Evžen je už čtvrtý den zavřený od rána do večera ve své chirurgické ambulanci. Obchody se mu rozjíždí dobře, sice musí jeho pacienti cestovat o něco dál než když bydlel v hlavním městě, ale za ušetřený podnájem si mohl dovolit stáhnout ceny plastických operací o kus níž.
Kamila je právě u sousedů, pořád by o něčem klábosila. Aspoň, že si našla kamarádku, myslí si Evžen, zatímco spokojeně pozoruje svůj poslední transplantační pokus.
S pomocí genetického transformátoru voperoval myši na záda před několika dny lidský nehet i s kořenem. Je čtvrtý den a nehet povyrostl o přibližně 0,2 mm.
S úlevou se rozhlíží po chirurgickém sále, který je obrácený vzhůru nohama. Na všech stolech jsou klece s různými zvířaty a hybridními tvory. Malá opice, která má ovázané dlaně, Evžen ji usekl ruce, aby ji s pomocí transformátoru a kmenových buněk nechal vyrůst ruce lidské. Dále lidská hlava, napojená na krevní čerpadlo, vypadá jakoby patřila mladé dívce. Před čtyřmi dny ji přivezli, patřila devadesátileté stařence. A je toho v sále mnohem, mnohem víc.
Nový transformační preparát si experimentální plastičtí chirurgové na internetu už pár let pochvalují. Zákony preparát donedávna zakazovaly, ale ještě v ten den, kdy přestaly platit, prodal Evžen všechno co měl on i Kamila tak nějak zbytečně navíc, zrušil svoje spořící konto a s obavami si nechal preparát poslat.
Povedlo se.
Kamila přichází domů, je v dobré náladě, trošku utahaná. Vstupuje dovnitř, potichu si zouvá boty, ani nerozsvěcuje. Chvíli stojí a má nastražené uši jestli se náhodou Evžen nepohybuje po bytě. Zase pracuje, myslí si a kroutí hlavou. Poté se rychle přesouvá do koupelny, aby ze sebe všechno spláchla.
Takhle uvolněná nebyla už dlouho, asi po hodině s úsměvem nakukuje do dveří operačního sálu, aby pozdravila Evžena.
„Už to máš hotové?“
„Povedlo se!“ Jásá nadšeně Evžen. „Všechny pokusy vyšly, funguje to parádně, podívej na hlavu té staré babky!“
Kamila se nechápavě dívá na jakési akvárium, kde před pár dny viděla uříznutou hlavu staré mrtvoly. Zvedal se ji přitom žaludek, ale teď místo toho vidí hlavu mladé slečny. To, že Evžen umí?
Její muž k ní nadšeně přiskakuje, objímá ji a líbá.
„Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi pro mě tak riskovala. Odstěhovat se sem, prodat většinu svých věcí jen kvůli tomu, aby se mi splnil sen.“ Usmívá se radostí Evžen.
Kamila se snaží radovat se se svým mužem, ale její nadšení není tak procítěné, jak by si představovala. Přece jenom před chvíli ji ošukal soused i s jeho ženou!
„To je skvělá zpráva, já jsem ti vždycky věřila, i když se mi už poslední dobou moc nevěnuješ.“
„Byl jsem na nervy, vynahradíme si to.“ Hladí ji po vlasech Evžen.
Kamila si připadá děsně provinile, ale nenechává na sobě nic znát.
„To jsem ráda.“
Chvíli se na sebe dívají.
„Tak běž pracovat, kocourku, já jsem dnes moc utahaná.“ Cvrká mu prstem do nosu Kamila.
Evžen se nadšeně otáčí a silácky boxuje do vzduchu.
„Jo!“
Další den ráno je Eliška na nohou. K Františkovi se tentokrát moc nemá, protože ji pořád vrtá hlavou jak je možné, že Kamilu tak snadno sbalil. Možná by se dozvěděla víc, kdyby si promluvila s Evženem. Mají manželskou krizi? Nepostaví se mu? Vždyť je plastický chirurg, určitě by si poradil, co se to děje?
Už pár měsíců přemýšlela jak ji má František omotanou kolem prstu a včera si to rozdali se sousedovou ženou! Má ho ráda, ale co když nebude pro něj jednoho dne dost dobrá, co potom? Určitě ji opustí, vykašle se na ni!
Eliška chystá snídani a hlavou ji šrotuje tisíc otázek bez jediné odpovědi. Najednou si uvědomuje, že na něco zapomněla. Rychle přebíhá do ložnice, kde spí František. Hlavou pod peřinu a začíná ho pomalu honit a sát.
Probuzení jako tohle vždycky stojí za to. František si každé ráno uvědomuje, jaké to má ohromné štěstí, že na Elišku natrefil. Každá jiná by po včerejšku možná trojčila, sexuálně vydírala, odpírala mu svou pozornost. Ale Eliška je výjimečná, myslí si František.
Ještě ten den se však Eliška vydává na důležitý průzkum. Bere si volno, aby nemusela do práce a dost času přemýšlet jak Evžena vyzpovídat. Pozoruje v zrcadle svůj obličej, prsa, boky, co by na sobě nechala vylepšit, jakou záminku k rozhovoru si vymyslí?
Nedokáže na nic přijít, Elišce přijde její obličej i tělo perfektní.
„Kdyby se ten hajzl pořádně podíval co má doma, ale on si musí pořád něco dokazovat!“ Rudne vzteky Eliška.
Po chvíli je už u sousedních dveří. Zvoní, ale nikdo neotvírá. Eliška přemýšlí jestli se nepodívat do oken, ale možná se tady někde povalují klíče od bytu. Že by to u sousedů aspoň prošmejdila?
Rozhlíží se kolem sebe, zvedá rohožku, květináč u dveří, sahá do nějakého kelímku na okně, tam je klíč!
Nervózně se rozhlíží a rychle odemyká. Uvnitř je cítit zvláštní závan dezinfekce. Čerstvě nastěhovaní sousedi to mají uvnitř luxusnější, než u nich doma. Eliška se s obdivem pohybuje z místnosti do místnosti, ale začíná ji připadat, že sem vlastně neměla chodit.
Najednou slyší zpoza dveří označených jako „Sál“ zvláštní šramot. Zvědavě nahlíží dovnitř a šokovaně pozoruje zástup klecí a znetvořených zvířecích těl! Opice s lidskými dlaněmi, na zádech myši roste něco jako penis!
Eliška stojí uprostřed operačního sálu naprosto šokovaná a cítí, jak se ji podlamují kolena. Znetvořená zvířata začínají bláznit, když ji vidí, piští a poskakují. Chce rychle vyjít ven, jenže opírá se prstem o stůl s injekčními stříkačkami, jedna se ji zapíchla do prstu!
„Au.“ Fouká si malíček ustaraně Eliška.
Injekční stříkačka má na sobě štítek s nápisem „kočičí stopy.“
Eliška dostává záchvat hrůzy. Může dostat infekci z nějaké nemocné kočky! Rychle vybíhá ven a domů dezinfikovat ránu.
Netuší však, že dostala nepatrnou dávku reaktivních prvků. V jejím těle se zanedlouho začnou přeskupovat některé dynamické vazby její vlastní lidské DNA.