Je večer, Eddie sedí se ženou a dětmi u stolu. Naproti dětem je pověšená na zdi televize, kde právě běží kreslené pohádky. Obě ponořují lžíce do polévky a soustředěně usrkávají nad talířem, aby jim nic neukáplo na zem.
Annie nalévá svému muži z malé lahvičky panáka.
„Citrón, grep, med a zázvor.“
„Oh, to je novinka.“ Povídá Eddie s plným nosem.
Jeho chřipka se během dne zhoršila a Annie mu ustlala na gauči v obýváku.
„Představ si, že do toho všeho je ještě něco s autem.“
„Ty když jdeš dolů, tak se vší parádou.“ Kroutí hlavou Annie.
„Tati, ty jdeš dolů se vší parádou.“ Kroutí hlavou s vážnou tváří dcera.
Obě děti vybuchují smíchy.
Eddie na ni obdivně hledí.
„Ale aspoň nedělám po ránu kravál, abych nevzbudil mámu, víš.“
Děti se raději znovu soustředí na své talíře a televizi.
Annie se na Eddieho usmívá a nalévá mu dalšího zdravého panáka.
Další den ráno jede Ron Eddieho autem ke zkušebně do autoservisu. Malá bouda je umístěná dost prakticky dál od sídliště.
Otevírá zadní kufr a odnáší do zkušebny nový těžký reproduktor. Trvá mu asi deset minut, než se rozhodne kam jej postavit. STho bicí jsou v malé místnosti vážně všude a nechce obětovat malý kuchyňský kout, kde se vaří bylinkové čaje.
Někdo klepe, do místnosti přichází majitel servisu, starý Prokeš.
„Nazdar Rone, viděl jsem venku Eddieho auto.“
„Jo, zrovna jsem nastěhoval nový basový reprák, dobrý, ne?“
Prokeš si obdivně prochází očima celou místnost.
„A nové bubny máte, můžu?“
„Jasně! Máme mladého vzteklého bubeníka. Ten ti normálně do nich tak tříská, že to musí být slyšet až na náměstí.“
„Taky jde.“ Odpovídá Prokeš se škodolibým úsměvem a sedá si za bicí.
Bere paličky do ruky a s profesionálním soustředěním, které vídává na bubenících, tříská do bicích úplně mimo rytmus.
„Poslyš, podíval by ses na Eddieho auto?“
„Co s tím má?“
„Vydává to nějaký divný zvuk a špatně to táhne.“
„Tak ho tam přeparkuj, já si ještě zahraju, můžu?“
Ron s chápavým úsměvem souhlasí a odchází do auta.
V autoservisu je Prokešův zaměstnanec Boris. Prošedivělý starý pán slyší přijíždějící klepající motor auta, obrací oči v sloup a zvedá se ze země.
Právě se snažil odtáhnout jeden prorezavělý šroub, už na tom dělá dobrých třicet minut, až mu křuplo v zádech.
S bolestivým výrazem si prohlíží Eddieho vůz.
„Nazdar Boris, jak se máme? Tváříš se, jakoby sis omylem loknul oleje.“ Směje se Ron.
Mezilidské vztahy mezi kapelou a tímhle autoservisem mají už dlouholetou tradici. Občas si jde kapelu večer po dlouhé práci Boris i Prokeš poslechnout.
Ve zkušebně si vaří čaje s bylinkami, strouhají do nich zázvor, přidávají med nebo mátu a všichni se vracejí domů k ženám až pozdě v noci.
„Není mi dneska do zpěvu, nemůžu odtáhnout jeden zasraný šroub a zase cítím klouby.“ Stěžuje si Boris, zatímco se hladí po svém obrovském břiše.
„A přidáváš si do koupele sůl?“
„Přestal jsem, manželka se mi smála.“ Odpovídá Boris a neví jak se u toho zatvářit.
Rona napadá hned několik úsměvných poznámek, ale v tu chvíli si uvědomuje, že právě Boris bude spravovat Eddieho auto.
Uběhl týden a Ron s Eddiem jsou už ve zkušebně. Ron si hrdě zapojuje basu do nového komba, brnká zkusmo strunami a zkouší naladit nějaký hutný zvuk.
„Ty vole, o sto procent lepší, než předtím.“ Pokyvuje uznale Eddie.
„Však taky to stálo, naštěstí mi dali pár náhradních lamp zadarmo.“
Chvíli oba poslouchají nové zvuky.
„A kde vězí mladý?“
Ron vzhlíží nepřítomně od ovládacího panelu.
„Říkal, že máme začít bez něj. Přijede prý s překvapením.“
„No, snad to překvapení nebude zápal plic.“ Kroutí hlavou Eddie.
Zdá se mu, že už Ron prošel všechny zvuky a teď je projíždí zase znovu dokolečka, tak vstává a jde ke stolu. Je zde připravené už napůl vyjedené balení tablet s antioxidanty. Zamyšleně polyká jednu tabletku a přechází ke svojí kytaře.
O deset minut později je už na místě i ST. Nese na zádech velký batoh.
„Co sebou máš, rozhodl jsi se vyrazit na hory?“ Ptá se Ron s úšklebkem.
ST začíná schválně odpovídat zeširoka. Jeho oči přitom září radostí, a tak jeho spoluhráči skutečně čekají něco zajímavého.
„Představte si, jeden týpek, můj dobrý kámoš, sedíme v hospodě se dvěma kundama. On se je snaží obě sbalit a přitom jim pořád vykládá, jak jsem dobrý bubeník.“
„Proč to říkal, když každý ví, že nejsi?“ Ptá se Ron.
Všichni tři vybuchují smíchy.
„Beztak ho ještě neslyšel hrát.“ Přidává se Eddie.
„Tss, no i kdyby, určitě nesbalil ani jednu.“
„Jo, Viki a Niki říkaly, že se na nás půjdou podívat. Ale nepřerušujte mě pořád.“
Ron a Eddie se snaží zadržet smích a mlčí.
ST rozepíná svůj batoh a vytahuje z něj notebook a několik malých krabic.
„A tak když ty holky odešly, řekl mi, že má doma ještě po bráchovi nahrávací mikrofony. Bomba, ne?“
Všichni tři jsou jako na povel u batohu a rozbalují krabice.
„Ty kráso, kolik jich máš?“ Ptá se Ron.
„Osm! Měli prý velkou kapelu, než se jeho brácha oženil.“
Ron a Eddie na sebe spiklenecky hledí. Mysleli si, že to s STm bude po téhle stránce složité, nakonec se můžou rovnou vrhnout do práce.
Prokeš a Boris z autoservisu právě zavírají barák. Ze zkušebny se přitom linou tlumené funky tóny, doprovázené rychlým bubnováním.
„Á, zase vyhrávají.“ Povídá Boris.
„Co to jejich auto, dáš ho dohromady?“
„Netěsní gufero, bude to stát hodně práce.“
Prokeš a Boris jdou vedle sebe, už jsou skoro u zkušebny. Tlumené tóny jsou čímdál hlasitější.
„Zase to budou chtít spravit skoro zadarmo, parchanti.“ Kroutí hlavou Prokeš.
Boris v tu chvíli dostává nápad, rychle běží k boudě a otevírá skříň s pojistkami. Když je vypíná, hudba uvnitř rázem utichá.
„Zdrháme.“ Povídá Boris.
A obě obtloustlá těla přidávají do kroku.