Pan a paní Ganezovi jsou už oba starší, než 70 let. Svoje první děti se rozhodli mít velmi pozdě a aby to bylo možné, pronajali si pro porod Joseho s Jasmine dělohu svojí bývalé služebné.
Ta je porodila, odkojila, poté dostala poporodní nevyléčitelnou nemoc, a tak ji odškodnili a vyhodili. Ganezovi jsou od té doby velmi šťastní.
Done Ganez sedí ve své prosklené, prosvětlené kanceláři paláce Pioneer. Probírá se smlouvami od úklidové společnosti, které mu Jose přinesl.
Některé stránky nejsou podepsané.
„Taková nedůslednost. Jose, pojď sem.“
„Jen chvilku, Done.“ Ozývá se z vedlejší místnosti.
Ganezovi nechtějí, aby jim jejich děti říkali „tati“ a „mami“. Myslí si, že je to pod jejich úroveň. Například Jasmine se už ve svých dvou letech učila podávat ruku na uvítanou a urážet služku, když udělala něco špatně. Stejně ale vidí ve svojí mámě pořád „mámu“.
Jose se naštěstí povedl na 100%, myslí si Done.
„V čem je problém?“ Ptá se Jose.
„Ten úklidový tým, co najímáte nepodepsal některé důležité dodatky. To jsi od něj prostě vzal zpátky stoh papírů, usmál se, slušně poděkoval a jel domů jako nějaký nesvéprávný poslíček?“
Jose mlčí, tváří se přitom provinile.
„Co si ten člověk o tobě asi teď myslí?“ Pokračuje Done autoritativně: „Mazánek od zbohatlíků vyjel se sestřičkou na výlet, abychom s ním zacvičili. Když nevíš, jak se tahle práce dělá, tak ji nedělej dokud se to nenaučíš.“
Chvíli se nic neděje. Done sleduje, jak před ním Jose nervózně přešlapuje a tváří se uraženě.
„Co teď?“ Ptá se Jose nakonec.
Kdokoliv jiný by se zeptal jestli má jet zpátky a nechat podepsat vše, co je třeba. Jenže Jose už dávno ví, jak je pro palác Pioneer a jeho rodinu důležité mít nad ostatními vždy a ve všem navrch.
Museli zkrátka počítat, že aby se sklonili na Robertovu úroveň, bude si s nimi hrát na schovávanou.
„Ach, tihle malí hospodáři. Nedají pokoj, dokud si s nimi o všem nepromluvíš a dokud nejste kamarádi.“ Kroutí hlavou Done. „No nic, to hlavní podepsané je, budeme se tvářit, že je vše v pořádku.“
Jose plánu nerozumí, ale jde k oknu, jakoby se chtěl při uvažování rozhlédnout po městě.
„Jak by si pokračoval dál, Jose?“ Ptá se starý pán zvědavě.
„Ehm, když nebude v pořádku smlouva tak jak bychom chtěli, ale přitom se budeme tvářit, že je vše v pořádku?“
„Ano.“
Tohle zkoušení Jose nesnáší, už si chtěl pomalu balit golfové hole, že si půjde na pár hodin zahrát. Naštěstí má nápad.
„Jednoduše, prostě jim za práci nepošleme nic a až se zeptají, tak začneme pracovat na nové smlouvě, to může trvat i dva měsíce. Určitě si příště rozmyslí jestli podepsat všechno nebo ne.“
Done sedí na židli z kůže za svým luxusním kancelářským stolem a pokyvuje souhlasně hlavou.
„Perfektní.“
O něco později a o několik ulic dál, je bezdomovec Crosby na své každodenní výpravě. Je ve své čtvrti na cestě od popelnice k popelnici a hledá v nich něco k jídlu.
Kdyby v ruce nenesl děravou igelitovou tašku a jeho nehty nebyly o půl centimetru delší než normálně, nikdo by neřekl, že je bezdomovec. Před dvěma týdny totiž ztratil malé nůžky, jinak se sprchuje a holí každý den.
Na křižovatce u garáží vidí někoho sedět pod stromem. Vypadá zbědovaně, má vousy, je zelený, žluté zuby, drží se pod stromem za kolena a klepe zimou.
Crosby jde tedy blíž, aby na něj lépe viděl.
„Nazdar kamaráde, sedíš tu dlouho?“
Jose nechápe proč s ním ten člověk mluví. Od chvíle, kdy jeho rodina přišla o všechen svůj majetek, je na ulici už týden, ale žádný kolemjdoucí s ním ještě nepromluvil.
„Kdo jsi?“
„Já jsem Crosby a tohle je můj rajon.“
„Čekám tu jen na odvoz, můžeš pokračovat dál po svém rajonu, kamaráde.“
„Jen aby.“ Odpovídá Crosby podezíravě.
Nejraději by se dál ptal, ale tenhle neznámý čekající na odvoz pod stromem má na sobě drahé boty a oblečení. Třeba jde o odvrženého člena nějaké sekty nebo mafie, uvažuje pro sebe a odchází.
O kus dál je opuštěná rozhledna pro turisty, která je právě v rekonstrukci. Turisté si odsud fotí lodě na řece a je odsud vidět i strom, pod kterým Jose sedí.
Crosby jde na rozhlednu, sedá si na lavičku a vytahuje z igelitové tašky svou kořist.
Třídí shnilé, zkažené jídlo od toho dobrého, dělá si malý piknik a přitom Joseho zamračeně pozoruje.
K Josemu přichází nějaká mladá žena, usmívá se, její žluté zuby a rozcuchané vlasy jsou vidět i z dálky.
„Tak tohle bude zajímavé.“ Povídá Crosby.
Mladá žena krčí rameny, ti dva se o něčem chvíli dohadují. Poté si sedá pod strom k Josemu.
Crosbymu dochází o co tady asi jde, určitě mají hlad. Pomalu dojídá, odkládá přitom na stranu dvě plněné bagety. Mají jen den prošlou záruční dobu, už od rána se na ně těšil, ale tohle mu z nějakého důvodu připadá důležitější.
Jakoby se přemáhal, hledí střídavě na bagety a ty dva pod stromem. Naposledy, když někoho takhle pohostil, ukradli mu zimní bundu, přehrávač a zmizeli.
Netrvá však dlouho a je i s bagetami na cestě k nim. Ve chvíli, kdy je Jose očividně už vyplašený, že Crosbyho zase vidí, pokládá bagety Crosby raději před ně doprostřed silnice a odchází.
„Viděl jsi to?“ Povídá Jasmine.
„To bude nějaký místní pobuda, před chvílí tady byl a vyptával se.“
„Co to tam položil?“
Oba chvíli mžourají očima a snaží se odhadnout co uprostřed silnice asi leží.
Jasmine vstává, aby viděla lépe.
„To jsou bagetky, myslíš, že jsou pro nás?“
Jose zvedá unaveně jedno obočí.
„No jistě, podívej se na mě. Ale přece je nebudeme jíst, kdoví odkud to má.“
Několik minut se nic neděje. Poté si Jasmine všímá přijíždějícího auta.
„Néé, na ty bagety né!“
Jasmine běží rychle doprostřed silnice, bere svou kořist a zpátky pod strom, než ji přejede auto.
„Mám je.“ Povídá šťastně.
„Bezva, máme jídlo a nového kamaráda, podívej.“ Reaguje Jose.
Ukazuje přitom prstem na konec ulice garáží, odkud vykukuje Crosby.
„Nevypadá zle.“
„Asi se přesvědčíme ať chceme nebo ne.“