Stavební dělníci rachotí s těžkou technikou už celý dlouhý týden v Jabloňových sadech a stavějí bazén.
Leckdo by si řekl, že když dva mladí vlastní pozemek, udělají první poslední, aby na něm začali bohatnout ale tihle dva ne. I tak se stále investuje.
Jose sedí v jídelně s mokrým ručníkem na hlavě a snaží se ignorovat rány, které jdou zvenku od rána do večera už asi tisíc let. Přitom zkouší vymyslet kam by se dalo z tohoto rámusu utéct.
Právě přichází Crosby.
„Ty jsi jako z cukru. Trochu kraválu a hned tě rozbolí hlava.“
„Nevím jestli trochu, ani rádio není slyšet dokud není úplně nahlas.“ Kroutí hlavou Jose.
„A kde je Jasmine?“
„Schovává demižony s jabkovicí a zamyká palírnu, abys tam nelez, když už je vypáleno.“
„Proč bych tam měl chodit?“ Ptá se Crosby nechápavě.
Jose se zvedá od stolu a jde si znovu navlhčit ručník.
„Asi z nudy, ale brzy budeme mít bazén, saunu, solárko, to bude jiné kafe, uvidíš.“ Povídá Jose.
Crosby se přestává tvářit nechápavě a nasazuje důvěryhodnější tón.
„Taková jabkovice píše, kamaráde. Mohli jsme si večer dát, hned by tě přestala bolet i hlava.“
„Hlava mě přestane bolet až tady nebude kravál.“
„Já ti vážně nerozumím.“ Kroutí hlavou Crosby. „Kolik je ti let, 18? 20?“
„No tak nějak.“
„A máš starosti a rozumy sedmdesátiletého dědka. Líh pročistí organismus, kamaráde, to je mladá krev do žil, vypálí nemoci, restartuje mozek.“
Jose krčí rameny.
„Jako naposledy, když jsem viděl restartovat tebe, řekl bych pravý opak.“
Oba se smějí.
„Hlavně Jasmine ani slovo, nemluvili jsme o tom.“ Pokračuje Crosby.
„Líbí se ti, co?“
Crosby neodpovídá, dělá, že ho zaujalo něco za oknem.
„To máš jednoduché.“ Přemýšlí Jose nahlas. „Buď Jasmine anebo alkohol. Nebo bych spíš řekl možná Jasmine a určitě žádný alkohol.“
Oba se smějí.
Je další den, Jose sedí znovu v jídelně s mokrým ručníkem na hlavě a snaží se vymyslet co bude dnes dělat.
Právě přichází Jasmine.
„Od rána jsem neviděla Crosbyho, nevíš kde je?“
„Netuším,“ Reaguje unaveně. „Jestli není u sebe, zkontroloval bych stav našich ilegálních zásob.“
Jasmine jakoby si v ten moment něco uvědomila. Bez váhání sahá pro klíče a vybíhá z domu. Netrvá dlouho a je zpátky, vypadá nervózně.
„Zmizel jeden demižon.“
„Super slovo demižon.“ Povídá Jose.
„Tak co teď budeme dělat?“ Ptá se Jasmine.
Jose se zvedá od stolu a jde ke kuchyňskému dřezu znovu navlhčit ručník. Cestou zpátky dostává nápad.
„Podíváme se, jestli nenajdeme nějaký vozík a odvezeme všechny demižony do místní hospody. Já bych jim to nechal i zadarmo, to pálení byla stejně jenom záminka, ať nám někdo očeše jabloně.“
„Souhlasím.“
„No a potom zajdeme na autobusovou zastávku podívat se v kolik jede nejbližší spoj k rybníku, Crosby bude určitě tam.“
„Souhlasím.“
Oba se na sebe usmívají. Jasmine poslední dobou znovu poznává svého starého dobrého bráchu, který si umí poradit v každé situaci.
Netrvá dlouho a Jose vchází do místní malé hospody, kde sedí u jednoho stolu akorát dva dědové. Je odpoledne, takže další dva hosté, co sem obvykle chodí, budou možná v práci.
„Dobrý den, dám si jedno pivo.“
„Hned to bude. Už máte vypáleno?“ Ptá se hospodská.
„Jasně, ale posbírat a vypálit devatenáct pytlů dalo zabrat.“ Povídá Jose co nejzkušeněji.
„Hmm.“
Hospodská staví před Joseho pivo. On během pití přemýšlí, jak v rozhovoru pokračovat. Všiml si, že na tomhle předměstí nebo spíš vesnici vedle města, kde teď žijí, se řeší všechny vztahy tak nějak na osobní úrovni. Takže si přišel dát jedno pivo jako záminku, jestli se nerozproudí konverzace. Jasmine zatím čeká venku i s demižony.
Akorát neví, jak dál pokračovat, tak jde rovnou k věci.
„Nechtěla byste pár demižonů tady do hospody?“
Hospodská kroutí hlavou.
„Určitě ne, já bych je neuživila, jsem ráda když do sebe za odpoledne dostanou tihle aspoň dvě piva.“
Oba dědové dělají, že neslyší.
„Já jsem myslel, že byste si je prostě vzala. Jsou tady venku, tak si je vemte a my zase půjdeme.“
Hospodská se nechá chvíli přemlouvat, aby vůbec vyšla ven. Tam stojí Jasmine s úsměvem a vozíkem plným demižonů.
„Mládeži, vy jste se zbláznili? Co s tím budu dělat?“
Jasmine nasazuje chápavý výraz.
„Buď si to vezmete vy nebo je vylijeme a vyhodíme. S tímhle rezavým vozíkem už na ulici před lidi nejdu.“
Jose kroutí hlavou.
„Ona je trochu stydlivka, ale právě teď celkem spěcháme, takže byste se měla rozhodnout. Vzít si je a věnovat třeba do nějaké místní soutěže za lov jelenů.“
„My máme akorát hasiče, mladej.“ Usmívá se hospodská.
Jose a Jasmine na ni chvíli hledí, hospodská zase hledí na demižony. Trvá to ještě další přemýšlení, ale nakonec si je bere.
Po cestě zpátky jdou oba bez vozíku, protože vypadal vážně hrozně, nechali ho taky hospodské.
Jose s Jasmine jsou už na cestě ke Crosbyho chatce u rybníku. Mají přitom strach jestli nenarazí náhodou na zloděje. Crosbyho bývalý život mezi houmlesy a kapsáři je trochu nebezpečný.
„Mohli jsme si pořídit auto, stačilo by nějaké menší ojeté.“ Povídá Jasmine.
„Z kapesného co nám teď rodiče posílají? Asi těžko.“
„Já jsem to myslela tak, že bychom si na něj vydělali.“
Jose nasazuje unavený výraz.
„Zase bych to s tou aktivitou nepřeháněl. I když s bazénem tady nějaká šance bude.“
Jasmine myslí na to samé. Mezitím se dostávají před chatku, nikde nikdo, tak jdou dovnitř. V posteli leží opilý Crosby a hlasitě chrápe. Vedle na stoje je demižon s prázdnou sklenicí.
Jose bere opatrně potichu demižon a kráčí po špičkách ven, Jasmine ani nedýchá.
Jose otevírá venku láhev, ozývá se dunivý zvuk. Jasmine prstem naznačuje, aby byl potichu. Tak vylívá pomalu co nejtišeji obsah na zem.
„Co děláš?“
Oba hledí na otevřené okno, Crosby je tam a hledí na Joseho. Dál neváhá ani vteřinu a vybíhá z chatky.
„Jose!“ Křičí Jasmine.
Jose hází bez váhání s nápřahem demižon i se zbytkem obsahu do rybníku. Za ním skáče okamžitě Crosby, aby ho zachránil.
Za moment vyskakuje i s lahví a mixem vody s jabkovicí nad hladinu.
„Snad to nehodláš ještě pít?“ Ptá se Jose.
Crosby je celý mokrý, jde s nakvašeným výrazem rovnou k Josemu připravený mu okamžitě vrazit pěstí, ale když vidí vyplašenou Jasmine, na poslední chvíli se zastavuje.
„Prosím tě běž domů až už sem nelezte, rozumíš!“
Jose jakoby se chystal něco říct.
„Neslyšel jsi mě? Běž domů nebo dostaneš po držce.“
Po této větě jde Crosby rovnou do chatky, zamyká dveře a zavírá okno.