Bruce Ding a Sharon McArthurová jsou spolumajitelé malého, ale supermoderního penzionu. Podnikají už nějakou chvíli, vystřídali se u nich různí hosté a i když nejsou manželé a ani spolu nechodí, snaží se Sharon aby jejich vzájemný vztah fungoval. Přece jenom když nefunguje tohle, jak může to ostatní?
Bruce je ale programátor, takoví mají ve své povaze sedět u počítače celý den, pracovat, bavit se s počítačem.
Sharon před nedávnem rázně zakročila a nastavila nové pravidla. Jíst budou spolu v jídelně i když tam budou hosté, kvůli práci si nebudou volat, ale Bruce si pěkně počká až Sharon přijede do penzionu, aby mu mohla vynadat osobně a s hosty bude mluvit taky jen z očí do očí.
Takový vymyslela plán, i když mu jej samozřejmě vylíčila postupně a trošku více diplomaticky.
Sharon právě sedí sama v jídelně a čeká až přijde Bruce. Listuje přitom svazkem papírů, kde je evidence posledních tržeb. Mají už jen poslední den volna, než přijedou noví hosté.
Na stůl k ní přiskakuje trojrozměrný hologram veverky číšnice.
„Dobrý den, slečno McArthurová, co si dáte k snídani?“
„Ahoj veverko! Co se je dnes na výběr?“
„Kuchaři dnes nenabízejí nic na výběr.“
Sharon unaveně vydechuje. No jasně, když je volno, ale stejně jim měli snídani připravit, myslí si.
„Tak zaběhni do kuchyně, ať něco připraví pro dva, dobře? Výběr necháme na nich.“
Veverka souhlasí rychlým pokývnutím, seskakuje ze stolu a běží směrem ke kuchyni. Po chvíli je vidět, jak běží z kuchyně po schodech nahoru, kde kuchaři spí.
Přichází Bruce, Sharon mu věnuje krátký úsměv a znovu listuje papíry.
Zeshora jde slyšet tlumené autoritativní pištění veverky, jak budí kuchaře.
„Paráda, ještě jeden den volna.“ Povídá Bruce.
„Já už mám taky hotovo, co máš dneska v plánu?“
„Vlastně nic, ale napadlo mě, jestli se nechceš jít se mnou podívat do toho nového parku na kopci.“
Sharon nevěří vlastním uším, Bruce chce jít někam ven?
„Už je otevřený? Bojíš se, že nám nadnárodní korporace odvede hosty?“ Usmívá se Sharon.
Chvíli po dostavění penzionu se ve výšce nad jejich hlavami začaly dít neuvěřitelné věci. Jedna velká firma si zde začala s hologramy stavět vlastní zábavní centrum.
Trojrozměrné projektory a virtuální postavy, složené jen ze světla zažívají v posledních letech obrovský boom. Dá se říct, že se z nich dá vytvořit doslova cokoliv. Bruce a Sharon mají naštěstí náskok, protože jejich penzion je v konkurenci jediný svého druhu.
Bruce si však není jistý jak ji odpovědět.
„Aspoň se venku opálíš, já se zase spálím.“
Sharon hledí na jeho sněhově bílé ruce.
„Vypadáš, jako kdyby si ležel dva roky v rakvi a náhodou sis zašel na snídani.“
„Byl bych tady dřív, ale chvíli trvalo oprášit ze mě všechny ty pavučiny.“
Oba se smějí.
„Abys věděla, tak jsem se vůbec neflákal. Sice jsem na programování zvířat posledních pár týdnů vůbec nesahal…“ Dělá Bruce dramatickou pauzu: „Pracoval jsem na experimentu, který jsem ani nečekal, že se povede.“
Sharon nasazuje nakvašený výraz.
„Počkej, to mi chceš říct, že když jsem po tobě chtěla, abys spravil veverku, ty jsi se jen vymlouval, že to nejde?“
„No, spravit jsem ji mohl, to je fakt.“
Sharon se tváří přísně. Bruce se ji chvílí dívá raději do výstřihu, aby se uklidnil.
„Než začneš zase vyvádět, chci ti představit svůj nový vynález: Okno do včerejška!“
Bruce se zvedá od stolu a přechází k oknu, kde u stolu sedávají hosté.
„Pojď se podívat.“
Sharon se nejistě zvedá a jde za ním.
Na okně se promítá krátká scéna. Sedí na ni u stolu ježek s veverkou, ti právě snídají.
„Zase jsi ležel celý den pod stromem, spal a jedl jablka, že?“
„Jdi se proskočit na borovici, utrhni si šišku a neruš.“ Odpovídá Ježek.
Veverka vrtí rychle ocasem.
„Kdyby si nebyl samá bodlina, hned bych ti jednu vlepila.“
Sharon se na Bruce nechápavě dívá.
„K čemu to jako je?“
„Támhle stojí veverka, celou dobu nás pozoruje a čeká, jestli ji nezavoláme. V tom okně se teď promítl její dojem, co si o nás myslí.“
„Už jsi vypadal skoro jako úplně normální člověk a teď předvedeš tohle.“ Reaguje Sharon.
Bruce vypíná okno, kroutí přitom hlavou.
„Nechápeš? Zvířata si budou s hosty nejen povídat, ale při jídle se také dozví jak si je představují v jejich kůži.“
„Aha.“
„Tohle asi nebyl dobrý příklad, my dva se pořád jenom hádáme.“
Sharon chvíli uvažuje.
„Veverka si tohle o nás myslí?“
„V tom svém naprogramování asi ano.“
„Říkala jsem ti už dávno, že ji máš opravit.“
Oba se smějí.
Je slunečné dopoledne. Sharon s Brucem se procházejí novým parkem, který je ve vlastnictví nadnárodní korporace MIMON.
Je zde spousta lidí, většinou se psy, ale i rodiny na pikniku u malého bazénu. Opodál je staveniště, kde se betonují základy pro budovy.
Bruce se zastavuje u stánku s občerstvením. Objevuje se před ním hologram veselého kuchaře.
„Vítejte v McMonkeys! Máte hlad a žízeň? Co takhle zkusit…“
Bruce mává přes hologram rychle rukou, aby zmizel.
„Teda já jsem se ho lekl.“
„Je vidět, že nejsi z města.“ Kroutí hlavou Sharon.
Po chvíli mají už oba v ruce hamburger. Spokojeně se zakusují, jdou dál směrem k bazénu.
„Mají to tady ale pěkně udělané.“ Povídá Sharon.
Po cestičkách v parku se mezi pejskaři procházejí hologramy pejskařů. U bazénu posedávají vedle rodin s dětmi hologramy rodin s dětmi.. kopie všeho, co se v parku děje se postupně objevuje a mizí podle toho kolik návštěvníků přichází, aby zde pořád někdo byl.
„Bazén ještě nemáme.“ Povídá Bruce najednou.
„Hele vypni na chvíli a užívej.“ Reaguje Sharon.
Bruce nechápe.
„Jako není moc co, kolem jsou lidi a sedíme u bazénu. Za chvíli dojím hamburger a jediné co mi zbude je skočit do vody.“
„Nemáš plavky.“
„Tak si pořídíme aspoň psa.“
Oba se smějí.