Další den ráno vstává Ronův spoluhráč Eddie se známým nepříjemným pocitem. Jeho žena ještě spí a vedle v pokoji se ozývá tlumený křik jeho dvou dětí.
Jde tedy do kuchyně a dává si do pusy teploměr. Ještě, než se stihly rozpustit ve sklenici dvě vitamínové tablety, zjišťuje, že má teplotu 37,5°C. Jediný s kým byl včera delší dobu zavřený v jedné místnosti je jejich bubeník ST. Asi půjde o přenašeče chřipkového viru, uvažuje Eddie.
Přechází tedy do dětského pokoje, starší dcera a mladší syn na něj zvědavě hledí.
„Máma ještě spí, jestli ji vzbudíte, zavře vás do šatny.“
Děti se nahlas smějí, a tak raději zavírá dveře.
I když je teprve sedm ráno, dále Eddie neváhá, zvedá mobil a volá Ronovi. Na druhé straně se ozývá rozespalý hlas.
„Jak se máš, Rone?“
„Jak se asi mám takhle po ránu, vtipálku?“
Eddie se chvíli nahlas řehtá.
„Poslyš, volám možná nevhod, ale chci se zeptat. Nějaké zdravotní změny od včerejška, kámo?“
Rone rozespale přemýšlí.
„No jasně, asi mám horečku, co se to kurva děje?“
„Vypadá to, že je ST přenašeč. Taky mi stoupla teplota.“ Vydechuje unaveně Eddie.
Na druhé straně telefonu je ticho, akorát jakoby někdo skřípal zuby.
„Hned ho srovnám, neboj.“ Pokračuje Eddie.
„Silné antibiotika, chelace, klystýr, už to znáš. Pořádně toho hajzlíka provětrej. Kdoví, co v něm kromě viru ještě přebývá.“ Směje se Rone škodolibě.
„OK.“
Eddie právě sedí v čekárně na nemocniční lavici. Musel zapojit své nejlepší přesvědčovací metody, aby sem STho dostal. Mladí lidé dnes necítí žádnou zodpovědnost za své zdraví, přemýšlí pro sebe.
V tašce už má připravené vaky s čistícím nitrožilním roztokem a velmi silné širokospektrální antibiotika. ST právě v ordinaci prodělává klystýr, ozývá se odtamtud nepatrný řev.
Eddie si mezitím spokojeně listuje časopisem. Funky kapela s názvem Jamstars právě vydává druhé album. Docela by ho zajímalo kolik asi za reklamu v časopise utratili peněz a kolik z toho vydělají zpět.
Dveře ordinace se otevírají, přichází ST, je celý zelený a má slzy v očích.
„Tak co, užil sis to?“ Usmívá se Eddie.
„Naposledy, co jsem s tebou někam šel!“ Hrozí unaveně prstem ST.
„No tak, nebuď slečinka. Každý večer do sebe napumpuješ ještě tyhle zdravé sáčky s vodou a budeš zase v pořádku.“
ST kroutí uraženě hlavou ze strany na stranu, utírá si přitom kapesníkem oči od slz.
„Ale já jsem byl úplně v pořádku! To vy dva jste pošahaní kreténi!“
Eddiemu dochází, že by měl s novým bubeníkem jednat opatrněji. Ten klystýr možná nebyl nutný, je to spíš psychologický nástroj než aby měl nějaký přímý účinek na zdraví.
Uvidí se, jak budou s bubeníkem pokračovat dál. Bez dalších zbytečných řečí ho tedy vede k autu a s hlavami, plnými dojmů oba odjíždějí z nemocnice.
Annie nese Ronovi do postele čaj, její muž vypadá zbědovaně, i když ona nemá náladu ho právě teď litovat.
„Místo toho, abys šel se mnou na oslavu, hraješ si ve špinavé boudě s nějakým pankáčem.“
Annie si jedovatou poznámku nemohla odpustit, uvažuje Ron a raději bez řečí usrkává čaj.
„Proč to děláš?“ Ptá se Annie neústupně.
„Eddie s ním už jede do nemocnice, odblešit a odčervit, bude jako nový, neboj.“
„Takhle jsem to nemyslela, Rone.“ Reaguje zklamaně.
Její oči se zvláštně lesknou, pro Annie byly rodinné společenské události vždycky důležité, hlavně když se na nich musela objevit stůj co stůj, s ním nebo bez něj.
„Vynahradím ti to, dobře? Byli jsme z bicích nadšení jako malí kluci, rozumíš tomu, ne?“
„Dobře tomu rozumím.“ Odfrkuje uraženě Annie.
V ten moment už ji probíhá hlavou tisíc různých příležitostí a kombinací, jak by ji mohl pokaženou oslavu vynahradit a pomalu odchází.
„To by ji mělo na chvíli zaměstnat.“ Protahuje se unaveně Ron.
Takhle zapáleného bubeníka neměli už pěkných pár let. Vstává tedy z postele a jde rovnou k počítači zjistit kolik můžou stát nahrávací mikrofony pro bicí. ST by si je mohl u něj konec konců časem odpracovat.
ST se právě chystá do školy. Dokončuje třetí ročník na střední škole a moc nerozumí tomu jak se vlastně kvůli obyčejné zkoušce v kapele ocitl na domácí infuzi.
Před půlhodinou snědl tabletku antibiotik, do žíly mu proudí kapačkou nějaká tekutina a pořád ho bolí svěrač, jak mu do něj dnes odpoledne strkala zdravotní sestra hadici, aby se jeho střeva naplnily vlažnou vodou.
Hudební business není snadný, jak o něm mluví v televizi.
Jeho „léčebná“ kůra trvá celý dlouhý týden, až v pátek konečně vysazuje léky a jde za kámošem do místního pajzlu. Po cestě si stihl koupit v jednom okně přesmažený hovězí hamburgr, a tak se cítí být na nadcházející večer připravený.
U stolu sedí jeho kámoš se dvěma pěknýma kočkama, živě se spolu baví a popíjí pivo.
„Zdar, kde si k tomu přišel?“ Ukazuje na holky ST.
Ty chvíli váhají, jak se zatvářit, ale nakonec volí úsměv.
„Nazdar chlape!“ Plácá ho živě po zádech kamarád. „Eh, tohle je Viki a Niki.“
Pohledná blondýna a černovláska si s STm znovu vyměňují vítací úsměvy.
„Tady STho znám ze střední, hraje na bubny.“ Pyšní se za něj jeho kamarád.
Očividně hledá jakoukoliv záminku, aby na ty dvě zapůsobil. Očima přechází od jedné k druhé, jakoby si chtěl večer vrznout s oběma.
ST se tře nervózně dlaní po tváři a mává raději na barmana, ať mu pošle jedno pivo.
„Jo, tak trochu si občas pro zábavu zabouchám s kapelou, nic vážného.“ Dodává nakonec skromně.
Holky si mezi sebou chvíli něco štěbetají a smějí se. ST se přitom škrábe za krkem a čeká až před ním konečně přistane pití, protože má pocit, že by se měl tvářit zaměstnaně.
„Tady Niki zpívá ve sboru, nepotřebujete zpěvačku?“ Ptá se její kamarádka zvesela.
STmu právě bleskla hlavou nepříjemná zkušenost s klystýrem a rozpíchanými žílami od kapaček.
„No, já nevím, hraju s takovýma staršíma chlápkama. Jde jim to, ale jsou trochu divní.“
„Vy tam nehrajete, ale jenom chlastáte, je mi to jasné.“ Přidává se kámoš.
„No, tak nějak.“ Řehtá se ST. „Můžete se ale přijet podívat jak válíme.“