Další den ráno jsou jako zázrakem všichni na nohou. Nestává se často, aby někomu přes noc kompletně dorostly paže a úplně se zotavil ze smrtelného zranění, ale k překvapení všech pozemšťanů šli Myla a Ninaki celou cestu dolů ze sopky až do města už po vlastních.
„Příště už s vámi nikam nejdu.“ Cedí mezi zuby paprsky světla Ninaki.
„Hele buď rád, že jsme vás z toho dostali. Stává se u vás často, že by se domy ničily navzájem?“ Ptá se Jerry.
„To jsem zažil poprvé.“
„Asi jsme si vybrali špatné sousedství.“ Uznává Jerry.
Mezitím se skupinka už dostává do města. Sammy se snaží vymyslet nějaký plán.
„Co je tam úplně ve středu města?“
Myla při otázce drtí svému příteli ruku, až se ozývá skřípot a praskot jeho skleněné kostry.
„Přece Ronda, nejvyšší a nejstarší dům. Nevíte nic o Rondě?“
„Říkali jsme, že nejsme tak úplně odsud.“ Odpovídá co nejdiplomatičtěji Jerry.
Ninakimu začínají být tihle návštěvníci už podezřelí. Od chvíle, kdy je potkal, se kolem nich dějí samé divné věci. Povídají,že nejsou odsud, ale nikdo nepamatuje, že by město navštěvovali cizinci, uvažuje.
Všichni se cítí v očividně dost nejasné situaci. Na planetě Zemi je mezi lidmi mnohem víc tajemství než tady na Maxoli. Celá staletí se potkávají na ulicích pořád ti samí lidé a jsou zvyklí na to říkat si všechno, co je napadne. Tihle cizinci jsou ale samé tajemství a hlavně samé překvapení.
Ztráta důvěry se projevuje mezi živočišnými druhy skoro vždycky pořád stejně a když mimozemšťané už deset minut cestou do středu města nic neříkají, o něčem to svědčí, dochází Sammymu.
Rychlým krokem se tak dostává před skupinku a gestem je zastavuje.
„Myslím, že nastala ta pravá chvíle na to, abychom vám řekli kdo vlastně jsme.“ Začíná váhavě Sammy.
Jerry při poznámce trochu panikaří a odpovídá nervózním smíchem.
„Ale kamaráde, přece to už dávno víme.“
„Nemáme na výběr, Jerry. Podle všeho na nás zaútočila právě Ronda. Když si budou tihle dva hledat nové bydlení, bude se ptát jak přežili a kde jsme my a než odletíme, pár odpovědí schází i nám.“
Všichni na Sammyho zkoprněle hledí a čekají co bude dál.
„Když se podíváte v noci na oblohu, uvidíte na ní spousty hvězd. No a každá taková hvězda je stejně veliká, ne-li větší než vaše slunce. Jsou tak malé jen proto, že jsou hodně daleko. Naše slunce odsud okem ani neuvidíte.“ Začíná standardní proslov vesmírných agentů Sammy.
V ten moment se před jejich zraky začíná android vznášet asi 10 cm nad zemí.
„Naši roboti umějí spoustu věcí, vypadají stejně jako my, a přitom toho hodně umí.“
Myla se k Ninakimu strachy tiskne.
„Aha, takže prorazil podlahy a provrtal se zemí z toho hořícího domu, protože je to váš sluha?“ Ptá se Ninaki nedůvěřivě.
„Tak nějak. Umíme cestovat vesmírem a při jedné z těch cest jsme narazili i na vaši planetu. Tak co, můžeme jít dál?“
Mimozemšťané krčí rameny a sami pokračují v chůzi.
„Nevypadá to, že by na ně udělal tvůj proslov kdovíjaký dojem.“ Povídá tichým komunikátorem Jerry.
Se smíšenými pocity stojí jako opaření a neví co si o tom myslet.
Ninaki se za nimi otáčí a jakoby ho obtěžovalo další zdržování.
„Tak jak vy tři návštěvníci, vyrazíme?“
Pro Rondu je ráno nepříjemné, jako už dlouho nebylo. Vypálit podezřelý dům ve třetí řadě sice včera utnulo možnou vzpouru, ale podle všeho to nestačilo.
S prvním ranním zábleskem slunce na Rondu pálí laserem sousední domy.
„Na okraji města domy mrznou.“
„Nikdo nebydlí na okraji města.“
„Na okraji města domy umírají.“
Jako už mnohokrát předtím, je na řešení situace Ronda sama. V podobných chvílích občas lituje, že se po přeměně člověka na dům vytratí i důvtip a inteligence.
Do krize se město dostalo stěhováním obyvatel do centra. Víc místa znamená víc prázdných domů a velký problém, uvažuje sama pro sebe.
„Hej ty.“ Volá na svého souseda Ronda.
„Poslouchám.“
„Kdo stěhování povolil, jaktože se obyvatelé včera stěhovali sami od sebe?“
Sousední dům stojí a nereaguje.
„Hej ty.“ Volá na druhého souseda.
„Slyším, Rondo.“
„Jaktože jsi ubytoval nové nájemníky bez povolení?“
Tenhle taky stojí a dál nereaguje.
Ronda nemá ve zvyku se svěřovat se svými dojmy a to ji v každé nečekané situaci pomáhá. Včera mohla být zaneprázdněná přívalem nájemníků, mohla čekat, že se starostové ulic o domy postarají, ale neudělali to, uvažuje sama pro sebe.
V tu chvíli se její laserová stopka na nejvyšší střeše ve středu města roztáčí kolem dokola a šlehá zprávy rychlostí blesku do všech tvorů ve městě.
„Včerejší hromadné stěhování a selhání starostů při organizaci má za následek umírání prázdných domů na okraji města. Všichni noví nájemníci se vrátí zpátky na svá místa a všichni starostové nechť se hlásí u mě, budou dnes odpoledne potrestáni.“