Jak už to tak poslední dobou chodí, Henryho kuchyně je opět středem všeho dění. Nikdy by neřekl, že normální snaha vydělat peníze, užívat si zábavu a každý den dlouho spát ho pokaždé vrátí do stejné místnosti s lednicí a kávovarem.
Je ráno, sedí u stolu a přemýšlí co se zase děje. V koši před chvílí objevil několik obalů od zmrzliny a dvě prázdné krabice od pizzy. Šel spát dřív než Natálie, ale nečekal by, že ona bude do noci jíst jako hladový stavební dělník.
Za pár hodin by měla přijít Valérie. Dají si společný oběd, mají přitom v plánu zvednout ji náladu čímkoliv, co je napadne. Na vedlejším stole je připraveno několik hiphopových alb, okrasné talíře, sklenice a příbory a společenská hra „Bouchni pěstí do stolu, když tě někdo naštve.“
Henry se na hru těší, vždycky skončí s modřinami, akorát jestli bude Valérie trucovat, moc zábavy si neužijí, přemýšlí pro sebe. Z ložnice se přitom začíná ozývat chrápání.
„Cože, Natálie chrápe?“
Znovu pozoruje prázdné krabice s pizzou, bere je i s košem do rukou a odchází ven je vyhodit. Když jde kolem bytu od Valérie, ozývá se odtamtud hiphopová hudba a zpěv Sharloty:
„Je to to co jsi chtěl a to co sis přál? Tak otoč se zpět, ano zůstal jsi sám. A jediné co víš je že to nemůžeš vzdát.“
Valérie tam asi brečí.
„Ty vole, co s těmi ženskými budu dělat.“ Říká si Henry.
Venku hází odpadky do zatuchlé popelnice. Vedle ní vidí na trávě někoho ležet. Už doufal, že tam spí ožralý Vincent, ale je to jen nějaký houmles.
Jde tedy ulicí dál směrem k obchodu. Přitom zkouší Vincentovi zavolat, ale má vypnutý mobil. Když prochází parkem, hraje si tam se psem rodina s dětmi. O kousek dál sedí na rohu ulice parta teenagerů, všichni se smějí a jsou šťastní.
Henry je z toho unavený, probral se do složitého rána, přitom svítí slunce, je hezky a teplo. Očima instinktivně hledá místo, kam by si mohl na chvíli sednout nebo lehnout.
Na trávě opodál leží další opilý houmles. Jde tedy k němu, aby zjistil jestli to není Vincent, není.
„Čau, nechceš si vydělat pár drobných?“ Povídá Henry.
Houmles na něj zaraženě hledí, jakoby za těch pár drobných měl udělat něco nechutného.
Henry vybuchuje smíchy.
„Neboj, nic složitého. Já si tady na chvíli lehnu a ty budeš dávat pozor jestli sem nejdou tamti teenageři, zloději nebo policajti, však to znáš.“
Houmles pokývnutím hlavy nejistě souhlasí a bere si bankovku.
O hodinu později probouzí Henryho zvonění mobilu. Houmles i teenageři zatím někam zmizeli.
„Kde jsi, miláčku?“ Povídá Natálie.
„Jé, ty jsi nějaká hodná. Ehm, zašel jsem nakoupit.“
„Valérie už je tady, chystáme oběd, tak si pospěš.“
„Oukej.“
Henry ukončuje hovor, vstává a běží rychle do obchodu.
Henry už je zpátky v kuchyni svého bytu, všichni tři už obědvají. Natálie je přitom veselá a baví celý stůl.
„Víš co mi na to řekl?“ Pokračuje ve veselé historce. „Že fakturu po splatnosti přece nemusí platit, když je už po splatnosti, no ne?“ Vybuchuje smíchy Natálie.
Valérii a Henrymu chvíli trvá, než jim vtip dojde.
„Myslela jsem, že ho uškrtím. Ale nakonec se ještě omluvil panáček.“
Henry pomalu dojídá a hledí přitom na stále plný talíř od Natálie.
„Co se děje, nemáš hlad?“
„Ále, ještě asi nemám hlad, objednala jsem si večer ještě malou pizzu.“ Reaguje Natálie provinile.
„No, já bych řekl, že byla velká a byly dvě.“
Natálie si nabírá mlčky na vidličku malý kousek masa. Valerie ji přitom zvědavě pozoruje.
„Já musím pořád spát a ona zase žere, když to na ni přijde.“ Vysvětluje Henry.
„Ale vůbec na to nevypadáš.“ Povídá Valérie po chvíli přemýšlení.
„Tss, však já si taky vždycky zajdu zacvičit, no problemo.“
Natálie s vidličkou v ruce předvádí, jak zvedá činku.
„A kdy chodíš? Můžeme někdy zajít spolu.“ Ptá se Valérie.
Dalších deset minut si spolu holky povídají, Henry zase raději mlčí a potichu dojídá. Vždycky, když začnou mluvit moc rychle, raději jim nechává prostor, aby se vyřádily.
Odpoledne jsou už obě u Valérie doma, poslouchají hiphop a pomlouvají chlapy. Henry sedí s plným břichem v kuchyni sám a je rád, že se to nakonec obešlo bez něj.
Zrovna když si prochází firemní papíry, klepe někdo na dveře.
Vincent! Má potrhanou košili, špinavé kalhoty, pod okem modřinu a podřenou pěst.
„Ty vole, co si dělal?“
„Ani nechtěj vědět. Jsou tu i ženské?“
„Ne v pohodě, uvařily oběd a jsou teď u Valérie.“
Vincent si sedá unaveně ke stolu, bere do ruky chlebíček, který během vyprávění pomalu přežvykuje.
„Tak jsem si řekl, že zajdu někam za kurvama. Vypustit páru, víš jak vrátit jí to a uvidíme co se bude dít.“
Henry chvíli pozoruje, jak se Vincent ďobe prstem do modříny a syčí bolestí. Raději se tedy zvedá uvařit kávu.
„Vole u baru seděly dvě kočky a nějaký týpek. Jeho stará a sestra, tak jsem přišel a řekl: Dvě kočky najednou, není toho na tebe trochu moc? Představil mi sestru, to jsem ani nečekal a začali jsme pít ve velkém. Někdy ve dvě ráno sedíme úplně mrtví v boxu, jeho ségra se o mě opírá a spí, pohoda.“ Pokračuje Vincent a tváří se přitom zkušeně.
Henry mačká knoflík od kávovaru, připadá si přitom jako dement. Vincent je těžký frajer, myslí si.
„Tak že si zahrajeme kulečník. Ani nevím jak, ale ve dvou hrách jsem ho úplně vyklepal, začal jsem machrovat, pod vlivem, chápeš. Si neuvědomíš, že můžeš být rád, že tě přizval do svého harému. No a když jsem si odskočil na záchod a přišel zpátky, už tam nebyli.“
Henry zvedá nechápavě jedno obočí.
„A co se ti stalo s ksichtem, to nepovíš?“
„Dál si toho moc nepamatuju.“ Krčí rameny Vincent. „Někdy v 6 ráno tam naběhla parta lidí co se odněkud vraceli. Vyklepal jsem je v kulečníku a s jedním se porval.“
Oba se smějí.
„Musíme rychle k Valérii, když tě uvidí takhle, zase to začne mezi vámi jiskřit.“