Další den je sraz v jedné levné čínské restauraci. Renátu napadlo, že by se mohla klukům nějak odvděčit, ale tahat se s nákupníma taškama a plnit jim lednici tedy nechce.
Navíc jí není jasné co včera dělali. Za tak chabé a nesehrané výmluvy by se pracovníci firmy „Tajná služba“ mohli stydět, říká si.
„Vyřizování u rodičů.“ Kroutí hlavou, pije ananasový džus a doufá, že v tom není další ženská.
Teodor už přichází.
„Máš se, kočičko?“ Plácá ji majetnicky po zadku.
Renátě to lichotí, ale snaží se tvářit odměřeně.
„Jak bylo včera?“
Podle jejího výrazu lež patrně prokoukla. Teodor má v okamžiku vymyšlenou jinou strategii.
„Jo, musel jsem Kryštofovi s něčím pomoct.“ Směje se, jakoby mu to připadalo směšné. „Představ si, že si udělal zálusk na jednu recepční a já jim musel celý den dělat křena.“
Renáta reaguje uvolněným gestem, bere ji za ruku.
„Proto si večer nepřišla. Stýskalo se mi.“
Chvíli se líbají.
Přichází Kryštof a musí se dívat, jak spolu ti dva právě dovádějí.
„Já už se včera vyřádil, takže nebudu zlomyslný a dojdu si na záchod.“
Plavným krokem odchází. Nevypadá to, že by si ho všímali. Renáta ano, ale zajímalo ji, jestli se Teodor nechá tak snadno odlákat.
Po pěti minutách jsou všichni pohromadě. Vrchní v čínské restauraci je nějaký blonďák. Plánuje se dobře pojíst a popít, když to Renáta všechno platí.
„Máme nabitý program, hoši.“ Jde rovnou k věci Renáta.
„Nepovídej a já už myslel, že za tuhle hostinu nebudeš nic chtít.“ Přerušuje ji Kryštof.
Teodor se směje.
„Kdo je to tentokrát, tvoje babička ztratila náušnice i s dědečkem?“
Renáta potlačuje vztek.
„Já nejsem zase až tak hrozná, mojí ségře jste s Ondřejem náhodou hodně pomohli.“
Zatímco do sebe cpou pečené nudle, nasazují její kolegové tázavý pohled.
„Prý chce přijet na návštěvu.“ Usmívá se Renáta.
„Taky ses zasloužila.“ Omacává ji stehno Teodor spokojeně a mlaská při tom.
Renáta se snaží držet tématu.
„Dost srandiček, tentokrát je to vážné. Kryštofe,“ Obrací se k němu a seriózně pokračuje: „Určitě znáš Borise Rozvadova. Je to aktivista, který měl právě velkou akci na náměstí ohledně protestu k výlovu gigantických sladkovodních ryb.“
Kryštof se směje.
„Ten tlustý čuník mi dluží ještě pět stovek za krmení. Potřeboval nutně k večeři dvě kila kuřat a bramborovou kaši. Už je to měsíc.“ Povídá nakonec jakože nešťastně.
Renáta chápe, že jde o nadsázku, ale představa ji stejně nutí se zašklebit.
„Tak tenhle Boris není žádný beránek. Poslal výhružný dopis do jedné chemické výroby a chce po nich dva miliony korun anebo uspořádá další protest.“
Renáta svírá rty velmi vážně, ale oči jí doslova svítí při představě pohádkového výdělku.
Teodor ji dobře zná.
„Tak povídej, kolik nám za něj ta chemička chce dát.“ Proniká její bariérou.
„Dva miliony.“
Oba upouštějí vidličky na talíř a v šoku na Renátu hledí.
„Prý jim nejde o ty peníze ale o princip.“
Kryštof dostává záchvat smíchu.
„Tomu říkám odhodlání nenechat se vydírat.“