Několik posledních týdnů se Henrymu daří vše na co sáhne. Rozdělení kompetencí ve firmě mezi Natálii a jeho přátele byl rozhodně dobrý tah jak se zbavit spousty starostí. Jenže Natálie ho vytrvale seznamuje se vším, co se děje.
Jsou spolu právě na obědě v malé restauraci, kde dávají v určitých hodinách zlevněné menu. Každodenní rituál vymyslela Natálie, aby nemusela Henrymu vařit a oba přitom ušetřili.
V televizní obrazovce nad jejich stolem právě běží videoklip od Jay Diesela:
„Je to tvý, homie, je to jenom tvý. Je to tvý ladie, je to jenom tvý.“
Henry si bere do ruky sklenici minerálky a hledí přitom na svojí lady. Její černé lesklé vlasy jsou vepředu rovně střižené, jakoby měla na hlavě hrnec. Přitom hodnotí ceny na jídelním lístku přísným pohledem a špulí rty.
„No aspoň, že už je oběd. Dneska se to ve firmě táhlo jako by to nemělo už nikdy skončit.“ Povídá Henry.
„A divíš se? Všechnu svojí práci si hodil na Vincenta a jen sis v kanceláři házel s míčem.“
„Jak to víš?“ Diví se Henry.
Natálie chvíli váhá jak odpovědět. Asi ještě neobjevil skrytou kameru, kterou tam nechala nedávno nainstalovat.
„To tě nemusí zajímat!“
Henry unaveně vydechuje, začíná raději přemýšlet co bude dneska odpoledne dělat.
„No a co tvoje povinnosti, budeš zase pracovat do večera, Natálie?“
„Proč mi říkáš Natálie?“
„Poslední dobou mluvíš jen o firmě a začínáš být drzá.“ Odpovídá Henry co nejupřímněji.
Ona na něj hledí a nevěří vlastním uším. Pokaždé, když už si je jistá, že ho má tam kde ho chtěla mít, začne mluvit takhle, myslí si.
To je zase den. Henry se protahuje a asi už po dvacáté kouká na hodiny, jakoby by mu měly říct kdy už přijde servírka s tím obědem.
„A co by si chtěl dneska dělat?“ Ptá se Natálie se sebezapřením.
On nasazuje vlídný úsměv a hladí ji po ruce.
„Zajdeme na film, koupíme v obchodě pár drahých zbytečností, budeme pomlouvat kolemjdoucí. Budeme dělat zkrátka cokoliv, jen ať jsi zase zkažená.“
Natálie vybuchuje smíchy.
Zrovna, když Henry už nachystaný čeká až Natálie přijede, že si vyrazí, zvoní někdo u dveří. Je to jeho sousedka Valérie.
„Ahoj, máš chvilku?“ Ptá se smutně.
„Jasně, pojď dál.“
Henry nechápe proč přišla, peníze ji nedluží, asi zase nějaké starosti s firmou.
„Co to posloucháš?“ Ptá se Valérie.
„Jay Diesel – Je to tvý.“
„Super.“
Chvíli se nic neděje, Valérie jakoby váhala.
„Co se stalo?“ Ptá se Henry netrpělivě.
„Víš, jak jsme byli na tom koncertě nedávno.“
„Byl jsem tam přece taky, takže vím.“
„No,“ pokračuje Valérie ale jakoby se najednou rozmyslela „asi jsem s tím neměla za tebou chodit, máš svoje starosti, ale jsi od Vincenta kamarád.“
Henryho únava, jakoby rázem zmizela. Netrpělivě čeká, co z Valérie vypadne. Ti dva spolu už nějakou dobu chodí, nedávno mu zatápěli, teď jsou něco jako jeho zaměstnanci. Co všechno s nimi ještě nezažije? Ptá se sám sebe, zatímco ona mluví.
„Víš, jak jste mě nemohli večer po koncertě chvíli najít. Podváděla jsem Vincenta.“
Henryho napjatý výraz rázem mizí. Kvůli tomu za ním přišla?
„Ehm no a chceš se s ním rozejít nebo proč jsi to udělala?“
„Nechci se s ním rozejít, ale cítím, že jsem ho podvedla, každý den mi to připomíná ani o tom sám neví.“
Teď už Henry nechápe vůbec nic. Přijde za ním, poslední co by od ní čekal je že se mu bude svěřovat a teď, že co Vincent dělá?
Raději si sedá ke stolu. Natálie naneštěstí ještě nepřijela, mohla dokončit tenhle rozhovor za něj. Henrymu však začíná připadat důležité co se kolem něj děje a na Valérii si už zvyknul.
„Takže s kým jsi spala?“
„S tím raperem.“
„Jo a Vincent si pouští doma jejich hudbu a tebe to sere, už tomu rozumím.“
Oba na sebe chvíli beze slova hledí.
„Nic Vincentovi neříkej. Hiphop ho baví, takže to buď překonáš nebo mu zkazíš koníčka a sama můžeš jezdit po koncertech.“
Vypadá to, že Valerie situaci pochopila. Henry se nesnaží vypadat, že ji v citlivé situaci někam vyhání, ale byl by nejradši, kdyby už odešla.
„Za chvíli přijde Natálie, měla bys jít. Neboj, mlčím jako hrob.“
„Tak jo.“
Henry ji ve dveřích na zkoušku plácá po zadku. Nevypadá to, že by proti tomu něco měla.
Další den ráno se Henry probouzí celkem pozdě. Večer s Natálií se vydařil, asi ho dnes z vděčnosti nebudila a potichu odešla. Jindy s ním mává a skáče po něm, aby se probral. Tohle musí zopakovat častěji, myslí si.
V mobilu má dva zmeškané hovory od Vincenta. S rozpaky mu volá zpátky, je ale zvědavý jak se mu daří.
„Hej kámo, konečně jsi vzhůru?“
„Uvažoval jsem, že ještě zalehnu, co si chtěl?“
Ze sluchátka se ozývá nervózní smích.
„My nevíme kam dřív skočit a ty vesele chrápeš. Poslouchej, mám tady seznam věcí na nákup, dochází barvy, dochází materiál, dochází všechno.“
„No jo, už tam letím.“ Odpovídá Henry otráveně.
„Vážně tě nechceme obtěžovat.“ Reaguje Vincent ironicky.
„Tak jsem si přispal, to je toho, drž hubu.“
Ve výrobní hale jsou všichni jako na trní. Natálie nedávno zavedla procentuální motivační program, kdy je každá zakázka odměněna podle výkonu a když výkon pracovníka najednou klesne, trvá získání dalších odměn trojnásobnou dobu.
Henrymu se při vstupu dostává potlesku, všichni pískají a aplaudují.
„Je tady!“
„Hurá!“
S nervózním úsměvem jde rychle k Vincentovi do kanceláře vyslechnout si podrobnosti. Procházejí spěšně dlouhý seznam, přitom Vincent nevypadá, že by ho tížilo něco dalšího.
Henry mu sedí naproti za stolem a zkoumavě ho pozoruje, jak je soustředěný a nadšeně diktuje co všechno ve firmě od rána zvládli a co je ještě třeba.
Ochotně tedy odpovídá a vyráží na nákupy materiálu.