Pro Joseho s Jasmine bylo seznámení s Crosbym tak rychlé, jak jen mohlo být. Je odpoledne a oba sedí u něho v chatce za stolem na špinavých rozvrzaných židlích u rybníku na kraji města.
Nejsou si jistí, jak nebo o čem s ním mluvit, takže tam jen sedí, koukají z okna a čekají co se bude dít. Crosby mezitím zapaluje ve starých kamnech oheň, aby se nahřála plotna a on mohl uvařit kávu.
„Máte štěstí, zrovna jsem byl v nemocnici na záchodě pro vodu, takže vody je dost.“
„To je super.“ Povídá Jasmine.
„Kdyby jsme tušili, že půjdeme na návštěvu, vzali bychom jednu láhev sebou.“ Reaguje Jose.
Crosbymu dochází, že mluví z cesty, ale vede život jaký vede. Bez dalších řečí tedy plní hrnec vodou z plastové láhve.
Jose se rozhlíží po místnosti, uvnitř vypadá chatka ještě více sešle, než z venčí. Na zdech jsou přibité koberce, kartónové papíry, asi kvůli tomu ať v zimě neutíká teplo ven, přemýšlí pro sebe. Tenhle způsob života musí být hodně o jakémsi boji s počasím a hledáním pohozených věcí.
Bankovní konta Ganezových jsou ale prázdná, vlastně neexistují. Jose s Jasmine už nemají nic kromě toho, co mají na sobě. Alespoň to jim Robert se svou uklízecí firmou nesebral.
Jose však drží hlavu vzhůru, už kvůli Jasmine ať není hysterická. Crosby se mezitím přesunul na postel v rohu místnosti, aby si na ní lehnul.
„Si jdeš lehnout?“
„Jo, kdybych náhodou usnul až bude vařit voda, tak mi to zalijte.“ Odpovídá Crosby unaveně.
Jose s Jasmine si vyměňují překvapené pohledy.
„Co tu budeme dělat?“ Šeptá Jasmine.
„Já nevím, taky bych si docela lehl, ale není kde.“
„Já bych si taky lehla.“
Chvíli se nic neděje, oba sedí na židlích u stolu a poslouchají, jak v hrnci pomalu bublá voda.
„To je neuvěřitelné.“ Kroutí hlavou Jose. „Někdo bydlí v takové barabizně, chodí krást vodu na záchod, nemá elektřinu, jednu postel, lehne si na ni a vypadá oproti nám jako vítěz.“
„Aspoň tady není chladno, jako venku.“ Povídá Jasmine.
„Chceš tady zůstat?“
„Mě se na nádraží spát už nechce.“
V noci je místní nádraží na spaní jedno z mála míst, kde to aspoň trochu jde. Po vyčerpávajícím týdnu tohoto psychického teroru už dávno spolkli vlastní hrdost a začali uvažovat mnohem praktičtěji, než dřív.
Jasmine otevírá okno, aby se podívala, jestli jim někdo neukradl spodní prádlo, které si před chvíli vyprali a pověsili.
„Půjdeme se vykoupat do toho rybníku?“ Ptá se Jasmine.
Jose se tváří unaveně.
„Ještě včera sis stěžovala, že se nudíš a přitom jak hezky se zabavíme. Zalijeme si kávu, vykoupeme se v rybníce, pokecáme s novým kamarádem, na smetišti si najdeme nějaké matrace na spaní. Do večera máme co dělat.“
Jasmine kroutí nešťastně hlavou.
„Já se těším na tátu s mámou.“
„Docela by mě zajímalo, co ti dva dělají.“
V jedné malé čínské restauraci uprostřed města je rušno. Podávají tady velmi levné jídlo a všichni z okolní nižší třídy se sem chodí najíst.
U malého stolu sedí tři staří lidé, Done s Emily Ganezovi a naproti jejich právník Henk. Zastupuje jejich palác už přes třicet let, a tak i když mu nemají jak zaplatit, dál pro ně pracuje, dokonce je dnes nechal u sebe přespat.
„Vím, že rád ušetříš, Henku, ale mohl si nás vzít někam, kde to má aspoň trošku úroveň.“ Povídá Done nespokojeně.
Jeho právník nasazuje škodolibý výraz. Původně měl v plánu koupit tašku jídla v supermarketu a nechat je, aby mu uvařili.
„Ale, jídlo tady podávají výborné.“ Usmívá se Emily omluvně.
„Než se s případem dostaneme k soudu, musíte se naučit šetřit. Udělali to moc chytře a může trvat i roky, než bude palác Pioneer zase váš.“
Ganezovi se tváří zděšeně.
„Slíbili jsme ti trojnásobek obvyklé taxy, můžeš nám teď pomoct aspoň s ubytováním? Kdoví, co dělají Jose s Jasmine.“
„Ach Done, naše děti.“ Povídá Emily se slzami v očích.
Henk kroutí bezradně hlavou.
„Já nevím, je nějaká šance, že vyděláte na nájem třeba v zaměstnání?“
Ganezovi vybuchují smíchy.
„V zaměstnání?“
„Já vím, je to trapné, ale co jiného vás napadá?“ Ptá se Henk.
Celý svůj život mají Done s Emily a jejich dětmi zajištěný jen z příjmů z paláce. Že by se někdy dostali do takovéhle situace, s tím tedy nepočítali.
Donemu je jasné, že je jejich právník nehodlá vydržovat jen kvůli nějakému stařeckému sentimentu, ale jít do zaměstnání je pro člověka jeho formátu ještě pod větší úroveň, než si muset půjčovat.
Kdyby měl možnost ho vydírat, nebo mu něčím pohrozit. Kdyby měl možnost v celé té nekonečné řadě majitelů firem, se kterými si podával ruku, někoho vydírat nebo jim něčím pohrozit, udělal by to. Jenže vyhrožovat vyhozením firmy z paláce je snadnější když nějaký palác člověk má. Právě teď už ale žádný nemá, uvědomuje si Done.
„Dobře, probereme to i s Josem a Jasmine.“ Povídá nakonec.
„Co máš přesně na mysli?“ Ptá se Henk.
Done polyká naprázdno, jakoby mu v krku mizela se slinami také jeho hrdost. Necítí se ve své kůži. Člověk jeho formátu, autorita nad všemi členy rodiny i lidmi ve svém okolí, po celé dlouhé dekády.
A půjde do zaměstnání.
Najednou se všichni hosté z restaurace obracejí směrem k jejich stolu. Done omdlel a svalil se ze židle na zem.