Jose s Jasmine stojí na příjezdové cestě areálu Jabloňové sady, který dostali od rodičů. Na levé straně je několik řad polomrtvých jabloní, za nimi dalších několik řad, na pravé straně veliké parkoviště, bývalá restaurace a za ní několik chátrajících domů.
„Zabírám si pokoj jako první.“ Povídá Jose.
„Ty se nějak těšíš.“
„Vypadám na to?“
S povzdechem kráčí pomalu k restauraci.
„Co budeme dělat?“ Ptá se Jasmine.
„Tamty stromy necháme pokácet, trhat jablka se mi vážně nechce.“
„Hmm.“
Jose rachotí s klíčem ve starém zámku. Uvnitř restaurace to vypadá nečekaně zachovale a útulně. Ani nikde není moc prachu.
„Tenhle bordel vyházíme, rozprodáme, všechno v Jabloňových sadech vyházíme a rozprodáme, ať jsou peníze na opravy domů, souhlasíš?“
„Hmm.“ Souhlasí Jasmine nejistě.
„Nebo máš jiný nápad?“
„Já nevím, neměli bychom si to nejdřív rozmyslet? Třeba se to vybavení na něco hodí.“
Jose prochází uličkou ke starodávnému baru, je na něm několik sprostých nápisů.
„Záleží na tobě, jestli chceš dělat servírku pro místní ožraly, restaurace je celá tvoje.“
„To určitě, celá nakřivo.“
„Třídit ve skladu cibuli a maso, na stolech docházejí solničky, na záchodě se někdo poblil.“ Pokračuje Jose ironicky.
„Hele, byl to jenom nápad a třeba pronajmout bychom to někomu nemohli?“
„Venku je cedule k pronájmu / na prodej. Podle toho jak je sešlá bych řekl, že se o to Robert pokoušel už dlouho.“ Krčí rameny Jose.
Bezradně si oba sedají ke stolu.
„Myslíš, že bude za barem něco k pití?“ Ptá se Jose po chvíli.
Jasmine na něj hledí.
„To byla řečnická otázka, měla ses jít podívat.“
Jasmine se tváří vztekle.
„Nejsi žádný můj šéf. Ani se o to nepokoušej, jinak jedu domů! Já domů určitě můžu!“
Jose chytá Jasmine vstřícně za ruku, snaží se přitom tvářit co nejmileji.
„Já zajdu pro pití, všechno bude fajn, nemyslel jsem to tak.“
Jasmine s nepatrným úsměvem pozoruje, jak její bratr za barem hledá a vítězoslavně pokládá pití na stůl i se skleničkami.
„Mluvím tak, protože nejdůležitější podle mě bude se rozhodnout správně už na začátku.“ Pokračuje Jose. „Půl roku, rok se můžeme pokoušet rozjet restauraci, trhat jablka nebo hledat nájemníky, ale nic z toho nebude a potom zase znovu dokolečka s novým projektem.“
Oba na sebe hledí a pomalu popíjejí. Nejsou rádi, že mají svůj majetek, je to prostě přítěž, která musí fungovat jen proto, že se Done rozhodl.
„Já myslím, že by nám pomohl další názor, my dva jsme už tak degenerovaní, že stejně nic nevymyslíme.“ Pokračuje Jose.
„Myslíš na Crosbyho?“ Ptá se Jasmine.
Jose má na jazyku vtipnou poznámku, ale raději nic neříká. Jasmine s uspokojením pozoruje, jak se přitom přemáhá.
„No on je ten typ člověka, který vidí třeba jablko a že se z něj dá upéct nějaký dort. Než se začne kácet, možná ho to bude bavit, nevím.“ Krčí rameny Jose.
Oba zamyšleně popíjí. Možná by se Crosby do Jabloňových sadů chtěl podívat.
O pár dní později už spolu Jose, Jasmine a Crosby stojí mezi jabloněmi a pozorují, jak stěhováci vynášejí jejich věci z nákladních aut do menšího, zachovalého domu.
I když je v tento moment směr, kam se vydají stále nejasný, rozhodli se alespoň zabydlet a zjistit, jestli spolu budou vycházet.
Crosby se sice od první chvíle snaží, ale Jose pořád nemůže dostat z hlavy hořící auto, jak leží v bezvědomí ve své chatce, jak ho křísili, zloděje a pasáky v parku a mnoho dalšího, co mu nevoní.
Na druhou stranu je podle něj Crosby člověk, který se může o Jabloňové sady starat, jakoby byly jeho vlastní. Nakonec stejně nemá kam jít, kromě prohrabování popelnic a válení se u rybníka, se ničím nezabývá. Možná ve svém životě potřebuje jen někam navést a všechno bude pro něj i ostatní okolo fungovat.
Joseho při tomhle přemýšlení už několikrát rozbolela hlava. Kde jsou ty časy, kdy udělal jen pár věcí za den, sedl si do Porsche a vyjel k bazénu za holkama nebo na zazářit golfový turnaj.
Jenže když teď řekne přátelům, že nemá ani Porsche, ani peníze, jak se asi budou tvářit. Je lepší dělat, že je mrtvý, než se postaví na vlastní nohy, třeba to nikdo nezjistí a on nebude muset snášet to ponížení. I blbečci s autem střední třídy, co si zajedou na myčku a potom hrát fotbal, se mu můžou klidně smát.
V podobném rozpoložení sleduje, jak stěhováci nakládají jejich věci dál a dál. Jasmine se na Joseho dívá a taky ji není zrovna do smíchu. Můžou být rádi, že se už nemají tak špatně, jako když museli spát venku nebo v chatce u rybníku.
Stejně i když si její bratr většinou ví rady, dnes zase tápe a v poslední době se tohle opakuje až moc často. Jasmine není vůbec nadšená, když ho takhle vidí a byla by raději, kdyby věděl co má dělat, i kdyby se třeba měli hůř.
Svým kamarádkám se už taky přestala svěřovat a jejich jediný společný přítel je v tuto chvíli Crosby, přemýšlí Jasmine.
Nakonec se všichni tři vydávají s nervózními úsměvy do domu. Před malým sálem jsou dveře ke dvěma pokojům. Crosby se vydává bez řečí po schodech nahoru do malého bytu na půdě.
Jose sedí na gauči s rukama založenýma za krkem.
„Šel nahoru, bez nějakého okecávání, bez řečí, super.“
„Nemysli si, on už tě zná.“ Reaguje Jasmine.
„Mám z toho tady zatím dobrý pocit.“
„Já taky.“