V pěkné, malované, spíš kulturně laděné restauraci je právě rušno. Hlavní účastníci nedávného protestu za záchranu gigantických ryb mají důvod k oslavě.
Rebélie na náměstí, po celém městě a později i v jiných městech samosprávu přesvědčily, že vlastně taková estetická drobnost za ztrátu volebních hlasů nestojí.
Teodor doma u dalších zpráv kroutí hlavou a ptá se v duchu, jak to ten kretén Kryštof mohl dokázat, co vlastně z toho má?
Jeho kolega mezi tím tančivým krokem přiskakuje do dveří restaurace a řve na celé kolo:
„Na vánoce si zamlouvám toho největšího kapra!“
Ochránci přírody a přísedící hipíci se smějí.
Přichází k němu hlavní mluvčí skupiny, uřvaný tlouštík, kterému na náměstí při projevu zavazel.
„Něco mi říká, že jsi tomu dost pomohl.“
Kryštof dělá, že se stydí.
„Jenom mě nerozplakej tlouštíku a běž si s kámošema zaplavat.“
Kryštof je od přírody velmi skromný. Mluvčí se ale s uraženým výrazem otáčí a jde pryč.
Opodál postávají u baru dvě sympatické holky. Jedna z nich vypadá znuděně. Kryštof jde tedy k nim a objednává si pití.
„Taky jste byly na protestu?“ Ptá se jich nenuceně.
Plnoštíhlá blondýnka s vyzývavým výstřihem odpovídá:
„Jenom jsme se byly podívat. Naši je mají rádi.“
„A skončily jste tady. No tihle lidumilové jsou ale nudní, že?“
Holky se kolem sebe na moment rozhlížejí. Většinou tam jsou postarší páprdové nebo pochybná individua.
„Jsou.“ Souhlasí nakonec dvojhlasně.
„Tak si se mnou dejte aspoň panáka, ať o nás nemáte tak špatné mínění.“
Holky se smějí.
Tem večer se Kryštofovi daří. Ta prdelatá blondýnka je recepční v nedalekém hotelu. Nechtěl po ní číslo, ať nevypadá moc nadrženě a odešel dřív než ony.
Dobrá strategie. Nalitý ještě chvíli bloudí nočním městem.
„Ty jsi vážně magor.“ Povídá mu Teodor další den v práci.
„Vychladni, čmuchale.“
„Ty demente, kdyby se to provalilo, tak jsme skončili, je ti to jasné?“
Kryštof mlčí a chvíli se soustředí na svou hru v počítači.
„A odkdy tě něco podobného štve? Že ti něco vyčítala při souloži Renátka? Nebo až po souloži?“ Směje se.
Na to se nedá nic odpovědět, uvědomuje si Teodor. Dá se říct, že to bylo řečeno před souloží, jejími agresivními pohyby během a trochu i potom. Stává se z Kryštofa něco jako jejich malý syn? Co se to se mnou kurva děje, ptá se sám sebe Teodor.
Dostává nápad.
„Uděláme dohodu. Když se nějaká tvoje opičárna provalí a my přijdeme o kšeft, dáš mi sto táců. Když si plácnem, ode dneška už ti nebudu nic z toho vyčítat.“ Povídá nakonec.
Kryštofovi se zdá myšlenka na cenově dostupnou svobodu zajímavá.
„He he hé! Že mě to nenapadlo dřív. Už mě tím ustavičným, nikdy nekončícím a otravným dirigováním vážně sereš pomalu každý všivý den!“
Podávají si ruce, jejich dohoda platí.
Chvíli se nic neděje. Teodor zapíná kávovar.
„Potřeboval bych píchnout, kámo.“ Povídá Kryštof z ničeho nic.
„Potkal jsem včera večer jednu blondýnu a nevím co s ní dál. Držela se trochu zpátky.“
Teodor obrací oči v sloup. Spřátelit se s pěknou holkou bývá občas oříšek, když jí člověk nechce lézt hned do řiti.
Další den posílají mailem stručnou omluvenku Renátě do práce.
Teodor píše: „Holčičko, uvidíme se až večer, mám něco na vyřizování u rodičů. Stěhují se nebo tak nějak.“
Kryštof píše v další zprávě: „Teodor mi dnes pomůže sbalit jednu kost, tak nás omluv. Kdyby za ní dolejzal, tak ho srovnám, dobře?“
Těžko říct, co se Renátě asi honí hlavou. Oba dva už jsou však na místě v úzké, odstrčené uličce někde mezi hotelem a hlavní třídou.
„Takže si to ještě jednou projdeme,“ zastavuje se Teodor u popelnic. „Tvoje nová kámoška, kterou jsi potkal na tom vašem srazu hipíků…“
„Lucie.“ Doplňuje ho Kryštof trpělivě.
„Jo Lucie, ehm, půjde asi za deset minut touhle uličkou z práce na tramvaj. Já jsem jakože nějaký pobuda, co si ustlal tady za tímhle kontejnerem… chci ji přepadnout a eventuálně znásilnit.“
Kryštofovi se na jeho plánu něco nelíbí.
„Neměl bys říkat „eventuálně“, když jsi jen pobuda a mohl sis obléct něco víc obnošeného.“
Skutečně, Teodor má na sobě maskovací knír, paruku, ale jinak čistou, tmavězelenou košili a kalhoty z Kenvela.
„Ach jo. A nemohl bych být jenom gauner?“ Zkouší přemýšlet nahlas.
„Vyloučeno,“ protestuje Kryštof. „Náhodou by byla nadržená a ještě by sis s ní normálně vrznul!“
Oba se smějí.
Teodor kouká na hodinky. Zanedlouho bude Lucie procházet. V rychlosti otevírá kontejner a skáče do něj, aby se co nejrychleji zašpinil a navoněl místním odérem.
Venku jde slyšet jenom přehrabování a burácení věcí.
„Jaká je tam voda?“ Směje se Kryštof škodolibě. „Zaplav si ještě dva bazény a polez. Čas běží!“
Zevnitř se ozývají nadávky.
V tu chvíli je už za stromy opodál znatelná přicházející ženská postava. Kryštof dává kolegovi znamení a utíká pryč.
Plnoštíhlá blondýna si vykračuje, pohupuje ladně boky, ale už před příchodem do zapadlé ulice krok trošku zrychluje.
V práci se povídaly o téhle zkratce už různé řeči. Po cestě, kudy přijíždí zákazníci hotelu, by si však cestu o dobrých deset minut prodloužila.
Prochází kolem popelnice, kde se před chvíli rochnil Teodor. Rychlým skokem je hned u ní, ani to nečekala.
„Poslouchaj slečinko, nemaj pár drobných na trochu vína?“ Povídá změněným hlasem.
Zubí se na ni krvavým úsměvem. V popelnici našel jedno ještě docela zralé rajče.
„Nemám, naschledanou.“ Odpovídá Lucie a snaží se uhnout.
„Kam ten spěch, slečinko? Já vám neublížím, víme?“
„Nechte mě prosím vás na pokoji!“
Teodor ji chytá za ruku, zadek a chlípně přitahuje k sobě. Je měkká a celá hřeje.
Lucie se snaží bránit, ale úspěšně ji tlačí do rohu ke kontejneru a začíná sahat pod šaty. Přitom se šíleně zubí. Dýchá Lucii pod nos a zacpává pusu svým špinavým loktem.
„Budeš hezky potichu, kurvičko!“
Jako na zavolanou přichází Kryštof! Bere vagabunda za límec a jedním ladným švihem hází za sebe. Teodor pád přehrává. Dělá, že narazil dost bolestivě přímo na hlavu.
Kryštofovi chvíli připadá, jakoby měl nadlidskou sílu.
„Odtáhneš sám, šmejde nebo počkáš na výprask?“
Vagabund dělá, že neslyší. Vrhá se vší silou na Kryštofa. Lucie pozoruje tiše jejich zápas. Její zachránce dostává pěstí do žaludku, za krk, ale špatně mířenou ránu už stíhá vykrýt.
On už si přestal hrát! Myslí si Kryštof.
Jeho oči se soustředěně zužují, bere Teodora pod ruku do kravaty a sází mu několik ran loktem do ledvin a žeber. Potom kolenem do hlavy, ale v poslední vteřině ránu přibržďuje, aby kamarádovi vážně něco neudělal.
Teodor se teatrálně kácí k zemi, tiše sténá a oddechuje.
Kryštof se rozhlíží a registruje schoulenou a vystrašenou Lucii.
„Radši bysme měli jít. Co když tu budou poblíž dva další?“
Lucie se bez mrknutí oka zvedá a následuje Kryštofa.
„Jsi v pořádku?“
„Jo, jsem a ty?“ Potahuje z nosu Lucie.
Kryštof ji drží starostlivě za ruku.
„Už je to dobré.“