Už jsou to měsíce, co sedává Ashley v kanceláři většinu dne sama. Její partner si pořád hraje v dílně a na ni hodil všechnu svoji práci!
Tedy ne, že by měli oba hodně práce, většinu dne stejně vždycky stráví hodnocením a vymýšlením nové strategie. Kdyby jejich klienti jen tušili kolik energie věnují analýzám nad každým jejich krokem, nad každou jejich objednávkou nebo i tím na co klikají v eshopu a na co ne, připadali by si jako v bavlnce.
Ashley zvoní telefon, volá ji Belmontova žena. Už zase.
„Nechceš si ho vzít aspoň na pár dní? Už je zase zavřený celé dny jenom doma v dílně.“
„Já vím, ale nedá se s ním vůbec mluvit.“ Odpovídá Ashley provinile a chvíli zamyšleně mlčí. „Nechceš zajít na oběd probrat to?“
„Tak dobře.“
Společná starost obou žen je za tu dobu nečekaně sblížila. Přitom když před pár lety s firmou Belmont začínal, jeho žena při každé příležitosti zmrazila Ashley nepříjemným pohledem.
Belmont pořádá mezitím v dílně malou soukromou jednočlennou oslavu. S lahví piva ve špinavé ruce šťastně hledí na obyčejnou malou krabici, protkanou tisícovkami zvláštních malých drátků s korálky.
Přitom v místnosti se už není ani kam pohnout. Všude se válí nářadí, oleje, elektronické karty, neúspěšné pokusy jako obrovská krabice, s tisícovkou těžkých kladiv.
Popíjí pivo a chvíli sám nad sebou žasne, že vydržel a dotáhl tak náročný projekt až do konce. Naposledy něco podobného zažil, když se v pubertě pokoušel prodloužit si na stromu ruce kvůli chytání míčů v bráně. Visel na něm každé odpoledne dvě, tři hodiny, naneštěstí porostly jen o pár centimetrů, což mu moc nepomohlo, vzpomíná Belmont.
Se zatajeným dechem pokládá pivní láhev na krabici a v počítači kliká na tlačítko START.
Krabice se se svistem rotujících drátků pomalu zvedá ze země!
„Ohohóóó!!!“
Zkouší si na svůj nový antigravitační modul sednout, ale ten padá zase na zem. Zvyšuje výkon, více a více až je maximální. Už pomalu cítí, jak se jeho tělo nadzvedává.
Teď už zbývá jenom zjistit kdo by to chtěl koupit, uvažuje posměšně.
Belmontova žena Lisa sedí v malé útulné restauraci sama u stolu a kouká do menu co by si mohla dát.
Asi po deseti minutách má už celý jídelní lístek přečtený tam i zpátky, Ashley přitom stále nikde. Unaveně se ujišťuje hodinami v mobilu, že má vážně zpoždění.
Ve chvíli, kdy ji už pomalu přechází trpělivost, se Ashley objevuje s úsměvem ve dveřích.
I když má už Lisa jídlo vybráno, znovu svůj výběr přehodnocuje. Ashley totiž přišla na oběd ve vyzývavé minisukni a její tmavé vlasy se tak zajímavě lesknou, až Lisa znervózněla.
„Tak co si dáš?“ Ptá se Ashley.
„Rozhodně něco, co doma nevařím.“ Směje se Lisa nejistě.
„Vyber si co chceš, dneska platí firma, když je to vlastně firemní porada.“ Hledí ji do očí co nejpřívětivěji Ashley.
Nezávazné tlachání pokračuje. Mezitím před oběma ženami přistály na stole dvě zeleninové polévky.
„Škoda, že jsme nepozvaly i Belmonta, vypadá to moc dobře.“
„Jen ať se chlapec snaží.“ Odpovídá Ashley.
Obě dvě se smějí.
„Proč na tom vlastně pracuje tak zarputile, mi nejde do hlavy.“
„On byl vždycky takový, co ho znám.“ Odpovídá Ashley a jakoby si na poslední chvíli něco uvědomila, dodává: „Když přišel, že potřebuje peníze na založení firmy, nevěděla jsem do čeho jdu, to ty asi taky ne.“
Lisa neodpovídá.
„Myslíš, že se ten nový vynález bude prodávat?“ Ptá se po dlouhé odmlce, která už ji připadala trapná.
Ashley dělá, že se věnuje své polévce a otázku skoro nepostřehla.
„Vrtulníky se taky prodávají dobře, proč ne antigravitační pohon.“ Směje se, aby odlehčila situaci.
„Jak ho znám, bude z toho něco bláznivého.“ Přidává se Lisa.
Obě ženy se chvíli smějí.
Výměna názoru na Belmontovu adresu pokračuje hodně dlouho, až k druhému chodu a do takové hloubky, že jim připadá nakonec dobře, že není v restauraci s nimi.
Lisa však nemá z Ashley stále dobrý pocit. Proto, když si před chvíli odskočila na toaletu, posypala ji pepřem celý talíř s druhým chodem a teď se pobaveně dívá, jak Ashley mezi sousty občas slzí oči.
„Nemusí být v dílně ale každý den, zase tak to nespěchá, za tím si stojím.“ Povídá ji Lisa rázně.
Ashley hořce polyká další sousto, chce aby dnes vypadalo pro Lisu všechno co nejlépe.
„Nechceš ho tam mít?“
„Celý den? Ne.“ Směje se Lisa. „Náš vztah se v poslední době dost zhoršil.“
„Chápu, dostanu ho odtamtud i kdybych měla začít schválně kazit práci a on musel přijet.“
Je odpoledne a Terry s Belmontem ve firemním skladu zapojují zvláštní lehkou, plastovou krabici k další krabici s těžkými šrouby.
Terrymu připadá, že se Belmont asi zbláznil.
„A kde je nějaká vrtule?“
„To není vrtulník.“ Obrací oči v sloup Belmont.
„Jo? Tak jak to může lítat?“
Belmont neodpovídá. Oba zamyšleně postávají před dvěma krabicemi, spoutanými řetězem a zvědavě hledí jeden na druhého.
„Ten přesčas dneska mi ale zaplatíte, ne?“ Ptá se nedůvěřivě Terry.
Belmont se snaží potlačit smích.
„Fajn, takže modul zapnu na maximální výkon, vznese se nahoru, ale neuzvedne tolik šroubů. Ty je potom začneš po dvou, po třech vytahovat a házet tam do té krabice, dobře?“
„Jestli se vznese.“
Belmont přechází k počítači, nastavuje výkon a spouští modul.
Terry s úžasem pozoruje, jak ta krabice začíná šramotit a pomalu se vznášet.
„Už je nahoře!“ Volá Terry nadšeně.
Oba bez dechu zírají na řetězem spoutaný antigravitační modul uprostřed jejich skladu.
„Nářez, co?“
„To jo, jdu na věc.“ Povídá Terry a začíná vyhazovat šrouby.
Když už se pomalu nadzvedává i krabice se šrouby, přenášejí ji na váhu. Na displeji se zobrazuje nečekaná cifra: 32kg.