Protože je stále v lesích mimořádná krize a začínají hladovět i ty největší a nejsilnější rostliny, udělali si naši hrdinové ze svých výprav celkem výnosný sport.
Neme přináší Layke malého Actana už každý den. Vždy když je slunce přibližně nad západními stromy džungle, Layke si přenáší svou práci před dům nebo tam jen stojí a vyhlíží, kdy kluci přijdou.
Už na sebe jenom nesměle nemávají. Neme jde vždy rovnou za ní, aby ji pověděl, jaké dobrodružství při hledání prožili. Ona jej u vyprávění hostí pramenitou vodou a chovají se k sobě důvěrněji a důvěrněji.