Jeffry je mladý sportovec. Už od malička se věnoval jakémukoliv sportu, který ho něčím zaujal. Nejdříve atletika, jako skákání přes bednu, kotouly, šplhání, kruhy. Později se dostal do hokejového, fotbalového i basketbalového týmu.
Jednoho rána se však neprobouzí doma, ale někde na kamenité cestě v přírodě uprostřed ničeho. Nedokáže si to vysvětlit, možná to přehnal s pitím, někam jeli, vypadl z auta.
Má na sobě žlutý basketbalový dres se svým jménem a reklamou na colu, kontroluje jestli se nepodřel nebo někde nepraštil. Je v pořádku, jakoby si na kamenitou cestu uprostřed ničeho prostě jenom lehl.
Chvíli se nervózně rozhlíží, nevidí nic, jen kopce, skály, kameny. Žádné světla, žádná civilizace. Vybírá si tedy náhodně kterým směrem po cestě jít a doufá, že se dostane brzy do nějakého města.
Po půlhodině vidí u cesty řadu zvláštních orosených hnědých balvanů. Bere do ruky kámen a hází jej na jeden z nich, dopadá do měkkého. Ten balvan se začíná kroutit a s hlasitým žuchnutím se roztahuje po zemi. Je to obří slimák.
„Blééé.“ Povídá Jeffry.
Se zhnuseným pocitem jde raději dál. Zanedlouho vidí na jednom z kopců jakousi kamenitou stavbu.
„Á hele hrad! Nevypadá zrovna v provozu, ale třeba odtamtud něco uvidím.“
Když je u hradu, jeho zklamání se potvrzuje. Nenarazil po cestě na jediného živáčka.
„Možná jsem šel špatným směrem, tahle stará cesta vede asi odněkud k opuštěnému hradu, to je zase den.“ Kroutí hlavou Jeffry.
Chvíli otráveně přemýšlí jaký kus ušel od těch obřích slimáků a ještě větší kus od místa, kde se probudil na zemi.
Najednou vidí, jak z okna hradu vykukuje nějaká černovláska.
„Hej!“ Volá a mává na ni.
Ona mlčí a dál na něj hledí. Jde tedy blíž, černovláska schází ze schodů. Jeho basketbalový dres patrně budí důvěru, protože neutekla a je klidná.
„Kdo jsi?“
„Já jsem Jeffry a ty?“
„Jmenuju se Dora, co tady děláš?“
Jeffry na ni nechápavě hledí, podle všeho je sama na opuštěném hradě někde v tramtárii a ona se ho bude ptát co tady dělá, myslí si.
„Jako nebudeš tomu věřit, ale prostě jsem se ráno vzbudil támhle na zemi a jediné, co mě napadlo je zajít sem.“
„Aha.“ Odpovídá Dora.
Jeffry se rozhlíží kolem sebe. Hrad je postavený z masivních chladných kamenů různých tvarů. Kromě kamení ale kolem nic jiného nevidí, žádné auto, kterým by sem přijela, na nádvoří nejsou stoly, židle, nic.
„A co ty, žiješ tady dlouho?“ Ptá se Jeffry.
Dora kroutí nesouhlasně hlavou.
„Tak odkud jsi?“
„Já jsem se taky zničeho nic vzbudila na zemi. Myslela jsem, že mě někdo zdrogoval a znásilnil, ale ne. Je to záhada.“ Odpovídá Dora nejistě.
„A já si říkal, že sis sem jen pro něco zaskočila.“
„To ne.“
Chvíli se oba okolo sebe bezradně rozhlížejí.
Dora je celkem pěkná, má na sobě studentskou uniformu a je trošku při těle, hodnotí ji Jeffry.
„Máš u sebe nějaké jídlo?“
„Ne.“
„Napadlo mě, že se rozhlédnu okolo, viděla jsi zeshora nějaké město nebo tak něco?“
Dora kroutí hlavou.
„Jenom skály, kopce a cestu, kterou jsi sem přišel.“
„Aha, takže jediná cesta odsud je ta, kterou jsem přišel, paráda.“
Oba se smějí.
„Půjdeš se mnou?“ Ptá se Jeffry co nejneutrálněji.
Dora chvíli uvažuje nad svými možnostmi. Přitom se znovu dívá na Jeffryho basketbalový dres.
„Jasně, proč ne.“
Cesta pěšky po kamenité cestě oběma připadá mnohem delší, než jaká ve skutečnosti je. Po hodině chůze, která trvá opravdu věčně, se dostávají na kopec odkud je doslova dechberoucí výhled.
Pod nimi je velký vodopád, jezero, všude rostou květiny, v dálce padá duha a kolem jezera se nachází řada dřevěných domečků, odkud se ozývá příjemná veselá hudba.
Dora se usmívá a vyráží rychlým krokem k vodě jako první.
Z domečků přitom vycházejí malé roztomilé zelené postavičky s žabími hlavami a úsměvy od ucha k uchu.
Když jsou oba už u jezera, sklání se Dora zvědavě k těm žabím postavičkám, jsou vysocí sotva po kolena.
„Ahóóój.“
„Ahoj.“ Odpovídají žáby.
Jeffry a Dora na sebe zaraženě hledí.
„Vy umíte mluvit?“
Tentokrát na sebe zaraženě hledí žáby.
„Umíme mluvit, ne?“
„Určitě ano.“
„Ano, umíme mluvit.“ Odpovídá jedna nakonec.
Seznamovací kolotoč trvá nějakou dobu. Návštěvníci se dozvídají, že se malí tvorové jmenují Onitové a jsou velmi přátelští. Dokonce tak moc, že se celého rozhovoru s nimi ujímá Dora, až je večer a oba i s Jeffrym leží v chalupách na zemi a nechají se od Onitů masírovat na rukou, zádech a na hlavě.
Uběhlo už čtrnáct dní a Jeffry s Dorou jsou stále u Onitů. Jejich jazyky při masírování uvolňují omamné látky, při kterých se oba cítí tak příjemně, že dávno zapomněli kde vlastně jsou a proč.
Ven z chalupy vycházejí jen jíst a potom rychle zpátky zase dovnitř!
Ráj u tohoto jezera však netrvá příliš dlouho. Jeffry se z ničeho nic probouzí s příšernou bolestí hlavy a zjišťuje, že i když okolo něj Onité jsou, hrají na hudební nástroje, jedí a usmívají se, už jej nemasírují.
„Co se děje, jak dlouho tu jsem?“ Ptá se Jeffry.
„Co se děje?“
„Jak dlouho tu je?“
„Myslíš, že je tady dlouho?“
„Určitě dlouho.“
„Ano, jsi tady dlouho.“ Odpovídá jeden nakonec.
Jeffry chvíli vnímá bodavou bolest hlavy, zjišťuje, že nemá žízeň ani hlad, ale nevidí nikde Doru.
„Teda to musela být párty, kde je Dora?“
„Dora?“
„Kde může být Dora?“
„Dora je u sousedů.“
„Blíží se k nám veleještěr, půjdete ho s Dorou zabít.“ Povídá nakonec nejvíce vrásčitý z nich.
Jeffry se snaží rozpomenout na cokoliv, co by mu přiblížilo jak se dostal do situace, při které má jít on jako sportovec se studentkou zabít nějakého veleještěra.
„Jako člověku asi nepřijde časem už moc divné ležet tady nechat se masírovat žábami, ale nepřeskočilo vám trochu?“
„Blíží se veleještěr.“
„Půjdete zabít veleještěra.“