František přijíždí domů z práce až v podvečer. Celý den seděl u počítače a zadek ho bolí tak, že už se nemůže dočkat až skočí na Elišku a připomene si co je to život a pohyb.
Už z dálky je však vidět, že se v domě nesvítí, jedno z oken je otevřeno dokořán. Jakoby zase odjela na nějakou oslavu bez něj. Poslední dobou to dělá Eliška dost často, ale nenapadá ho jaké si z toho vzít ponaučení.
Volá na její mobil, ale slyší ho zvonit uvnitř. Prohledává celý dům. V obývacím pokoji se na zemi válí její tričko a kalhoty.
„Možná šla na oslavu polonahá.“ Uvažuje František.
Bez dalšího zaváhání už klepe na dveře u sousedů. Objevuje se v nich Kamila a rozpačitě se usmívá.
„Máme právě večeři, co blbneš?“
„Eliška není doma, uvnitř je jenom bordel, hadry se válí na zemi, nevíš o tom něco?“
Kamila neví, jestli se tvářit starostlivě nebo uraženě.
„Netuším, byla jsem ve městě, proč se na to ptáš zrovna mě?“
„Nechala tam i mobil a ty bydlíš hned naproti.“ Odpovídá ohleduplně František. „A co Evžen, nebude o něčem vědět?“
Kamila krčí rameny a vede Františka do jídelny, kde se její muž právě snaží polknout rybí želé. Na tváři má dva obří škrábance, jakoby ho napadla šelma.
Evžen a František mají oba důvod k tomu být trochu zmatení. Ale právě Evžen musí s pravdou ven. Asi deset minut vysvětluje, jak funguje jeho nová laboratoř a co se asi stalo. Když se dostává k útěku Elišky a jejich zápasu uprostřed prázdného lesa, vede už Františka do své laboratoře, aby na vlastní oči viděl, jak je situace vážná.
„Chceš mi říct, že si tady kurva pěstuješ genetickou laboratoř a jak se sem vlastně dostala?“ Ztrácí nervy František.
„Vím já? Celý den je doma a chodí šmejdit k sousedům.“
Napětí na obou stranách stoupá. František by dal té laboratorní kryse nejraději do zubů a Kamila se na svého muže právě dívá očima dávno ztraceného obdivu.
Jedna z opic v kleci z nějakého důvodu pelichá a přítomnost lidí ji dost znervózňuje. Začíná hlasitě vřískat, a tak jdou všichni raději zpátky do jídelny.
Mezitím napětí trochu odpadá.
„Tak dobře, když říkáš, že Elišku dokážeš vrátit zpátky, půjdeme ji chytit společně, souhlas?“
Evžen nad otázkou chvíli přemýšlí.
„Vím kde je, nepočká to do rána?“
„To si ze mě děláš prdel, ne?“
Evžen si tře unaveně prstem po škrábanci na obličeji.
„Tak dobrá, vyrazíme.“ Souhlasí nakonec.
Sousedství, ve kterém oba páry žijí, je na předměstí hned vedle obrovského lesa, ještě stále nedotčeného moderní civilizací. Noční výprava do podobných míst je pro všechny dost nezvyklá a strašidelná.
Za svitu kmitajících se baterek jdou všichni k nedaleké rokli blízko potoka a jeskyň, kde se Evžen potkal s Eliškou naposledy a kde před miliónem let pobývali pravěcí lidé.
„Říkal si, že má kočičí DNA, jak se volá na kočku?“ Ptá se František nervózně.
„Pff, netuším.“
„Či čšííí.“ Zkouší Kamila. „Pojď malá, či čšííí.“
František se od nich odděluje a jde rovnou do velké jeskyně, kde by sám hledal útočiště, kdyby se rozhodl žít v divočině.
Snaží se o něco nezakopnout, a přitom sledovat okolí, zatímco se v dálce za ním Evžen s Kamilou něčemu smějí.
Baterkou svítí po zdech a do vzdálených koutů jeskyně. Nikde nic, bezmocně si sedá na velký kámen poblíž.
„No tak Eliško, kam si šla?“
V tu chvíli slyší sérii rychlých blížících se tichých krůčků, které zastavily tak rychle, jako začaly. František chvíli dělá, že je neslyšel. Rukou si mne unaveně obličej.
„Eliško, pojď ke mě, půjdeme domů.“ Šeptá tiše.
V kuželu světla před ním se najednou objevuje její obličej. Místo lidských uší, kočičí výstupky, obrácené, lesknoucí se zorničky. Přesto je na ní něco výjimečně přitažlivého.
Eliška je několika rychlými skoky u něj, klečí na zemi, podepírá se rukou, pozoruje Františka zkoumavě a mlčí.
On chvíli zaraženě přemýšlí jak by s ní asi měl mluvit, co se jí honí hlavou. Nejlepší asi bude nemluvit vůbec. Rozepíná si kalhoty a vzrušeně před ní mává svým nádobíčkem.
Eliška těká překvapeně očima a jako by si najednou vzpomněla, otevírá pusu a začíná Františka pomalu kouřit.
Její jazyk je drsný a trochu nepříjemný, ale on dělá, co může aby vydržel a ona dál pokračovala.
Vzrušeně se otírá tělem o jeho nohy, rychle hlavou a líže. František si kleká k ní a nechává ji naskočit, aby pokračovala dál svým pružným tělem. Eliška na něm tančí jako gymnastka a sladce oddychuje tak sexy, že do ní vybuchuje moc brzy a ona zůstává neukojená.
Trochu provinile si zase zapíná kalhoty a přistihuje se na moment při myšlence, že by jí to kočičí DNA mohlo i zůstat.
Na cestě z jeskyně se ji snaží držet za ruku a normálně jít, jenomže Eliška se od něj pořád odtrhává, běhá okolo, vrací zpátky, líže mu ucho a sahá mu do rozkroku.
V dálce vidí dvě baterky od Kamily a Evžena. Nehýbou se, jenom se odtamtud ozývá Kamilino vzdychání.
„Asi si to tam právě rozdávají.“ Povídá Elišce.
„Spěcháš někam?“ Ptá se ho ona, zatímco ho hladí po vlasech.
Na její tváři je stále ten nemizející vzrušený úsměv.
„Je tady krásně.“ Odpovídá František.