Jsme ve vyprodaném koncertním sále, na pódiu hraje Teodor jednu ze svých nových skladeb na piáno. Základní melodii obšlehl ze scény oblíbeného seriálu, ale publikum po skončení nadšeně tleská.
„Asi nic nepoznali.“ Myslí si, když jim mává a uklání se.
V zákulisí divadla na něj čeká sekretářka. I když mu neposílají zrovna moc peněz, podepisuje ji bez váhání další papíry. Renátě se tenhle jeho koníček líbí a v publiku se dají zahlédnout vždy nějaké nadšené zářící oči lidí.
Jde do místní koupelny na chodbě, aby se opláchl. V umyvadle je přilepeno spoustu zakroucených chlupů a když se s odporem snaží nabrat do dlaně tekuté mýdlo, smrdí to spíš jakoby mu ruku někdo pochcal.
Po pěti minutách proplachování studenou vodou se mu daří zápachu zbavit.
Venku před divadlem stojí na zastávce kromě něj taky pohoršená postarší paní a několik teenagerů.
„Pavel mi, vole vyhodil včera z okna jídlo, vole.“ Povídá jedna holka druhé.
„Však pořád jenom žereš, špeku.“ Reaguje Pavel.
Všichni se smějí.
„Že musíme ze školy vždycky na tyhle trapné koncerty, borec si tam přitáhne akorát piáno a hraje na něj hodinu a půl.“ Mění téma Pavel.
Pohoršená paní, která doteď vedle Teodora jen stála jej teď ještě více pohoršeně pozoruje.
„Píčo, to mi umí pohnout s heverem.“ Reaguje holka.
Tramvaj už přijíždí, Teodor nastupuje raději do vedlejšího vozu.
Vystupuje před domem, kde bydlí Václav. Právě se chystá po delší pauze porada jejich Tajné služby. Vchod je ale zamčený a na zazvonění nikdo nereaguje.
Zkouší tedy volat Václavovi, Renátě a Kryštofovi, ani jeden z nich to nebere. Že by si spletl den? Je středa, měli se sejít až příští středu?
Jde tedy zpátky na zastávku s otráveným výrazem. Takový dnes prožil skvělý koncert a od té chvíle se všechno jen kazí.
Když vystupuje u zastávky doma, zvoní jeho mobil, volá mu Renáta.
„Kde jsi, už na tebe čekáme půl hodiny!“
„Teď jsem tam byl, zvonil jsem, volal jsem vám a nikde nikdo!“
Renáta chvíli mlčí.
„Fakt, všichni od tebe mají nepřijatý hovor. Václavovi asi nefunguje zvonek, tak přijedeš?“
„Jo, za chvíli jsem tam.“ Odpovídá Teodor otráveně.
„Zavolej mi, dám si mobil radši do kapsy.“
Teodor jde tedy zpátky k zastávce, sedí tam Pavel se svojí holkou, kteří byli před divadlem a komentovali jeho koncert.
Hledí na něj a mlčí, trvá dobrých deset minut postávání a hledění na Teodora, než konečně přijíždí tramvaj.
Zpátky před Václavovým domem volá rovnou Renátě, aby už byl konečně uvnitř. Ale Renáta telefon nezvedá.
Takže buď se na to vykašle a pojede zase domů, aby mu zavolali, že má přijet, nebo chvíli počká, co se bude dít.
Vytahuje z kapsy cigarety a jednu si zapaluje, to by ho mělo na několik minut zabavit, přemýšlí Teodor.
Najednou těsně vedle něj s plesknutím praská balónek s vodou.
„Vedle!“ Ozývá se zeshora.
Teodor si stíhá akorát všimnout rychlého dovření okna v bytě Václava.
„Aha, takže jsou tam, ale dělají, že ne aby na mě mohli hodit balónek.“ Kroutí hlavou posměšně Teodor.
Rozhlíží se po mokrém chodníku, jsou tam i menší kameny. Bere jeden do ruky a hází do toho okna. Trefuje omylem okno o patro níž, a tak se na chvíli schovává za zaparkované auto poblíž.
Když se nic neděje, zkouší to znovu. Trefil se, hází do okna jeden kámen za druhým, aby konečně vylezli ven a pustili ho dovnitř.
Po chvíli házení mu zvoní mobil, volá Renáta.
„Musela jsem odskočit na nákup, už jsi u Václava?“
„Snažím se tam dostat, ale asi se zabarikádovali, házejí po mě balónky s vodou.“ Odpovídá Teodor unaveně.
„Vy jste ale parta, vážně.“ Povídá nechápavě Renáta.
„Kdy přijdeš zpátky?“
„Nevím, měli jste to probrat beze mě, protože jde prý o nějaké choulostivé téma.“
Teodor se tváří ještě unaveněji, než před chvíli.
„Jenže když nepřijdeš a ti dva mě nepustí dovnitř, jak se tam asi dostanu?“
„Počkej zavolám Václavovi ať už tě pustí.“
„Díky.“
Teodor stojí na ulici dalších 10 minut a nic se neděje. Zapaluje si tedy další cigaretu, aby si ukrátil poslední chvíli, než se vypaří. Nikdy moc nekouřil a hned dvě za sebou mu připadají docela dost, začíná se cítit malátně.
V tu chvíli mu na zádech přistává vodní balónek! Šok ze studené sprchy ho paralyzuje. Bezmocně hledí do okna, které je už zase zavřené. Nikde nikdo, jenom je teď celý promočený.
„Ti dva se musejí válet smíchy, kreténi.“ Přemýšlí Teodor, zatímco se sebe střepává vodu.
Když se otáčí, že půjde domů, vybíhá ze vchodových dveří Kryštof s ručníkem.
„Tak jsi tady, kamaráde, volala Renáta! Nejde nám zvonek.“
„Aha.“
„Jaktože jsi celý mokrý, pršelo?“ Ptá se udiveně a podává mu přitom ručník, aby se osušil.
Teodor se spokojeně utírá.
„Ještěže jsi vyběhl ven i s ručníkem, jinak bys dostal zleva zprava, ani by ses nestihl zeptat na počasí.“
„Od tebe, jo?“ Směje se Kryštof.
Teodor očividně potlačuje výbuch vzteku. Celé odpoledne pro něj muselo být hektické.
„Tak pojď, chceme ti ukázat pár nových triků pro Tajnou službu, co vymyslel Václav.“