Henry vstal do nového dne plný elánu a už od časného rána domlouvá detaily výroby neuvěřitelného množství triček.
Počítal, že sežene zezačátku jednou týdně malý kšeft a prvních pár let bude třít bídu s nouzí, než si firmy zvyknou objednávat. Ale takové štěstí?
Na druhou stranu rozeslal asi 900 nabídek a má zatím jedinou objednávku.
S pocitem šťastného začátečníka jde svižným krokem na úřad práce zjistit, jestli nesežene někoho na výpomoc.
Valerie mu ráno donesla album od IronKap. Rapujou o svých mizerných začátcích. Asi měla pocit, že by si měl Henry rozšířit obzory, když teď začíná pracovat na sebe.
„A neměl jsem nic a neměl bych víc, kdyby nepřišel Marpo,
nepodal ruku, Kape já znám to, je to jak Vietnam, pořádný hardcore.“
Valerie je chytrá holka, myslí si Henry, zatímco mu do hlavy buší hutné beaty.
Na úřadě práce sedí dobrou půlhodinu než se dostane konečně na řadu. V čekárně je jenom několik lidí, ale trvá dlouho než pustí dál dalšího, jakoby si úřednice musely dát po každém klientovi kafe a cigaretu.
A už je na řadě!
„Potřeboval bych dva brigádníky, nějaké levné.“ Povídá Henry úřednici.
Postarší obtloustlá paní hledá chvíli něco v šuplíku.
„Musíte vyplnit tenhle formulář. Až si vás ověříme, pověsíme inzerát na nástěnku.“
„A jak dlouho to bude trvat?“
„Jestli bude všechno v pořádku, příští týden vás zadáme do systému a do měsíce máte svůj inzerát!“ Usmívá se úřednice vstřícně.
Henry kroutí nespokojeně hlavou.
„Nešlo by to urychlit, já bych je potřeboval už dneska.“
„Nešlo.“
Dalších deset minut ji vysvětluje svou situaci, ale zdá se, jakoby ji spíš obtěžoval.
S bezradným pocitem si dává Henry na chodbě úřadu z automatu kávu a přemýšlí co dál. Venku seděli dva bezdomovci a právě dojížděli poslední krabici vína. Kolik krabic asi budou chtít za podobnou práci?
Henry za zeptání nic nedá a jde rovnou za nimi.
Dva zarostlí, prošedivěli, smradlaví chlápci na něj hledí nejdříve s obavami v očích, asi je přišel vyhnat.
„Nemáš kousek vína? Nějak mi vyprahlo.“ Ptá se Henry toho méně ušmudlaného.
Oba na něj udiveně zírají.
„Ale jasně, pro kamaráda je víno vždycky.“ Zubí se na něj.
Bezdomovcův kumpán se spiklenecky řehtá. Henry si dává doušek rovnou z krabice a má co dělat, aby se nezatvářil kysele nebo rovnou nepoblil.
„Ahh, to sedlo.“ Kývá hlavou uznale.
Henry chvíli dělá, že přemýšlí.
„Hej vy dva, nechcete udělat malou fušku?“
Bezdomovci odpovídají nedůvěřivým pohledem.
„Jídlo, spaní a víno zajištěné, je to na týden! Mám takový stroj na trička a kámoši mi zrovna odjeli na dovolenou!“
Čtvrt hodiny se dohadují, Henry je plácá povzbudivě po ramenou a aby ukázal, že nekecá, zve je na guláš do místní hospody a pár piv.
Ve skrytu duše přitom doufá, že i opilí tuhle práci zvládnou. Měli by, nic na tom vlastně není, o všechno se stará stroj.
„Je to můj příběh, otřelé klišé, z ničeho míříme k samotným hvězdám,
vidím ty města co dodávají nám support, lidi co chápou, i když je neznám.“
Henry je už se svými novými kumpány doma a konečně připravený začít vyrábět. Jednomu položil matraci do rohu místnosti, ten šel rovnou spát, s pitím to už odpoledne patrně přehnal.
„Tak Georgi, když pojedeš rychle a kvalitně, máš to za pár hodin hotové a můžeš si dát šlofíka. Tady jsou chlebíčky, víno a pustím ti k tomu nějaký hiphop.“ Usmívá se Henry.
George se na něj kouká zmateně, jakoby přemýšlel jestli si nedat zadarmo ještě další dlabanec a co nejdříve se vypařit.
„Tak jedem!“
George vytahuje první tričko, vkládá ho do stroje a zase vytahuje a skládá do bedny, další a další. Jede poctivě dobrou půlhodinu, přitom si občas lokne vína. nebo si dá chlebíček.
Henry ho pozoruje, napočítal jich za půlhodinu 15. Jde to svižně, když budou pracovat na tři směny, budou hotoví už za několik dní!
Jde na něj únava, je teprve odpoledne, ale měl by si dát šlofíka, protože večer by měl začít pracovat ten druhý.
Když se Henry budí asi hodinu před koncem první „směny“, s překvapením zjišťuje, že ten člověk celou dobu poctivě pracoval. Sice mezitím snědl a vypil všechno, co bylo na stole, ale tempo pořád drží.
Někdo zvoní u dveří, Vincent a Valerie se přišli podívat jak se daří jejich investici!
Už ve dveřích se ale zhnuseně šklebí. Odporný puch, který se line z Henryho bytu je příšerný! Jakoby hodili mrtvolu do sudu s vínem a pochcali ji!
Vincent pozoruje spícího bezdomovce v rohu místnosti.
„My měli starosti co s tebou bude a ty si za peníze od Valerie koukám užíváš.“
„Radši pojďte dál, ať ten smrad nejde na chodbu.“
„Budu tudy našlapovat radši opatrně.“
„Jen běž.“ Popohání Valerie svého přítele.
Uvnitř chvíli s úžasem pozorují jak jde Georgovi práce od ruky. Henry využívá situace a nechává je se strachem v očích uvnitř. Musí totiž zaskočit pro další zásoby jídla a chlastu někam do supermarketu.
Hlasitá hudba z přehrávače na bezdomovce ale očividně působí nejvíc, protože si nově příchozích ani nevšímá a jede jako šicí stroj.
„Kdokoliv, kdo mi chtěl pomoct vstát, skončil stejně jak já,
zapomněli na to, že jsem jako Fénix a dokážu 100 krát z popela vstát.“
Uběhly dva dny a Henryho zakázka je přibližně v polovině. Než šel spát, pochvaloval si, jak jim to pěkně šlape. Ale hned ráno se probouzí do podezřelého ticha.
Bezdomovci zmizeli společně s devíti krabicemi vína, lednice je taky prázdná. Henry je rád, že nenechal v bytě povalovat nějaké cennosti. Jinak je všechno v pořádku, stroj pořád funguje, trička jsou na svém místě.
Jakoby už nemohli dál. Jídla a pití mají na pár dní, tak si vzali dovolenou. Přemýšlí Henry.
„No aspoň jim nemusím za práci platit, když utekli.“ Říká si Henry.
Staví se ke stroji a pokračuje ve výrobě sám. Doufá, že ho mezitím napadne nějaké řešení. Má pořád ještě několik dní času.