Je noc a nejvyšší čas začít jednat. Sammy slíbil kanibalům velkou hostinu, ale byl to jen manévr k získání více času.
Od chvíle, kdy Zurvan zemřel, začal běžet čas. Musí co nejdříve přijít všemu na kloub. Když je kanibalové napadnou, budou je muset začít zabíjet a pořád je tady možnost, že přece jenom narazili na vyspělou mimozemskou technologii.
Ještě zbývá několik nezodpovězených otázek.
Johnovi skenery projíždějí každý milimetr chatrče, aby zjistily přítomnost nějakého kovu, vyspělého materiálu, elektroniky, čehokoliv.
Všechno je však marné. Nemají se vůbec čeho chytit.
Aara leží na jedné posteli se Sammym, Jerry opodál na něčem, co připomíná gauč z červí kůže.
Dívka s obavami pozoruje Johna. Netuší, co to ten zvláštní kanibal dělá, proč z něj vycházejí paprsky světla a proč se tak divně chová.
„Tak půjdeme pátrat ven.“ Navrhuje Jerry.
„Jenže venku nebylo taky nic podezřelého. Půjdeme spát, ráno moudřejší večera.“ Odpovídá Sammy a rukou přejíždí hebké boky Aary.
Ona uvolněně vydechuje.
„Ty vole, dost na tom, že jsi jim slíbil hostinu, teď se o nic nepostaráš?“
„Běž spát, kreténe a neotravuj.“ Cedí mezi zuby podrážděně Sammy.
„Zurvan ti poroučí, neslyšel si?!“ Přidává se Aara.
Sammy se snaží nevyprsknout smíchy. Neúspěšné pátrání mění situaci, ráno bude muset navykládat kanibalům něco jiného.
Po chvíli už Jerry spí. John stojí nehnutě v rohu místnosti, jenom Sammy a Aara spolu potichu souloží.
Je hluboká noc. Celý kmen spí zaslouženým, klidným spánkem. Všichni se těší na velké hodování, které Zurvan slíbil.
Zásoby starších se poslední dobou ztenčují, střední generace kanibalů je mnohem početnější, a tak se pomalu začínají obávat, kdy na ně přijde řada.
Staré maso Zurvanovi moc nechutnalo, nedávno dostal takový nápad zaměřit se spíš na mladší.
Olověná podlaha Zurvanovy chýše se s nepatrným syčivým zvukem otevírá.
Johnova strnulá hlava se překvapeně otáčí směrem k podlaze. Žádný ze senzorů nic podobného nezaznamenal.
„Jerry.“
„Jerry!“
John se snaží probudit jednoho z agentů. Sammy leží v posteli s jednou „z nich“, což připadá androidovi riskantní.
Jerry se pozoruje díru v podlaze, která se najednou ve středu místnosti objevila. Je slabě osvětlená projektorem z Johnova oka.
„Měl bych vzbudit také Sammyho?“
„Nech ho radši spát. Něco mi říká, že měl právě velké štěstí.“ Odpovídá Jerry a potichu se k poklopu přibližuje.
Společně s Johnem schází dolů do podzemní chodby. Všechno je z kamene, vypadá to dost primitivně.
Asi po deseti metrech chodba končí. Je zde jen zeď a nic, co by připomínalo dveře.
Najednou jde slyšet, jak se zavírá olověný poklop nad nimi.
„Časový zámek?“ Ptá se Jerry.
„Jsme tady uvěznění.“ Odpovídá John s lítostí v hlase.
„To vím taky, ale myslíš, že to byl časový zámek? Jak dlouho byla podlaha Zurvanovy chatrče otevřená?“
John chvíli přemýšlí.
„Čtyři minuty, na vteřinu přesně.“
Jerry si tře nervózně dlaň po obličeji.
„No aspoň víme, že zítra touhle dobou se poklop možná zase otevře.“
O hodinu později už Jerry sedí na zemi a nepřítomně pozoruje stěny okolo sebe. Netuší, co by měl provést.
Jestli je tohle Zurvanova spižírna, proč by měla olověný poklop a časový zámek? Teď by se mu hodila Sammyho rada. Škoda, že je poslední dobou tak nadržený.
Přes olověný strop se mu nedovolá ani tichým komunikátorem.
Jerry si vzpomíná jak Sammy spekuloval, odkud kanibalové vlastně jsou. Co když je tohle vlastně chodba, akorát končí zdí pro nezvané návštěvníky?
„Musíš tu zeď odpálit, Johne. Půjde to laserem?“
„To netuším.“
Je stále hluboká noc, Sammy se obrací líně na druhou stranu. Na svém krku cítí Aařinu ruku.
Najednou, jakoby se podlaha pod nimi začala třást. Že by červi?
Aara je vyplašená, svou rukou rychle objímá Sammyho krk a ten se dusí. Jakoby nevěděla, co dělá, tiskne víc a víc, až Sammymu pomalu nezůstává žádný kyslík.
Dává ji loktem silnou ránu do břicha, aby sevření povolilo. Aara začíná vzlykat, Sammy už popadl dech a utěšuje ji.
Zdá se, jakoby podzemní vrtání zase ustalo. Je klid, a tak spí dál.
Asi po hodině se podlahový pokop znovu otevírá. Jerry s Johnem vycházejí ven a budí Sammyho.
„Tak tohle jsi ještě neviděl.“ Zubí se na něj Jerry.
Vysvětlování netrvá dlouho. John uspává injekcí Aaru a všichni tři pozemšťané vcházejí do podzemní chodby.
Na konci kamenného tunelu je vyhloubená díra Johnovým laserem a za ní obrovský podzemní sál se spoustou průhledných vaků, zavěšených na stropě.
V nádobách jsou lidská embrya, od nejmenšího až po největší.
Na konci kruhové řady je několik už „hotových“ mladistvých kanibalů.
„Nemohl zdejší hmyz strávit, a tak si začal pěstovat vlastní maso.“ Kroutí hlavou Sammy.
Jerry s Johnem jenom mlčky zírají. Strávili zde celou hodinu, a tak je klonovací zařízení už nepřekvapuje.
„Proto nás tak nadšeně první den vítali. Možná tyhle klony posílá někdy ven jen tak.“
Opět se chvíli nic neděje, Sammy se prochází zamyšleně po místnosti s rukama spojenýma za zády.
„Je neuvěřitelné, co člověka s moderní technikou všechno nenapadne.“
Jerrymu připadá, že už mají ve všem jasno.
„Tak co uděláme, pane Vědátore?“
„Tuhle továrnu na embrya musíme před odletem zlikvidovat. Ale na domorodce nemůžeme sáhnout. Jednou se zde narodili, musejí na planetě i zůstat.“