Po deseti letech vypadá osada mimozemšťanů na planetě Zebra úplně jinak. Z chátrajících chýší a podvyživených obyvatel, je už jeden velký statek, obehnaný kamennou zdí, s obtloustlými statkáři, těhotnými ženami a velkou spoustou dětí ve věku do devíti let.
U jednoho domu se ve velkém kamenném bazénu prohání asi stovka malých Actanů, někdo chová v klecích jakýsi druh opic, jsou zde tvorové, připomínající slepice a koně, kteří pomáhají obdělávat několik malých polí.
O deset let starší Jaffa hodnotí se spokojeným výrazem, že farmaření jenom kvete. Stojí před místem, na kterém se kdysi pracně snažil postavit si svou chýši. Namísto ní zde dnes stojí kamenný dům se dvěma velkými místnostmi a pevnou, dřevěnou střechou.
Z domu se ozývá smích několika malých dětí. Přichází k němu Arvína, nese mu kožený vak.
„A nezapomeň nasbírat čerstvé listí, docházejí nám plínky!“
„No jo, pořád.“
Bere si vak. Z domu se ozývá zvuk něčeho rozbíjeného. Arvína se otáčí a vybíhá křičet na děti, aniž by se s ním rozloučila. Jaffa jen s povzdechem potěžkává velký dřevěný kyj. Zamyšleně si připevňuje vak provazem k jednomu rameni a luk k druhému.
Neme už jde taky. Jeho kamarád ho čeká před domem a brnká prstem o strunu luku.
„Ahoj Jaffa! Tak jdeme na věc?“ Volá nadšeně Neme a vyráží za ním.
„Máš luk?“
„Jasně! Kdo sestřelí šišku z nejvyššího stromu, dostane ženu toho druhého!“ Žertuje a těší se Neme.
”Tu moji si vezmi rovnou.”
Ze dveří vychází i Layke, celá nervózní a hystericky křičí.
„A vrať se na oběd, nebo radši nechoď vůbec, ty parchante!“ Křičí na něj a pro sebe si dodává „On se jde bavit do lesa a mě tu nechá samotnou!“
Uvnitř brečí děti.
„Tu tvoji taky nechci.“ Reaguje Jaffa ironicky.
A oba vyrážejí mlčky směrem ke kamenným hradbám do džungle.
V džungli se pohybují opatrně, aby nešlápli na masožravý list. Žahavá kyselina z takového listu po sobě jen při letmém dotyku zanechává několikadenní spáleninu. Do podobného maléru už zjevně párkrát šlápli, protože mají v těch místech lýtka pěkně zjizvená.
Jaffa chce vypálit šíp na vrcholek jednoho stromu do červeně zbarvené bobule. Přitom si všímá, jak na nebi s hvizdem klesá směrem na jih nějaký kámen gigantických rozměrů.
„Koukej! Ten letící kámen musí být obrovský!“ A střílí jeho směrem svůj šíp.
„Netrefil!“
Luk se ve vzduchu zhruba v kilometrové vzdálenosti od kosmické lodi jen naprázdno otáčí zpátky k zemi.
„Ten bude hodně vysoko!“
„Obrovská letící skála!“
Oba pokračují mlčky dál svou cestou směrem na západ. Tuto část džungle mají dobře prozkoumanou, takže vědí, že na mrtvý les a ani na Raali nikde poblíž nenarazí.
Po několika hodinách se otáčí a jdou nazpět. Jejich ženy nemají moc rády, když se zdržují mimo osadu zbytečně dlouho. Taky na sebe mimozemšťané už bázlivě pokukují co ten druhý na návrh vrátit se co nejdřív. Do lesa se už dávno nechodí lovit. Tyto procházky mají sloužit k odchytu nějaké volné zvěře, která by mohla eventuálně rozšířit už tak různorodou paletu zvířat na farmě. Nicméně už dávno na žádnou zvěř nenarazili.
Život v osadě nabral od vynálezu farmaření úplně nový směr. Není hlad. Dobrodruzi už neexistují, jsou tu jiné, nyní mnohem důležitější povinnosti, o které je třeba se postarat.
Pozemská kosmická loď s jemným zasyčením přistává na planině, nedaleko místa kudy prochází Jaffa a Neme.
Dva mladí astrounauti a android, který je od člověka k nerozeznání, vystupují ve svých astronautských kombinézách bez helem.
Samy se zhluboka nadechuje.
„Řekl bych, že je tenhle vzduch až moc čerstvý.“
Oba pozemšťané se cítí špatně.
„Zvednul jsi hladinu kyslíku v kajutě před přistáním, plechová hlavo?“ Ptá se Jerry.
„Takový požadavek jsem nezaregistroval.“ Reaguje android.
„No pokud sis ještě nevšiml, lidé potřebují k životu vzduch a to ve správném složení.“
„Prosím upřesni své vysvětlení.“
Android stojí na místě bez známky zneklidnění a čeká na instrukce.
„Vzduch je v pohodě, jen si musíme zvyknout. Pětkrát sprintem kolem lodi a kdo bude poslední, jde sbírat housenky s plechovou hlavou!“
Samy vidí, že to Jerry pochopil, tak vyráží jako první a už běží oba sprintem jako by šlo o život.
O několik minut později sedí na kamenech a snaží se popadnout dech. Android John mezitím vykládá z lodi různé krabice a zavazadla.
„Sakra, pořád to mám v sobě!“ Říká Jerry, pozoruje unaveně Johnovu práci a otáčí se se šklebem na Samyho.
„Čím si ho vlastně naštval?“
„Koho?“
„Roneho od analytiků.“
Samyho výraz je rázem schválně znuděný.
„Povídal jsem si s jeho holkou. Pamatuješ ten večírek posledně?“
„Jo, nečekal jsem, že to bude tak vážné.“
Nemůže tomu uvěřit a po chvilce vybuchuje smíchy. Samy jen mlčí a podrážděně ho pozoruje. Potom to Jerrymu dochází.
„No jo vlastně, ona chodí s Ronem, tím nejarogantnějším blbem široko daleko. Vsadil bych se, že ta holka zbožňuje typy, jako jsi… ty.“
Samy obrací oči v sloup a jde pomoct androidovi s vybalováním.
„Já bych se vsadil, že ty zbožňuješ svou mámu.“
Tři pozemšťané jsou už v lese, převlečení v maskovaných oblecích, vypadají teď trochu jako vojáci. Všechny zavazadla nese android John, Jerry a Samy drží v ruce malé pulzní pistole, pro každý případ.
„Dobrá Johne, vytáhni mapu.“ Velí Jerry.
Jedno z Johnových očí začíná zářit a před nimi se ve vzduchoprázdnu objevuje trojrozměrná projekce planety Zebra. Jerry různě roztahuje a pohybuje prsty nad mapou, pohled se přibližuje až je vidět na místo, kde se právě nacházejí.
„Takže jsme přistáli zde, asi tři kilometry jižně od těch želvích krunýřů. Protože si se tak dobře skamarádil s Ronem z komise,“ otáčí se k Samymu a pokračuje: „dostali jsme za odměnu androida, který je v džungli užitečný asi jako robot na výrobu šlehačky.“
„Jsou tu jen stromy, keře, řeky a možná pár želv. Buď v klidu.“
Jerry stále zamyšleně zkoumá mapu a rozhlíží se. Jeho výcvik v akademii byl mimo jiné primárně zaměřený právě na orientaci a přežití v divočině.
„Koukej, jestli budeme pokračovat na sever ještě asi tři kilometry, nemůžeme je minout.“
Najednou se projekce mapy začíná třást. Johnovu nohu omotává nějaká zvláštní položivá liána, která jej zkouší někam odtáhnout. Johnovi se stojí dost špatně, ale snaží se ze všech sil nepřerušit projekci mapy.
„Johne, jsi v nebezpečí, takže svou práci neber tak vážně a zachraň nejdřív svůj zadek.“ Kroutí hlavou Samy.
„Děkuji.“ Odpovídá android.
Asi po vteřině nečinnosti vypíná mapu a rychle pálí z očí dávku pulzních paprsků na liánu.
„Lekce číslo jedna, Johne. Na téhle planetě může být příroda velmi hladová a my jsme jako chodící jehněčí, jenom potřít máslem a strčit do trouby.“
Jerry nasazuje naštvaný výraz.
John je na pár vteřin nečinný, jakoby zamrzl. Potom se najednou zběsile otáčí kolem dokola a z očí pálí brutální salvu pulzních paprsků na stromy, keře a trávu kolem!
„Stůj! Stůj! Co to děláš?“ Křičí Jerry.
John aby odpověděl, pozastavuje palbu.
„Prevence, nebezpečný druh cizí formy života musí být zlikvidován.“
„Skvělé, a z čeho budeme odebírat vzorky, ty demente?“
Oba pozemšťané kroutí hlavou nad spouští, kterou jejich android právě napáchal.
V kilometrové vzdálenosti okolo nich nezůstala po těch několika vteřinách Johnovy práce jediná živá rostlina. Všechno po kontaktu s laserem shořelo buď okamžitě, nebo ještě dohořívá a doutná.
„Co jsi mu to do prdele řekl?“ Ptá se Jerry naštvaně.
„Jen aby na sebe dal pozor! A docela mu z toho přeskočilo.“
„Máš být mozek akce, ale s umělou inteligencí ti to moc nejde, kamaráde. Tuhle část záznamu musíme z Johnovy paměti vymazat, ať si na nás Rone nesmlsne.“
„Kdyby viděl tu spoušť, měl by ten kretén radost.“ Souhlasí Samy.
Jerry míří naštvaně prstem na Johna.
„Už nikdy tu věc nepoužívej, máme vlastní zbraně, vidíš?“ Mává před ním pistolí.
John bez emocí pozoruje jejich zbraně a potom znovu na pár vteřin „mrzne“.
Mimozemšťané Jaffa a Neme jsou už na cestě směrem do osady s vaky, plnými hub a jemného listí, které jejich ženy splétají a používají jako jednorázové pleny pro děti.
Neme najednou cítí pach spáleniny.
„Počkej, cítíš to?“
„Hmm, jakoby na druhé straně někdo rozdělal oheň.“
„Nemyslíš, že je to požár?“
Jaffa hledí zaraženě na jemný oblak dýmu nad stromy, v asi kilometrové vzdálenosti od nich.
„Neřekl bych, dým je všude, ale není moc hustý. Spíš jako by byly rozdělané dva nebo tři ohně dál od sebe.“ Odhaduje zkušeně.
„Nepodíváme se?“ Ptá se Neme.
„Ženy nás seřvou, že jdeme pozdě, ale co když oheň rozdělal někdo z mladých lovců?“
„Mohl by tam přijít Raali!“
A oba bez dalšího váhání vyrážejí.
Skupina pozemšťanů pokračuje cestou džunglí. Porost okolo houstne a houstne. Přijde jim zvláštní, že ještě nenarazili na žádné zvíře, ani brouka, ani mouchu, na nic kromě divně vypadajících, nebezpečných rostlin.
Samy a Jerry občas střelí nejbližší masožravý list, liánu nebo cokoliv co vypadá podezřele, aby se vyhnuli další nehodě s androidem.
Samy si to očividně užívá.
„Konečně místo, kde se dá beztrestně vyřádit!“
„Je to tu strašidelné.“ Konstatuje po chvíli Jerry znepokojeně.
Všechno kolem se zlověstně pohybuje, ale přitom zde nikdo není.
„Možná jsou všechny rostliny na téhle planetě kromě trávy masožravé, koukni, jak vypadají divně.“
Oba se zatajeným dechem znovu zkoumají listy na stromech se zesílenými stonky a něčím, co vypadá jako čelisti. A také lehounké výrostky, které nevlají po větru, přestože jsou vláčné a pohybují se. Spíš vypadají, jakoby pohledem sledovaly dění okolo, a hlavně je.
„To mi povídej.“
Po další chvíli chůze napadá Jerryho jedna otázka.
„Řekni mi, jak jsi ji vůbec přiměl k tomu, aby si s tebou někam vyšla?“
„Víš Jerry, nemyslím si, že je to v reálu tak těžké. Ty se o balení holek vždycky bavíš, jakoby šlo o nějaké zvláštní privilegium. Ale nakonec pro to stejně děláš vlastně hovno a jen čekáš co přijde.“
„Ne ne ne,“ směje se škodolibě: „Nemysli si, že z toho tak lehce vybruslíš, kamaráde. Povídej, jak to bylo!“
Samy se ohlíží jeho směrem. Jerry přitom potlačuje výbuch smíchu.
„No dobrá. Prostě jsem s ní dvakrát předtím promluvil, zkoušel být v pohodě a tak. A když to vyšlo, tak bylo nejdůležitější jen vypadnout co nejdřív někam pryč… takže až se uvidíme příště, myslela by si, že se už nějak… známe.“
„Cože? A co se stalo potom, pane Vědátore?“ Reaguje okamžitě Jerry.
Samy pálí na pár okolních listů, aby vypadal zaměstnaně a měl čas přemýšlet. Po chvíli pokračuje.
„To víš, ta závěrečná slavnost byla nudná a zrovna jsme se potkali, tak jsem ji pozval k baru… vypadalo to jakobych byl zvyklý zabíjet čas nezávaznou konverzací a těmihle záležitostmi. Bylo zkurveně těžké říct pokaždé něco, co sedělo, ale když jsme se na sebe koukali v tom baru… pak už to šlo samo.“
Jerry vidí s čím Samy vlastně bojuje, usmívá se už s trochu větším pochopením.
Samy absolvoval jistý trénink. Jednalo se o takzvanou kognitivně-emocionální specializaci, při níž se studenti dostávají do různých hypotetických situací. Při jejich řešení jim doktoři do mozku vysílají různě upravené sekvence emocionálních obrázků a zvuků, které mají stimulovat „protichůdné“ tendence. Student se tak naučí rozhodovat navzdory jeho pocitům. Nutno dodat, že k tomu musejí být studenti převážně v izolaci, protože jejich mozky bývají většinu času úplně na kaši.
Co na takové škole nepochytí, jsou právě sociální vazby a život s ostatními lidmi.
Škodolibému Jerrymu přichází po chvíli přemýšlení znovu komické, že jej Samy zasvěcuje do jeho pokřiveného soukromí.
„Takže sis užil? Smočil si?“
„Ne.“
„Cože? Jak to?“
„Rone se po půlhodině ukázal a odvedl ji pryč, konec příběhu.“
Jerry se zastavuje a pokračuje v konverzaci mnohem teatrálněji.
„Ten parchant! Cos mu řekl?“
„Cože?“
Jerry si znechuceně tiskne palcem a ukazováčkem kořen nosu. To je neuvěřitelné.
„Nechceš mi snad říct, že arogantní debil jako ty s tím neudělal vůbec nic, že ne?“
„A co jsem měl podle tebe jako dělat?“
„Kdyby si mu řekl, ať táhne někam, mohl sis ten večer možná vrznout.“
Samy chvíli zamyšleně stojí, zhluboka se nadechuje a očima projíždí těkavě okolní krajinu.
„Počkej, jak to, že bych si vrznul?“
„Víš, pane Vědátore,“ vysvětluje už unaveně Jerry: „Co když si s tebou vyrazila hlavně proto, že nebyla ve vztahu spokojená?“
Samy stojí a přemýšlí, kouká na stromy okolo, v duchu si narychlo přehrává všechny klíčové momenty se Susan a porovnává je s tím, co právě Jerry řekl.Jde o úplně nový způsob, jak se nad tím zamyslet, uvažuje Samy.