Je hluboká noc. Eliška i František už dávno tvrdě spí ve své ložnici, jde slyšet jenom tikot hodin z kuchyně a slabé mlaskání Eliščiných rtů. Něco se jí zdá.
Stojí na dvoře před domem s Kamilou, všechno září oslnivým bílým světlem.
„Dáš mi pusu?“ Usmívá se na ni Kamila.
V momentě, kdy se k ní sousedka přibližuje, se ji Eliška snaží odstrčit, ale v rukou cítí zvláštní slabost a nemůže ani promluvit.
„Dej mi pusu, kámoško.“
„Dej mi pusu.“
„Dej.“
„Dej.“
Dotírá Kamila a Eliška se jen bezmocně vzpouzí.
V tu chvíli vidí Františka, jak na ně hledí z okna domu. Eliška se Kamile podvoluje a nechává si vtáhnout do pusy její vlhký jazyk. Líbí se jí to, ale raději by se líbala s Františkem.
Eliška se ze sna probouzí zpocená na čele. Při otírání se rukou cítí zvláštní porost jemných chlupů za ušima.
„To je zvláštní.“ Říká si, trochu ráda, že může zase mluvit.
Nadšeně zjišťuje, že vedle ní František celou tu dobu spal. Eliška se ladně prohýbá pod jeho peřinu a pomalu líbá a líže jeho tělo.
František otevírá oči. Přijde mu zvláštní, že cítí Elišku na svém těle v tuhle noční hodinu, ale s každým dalším polibkem se mu chce spát méně a méně.
Zatímco ho pod peřinou pomalu kouří, bere František z nočního stolku její šátek. S rukama pod peřinou ji po hmatu zavazuje oči. Eliška přitom k jeho překvapení nepřestává pracovat.
Bere ji za ruku a vytahuje na sebe. Jeho přítelkyně na Františka dosedá, po hmatu se snaží najít něco, čeho by se mohla chytit. Jeho ruce jí jdou naproti, a tak může bez starostí pokračovat.
Zvláštní noční šukání zanedlouho zase končí a oba spolu v náručí usínají.
Ráno se snaží František dostat do koupelny, aby mohl vyjet do práce. Čeká ho náročný den, protože má o jejich projekt zájem velká firma. Ale i když si dolil kávu už podruhé, jeho přítelkyně ne a ne z koupelny vyjít.
Mrknutím oka už po dvacáté kontroluje kolik je hodin. Vstává a přechází ke dveřím koupelny, z druhé strany je slyšet tekoucí voda a nadávky.
„Jak se to mohlo stát, sakra?“
František klepe na dveře.
„Jsi v pohodě?“
Chvíli se nikdo neozývá.
„Eh, jo jasně drahoušku! Jen si musím udělat vlasy, celou jsi mě včera poslintal.“
František si projíždí jazykem mezi zuby, cítí slabý povlak. Vousy jsou taky ještě krátké, asi to bude v pohodě.
„Tak já už letím do práce. Vlasy sis mohla nechat jak jsou, určitě ti to sluší.“
Z koupelny se ozývá smích.
Když nastupuje do auta, na moment mu připadá, jakoby se dělo přece jenom něco jiného. Možná je těhotná, uvažuje František.
Eliška je zatím celá pokrytá holící pěnou a snaží se zbavit zvláštních chlupů, které ji začaly rašit na tváři, dokonce kolem očí a na víčkách! Zbytek těla zůstal při starém, jenom jakoby se její hlava zbláznila a chtěla celá zarůst!
Eliška se nahá protahuje a při holení si kontroluje v zrcadle prsa, stehna a zadek. Zdá se jí, že se všechno zpevnilo, má tak hezké tělo! Proč vypadá tak dobře a na hlavě jí roste srst?
Asi po dvou hodinách svou snahu vzdává. Ani na internetu nedokáže najít co se s ní děje.
Sedá si tedy na gauč, zohýbá se ke kolenům a pomalu si začíná lízat pravé stehno. V hlavě se ji přitom rozlévá neuvěřitelně příjemný pocit. Eliška si užívá kouzlo okamžiku a v další chvíli se roztahuje po gauči a otírá hlavou o polštáře.
Přitom se tiše směje.
Je odpoledne, Evžen vychází z laboratoře a ze svého domu ven, aby se na slunci trochu protáhl. Asi za hodinu má přijet pacientka na odstranění vrásek.
Opírá se o dům a protahuje nohy, jako fotbalista před zápasem. Jakoby na okamžik uviděl u sousedů v okně kočičí hlavu. Byla ale nějaká velká, muselo se mu to zdát.
„Sousedi mají kočku?“ Kroutí hlavou Evžen.
S Františkem si nikdy moc nepokecal, protože se mu zdá být trochu uhozený. Ještě si pořídí kočku, aby tomu nasadil korunu, uvažuje posměšně Evžen.
U sousedů se však otevírají dveře, jejich škvírou vykukuje bázlivě znovu ta zvláštní zvířecí hlava.
„Evžene! To jsem já Eliška, můžeš jít na chvíli sem?“
On na moment váhá, ale musí dít něco zvláštního, když to vyžaduje jeho pozornost.
„Podívej se na mě!“ Povídá Eliška hystericky, když jsou v předsíni.
Žena, oblečená jenom ve spodním prádle, má nádherná pevná stehna a boky a ty malé kozičky! Zastavuje se jak v tranzu Evžen.
„Hele, vidíš moji tvář?“
„Co sis na sebe nastrojila, Eliško? Jedete dnes večer na maškarní?“
V jejich zornicích se zvláštně leskne, rohovky mají nažloutlou barvu a tvář už je tak chlupatá, že není vidět kůži. Eliška se zamyšleně hladí hřbetem ruky na levém špičatém uchu.
„Tohle se se mnou přes noc stalo, vidíš?“ Povídá Eliška a je jí do pláče. „Jenom jsem šla spát a ráno ani Františka nemohla pustit do koupelny.“
V tu chvíli, jakoby projel Evženovým tělem elektrický proud. Zkoprněle hledí na kdysi normální ženu. Musela se dostat do kontaktu s jeho přípravkem!
„Heh.“ Směje se nervózně Evžen. „Že ty si ze mě střílíš! No, ale jestli chcete, tak dneska večer můžeme zajít na to maškarní s vámi.“
Eliščin nešťastný výraz se mění v naštvaný.
„Hele víš co? Běž si po svých.“
Evžen nechápe proč se ho ta žena snaží dostat ven a mimoděk ji znovu kouká na prsa.
„Padej úchyle, ti říkám!“
Ve chvíli, kdy se za ním zavírají dveře Eliščina domu, běží Evžen bez zaváhání k sousedovým popelnicím. Nevypadá to, že by v nich byl odpad z jeho laboratoře.
Poté se otáčí zpátky k domu, aby znovu zahlédl Elišku. Skáče z několikametrové výšky z okna, skáče přes plot a běží někam do polí.