Je víkend, takže hluční stavební dělníci, kteří nemají na práci nic jiného, než vrtat, kopat a bouchat kladivy, mají konečně pauzu. Jose prochází s Donem staveniště a koukají kam se práce zatím posunuly.
V posledních dnech však nijak závratně. Náhodou prorazili vodovodní potrubí, které stojí v cestě právě na místě bazénu. Hrozí tedy, že si nezaplavou tak brzy, jak by čekali.
„A jak se to mohlo stát?“ Ptá se Done.
„Já nevím, údajně to neměli nikde v nákresech.“
„Anebo nic předem nezkontrolovali, začali kopat a nějak to dopadne.“
Jose chvíli přemýšlí.
„Však jak jsi říkal, náš právník se o povolení postará, ne?“
Done se škrábe nervózně za krkem.
„Henk mi odpověděl akorát, že jsme neměli začít se stavbou dřív, než se všechna povolení vyřídí, chlapče. Rozvrtat zemi a až potom se zeptat jestli je všechno v pořádku.. kdybych se tě neptal předem: Máš vyřízené všechno papírování? Můžou přijet a začít? Ptal jsem se tě?“
„Ptal.“
„A k čemu to bylo?“ Pokračuje Done.
Jose udělal zase chybu, tak jako vždycky, ale před Donem ji přece nemůže uznat. Zase se kvůli tomu bude po něm při každé příležitosti vozit. Jak by se dala celá věc zamést pod koberec?
„Co s tím mám společného já? Ty si se ptal mě, já jsem se zeptal stavařů a všechno mělo být v pořádku.“
„To možná, ale od zeptání tady máme úřady, Jose.“
„Hmm, super.“
Kolem jámy je vyskládaný materiál, nářadí a vytěžená hlína. Aby si Done dodal trochu na důvěryhodnosti a vypadal, že tomu opravdu rozumí, jde ke sloupu betonových panelů a párkrát je plácá dlaní, aby vyzkoušel jestli drží.
„Pěkný materiál, dobře, že jste Jabloňové sady přepsali zase zpátky na mě. Tím sis moc nepomohl, ale začínám z toho mít radost.“
Jose jenom unaveně vydechuje.
„A jak je to s vaším podnikáním, co tady vlastně chcete dělat?“ Pokračuje Done.
„Jako restaurace je vedle bazénu, akorát nám utekl Crosby, tak prý seženeme nějaké náhradní pracovní síly a hotovo. Jasmine má tu organizaci vždycky dobře vymyšlenou.“
„Vážně? A bude tady chtít vůbec někdo jezdit?“
„Na saunu a solárko? Bez starostí.“ Povídá Jose s klidem.
Done krčí nakonec odevzdaně rameny.
Po dlouhých hodinách inspekce rodičů mávají Jose s Jasmine na jejich odjíždějící auto. Protože za chvíli začíná fotbalový turnaj, je už Jose oblečený do sportovního. Ani nečekal, že by si zahrál taky, ale podle všeho zvou každého, kdo má ruce a nohy. Na takové vesnici je to asi úplně jedno.
„Dobře, že už odjeli. To Doneho nekonečné vyptávání mi začínalo lézt na nervy.“
„Táta to s námi myslí dobře.“ Reaguje Jasmine.
„Máš pravdu jako vždycky, potrubí tam kde nemá být, Crosby utekl, na jeho místě bych se taky vyptával.“
„Tak vidíš.“
Jose se protahuje a oba pomalu vyrážejí směrem ke hřišti.
Jose se snaží po nedávném hraní zrekapitulovat místní osazenstvo, aby si je nepletl.
„Dobře, hraje s námi Henry, Teodor, Cesar, Pedro a Ignacio. Henry poslouchá hiphop, Teodor hraje na piáno, Cesar bydlí v zoologické zahradě, Pedro má motorku a Ignacio má rád koblihy a párky.“
Oba se smějí.
„Henry mi přijde hrozně líný, s tím moc neuhrajete.“
„Ale umí aspoň střílet, třeba Cesar běhá sem a tam jako splašený, ale pořád ztrácí balóny.“
Jasmine mlčí, ještě neví, co si má o nových klucích myslet.
„Stejně je to sebranka.“ Pokračuje Jose. „Pomyslela by sis někdy, že budeš stát v blátě a fandit jak parta kluků kope do míče?“
„Není to sebranka, ale naši budoucí brigádníci. Aspoň respektuj je, když už ne našeho tátu.“
Jose si uvědomuje, že náhodou narazil na něco, co Jasmine vadí. Naštěstí už vcházejí na hřiště, a tak nemusí reagovat.
Zanedlouho proti sobě nastupují první dva týmy. Protihráči jsou ze sousedního města a rivalové, takže si navzájem dali přezdívky, aby si mohli během zápasu nadávat.
„Všechny ti představím.“ Povídá Henry.
Ukazuje postupně na protihráče, ti se jenom šklebí.
„To je Duťas, Čelo s vysokým čelem, Šmatlal, Kuní ksicht, Kokos a Tyčkař, protože nikdy nedal gól, ani netrefil mimo branku, střílí prostě jen na tyčky. Ostatní nemusím snad ani vysvětlovat.“
Všichni se smějí.
Jose chvíli zpracovává, co se tady vlastně děje.
„A tobě budeme říkat panenka Barbie s jemnýma ručičkama.“ Povídá jeden z nich.
Všichni se smějí.
„Jako mě, jo?“ Ptá se Jose.
„Jo, tobě, Barbie.“
Všichni se smějí.
První zápas začíná. Jasmine stojí s ostatními holkami za čárou. Postupně se přidávají další a další diváci, kteří se přišli podívat na turnaj a hlavně se dozvěděli, že tady jsou i ti noví Jose s Jasmine.
Jose se snaží nevnímat ten tlak, že na něj všichni zírají. Naštěstí všechno, co přihrává Teodorovi a Henrymu končí v bráně, takže se zanedlouho radují z prvního vítězství.
„Hrál jsi skvěle.“ Povídá Jasmine nadšeně.
Jose je naskrz propocený a snaží se do sebe dostat co nejvíc vody. Přichází k nim Henry, nevypadá to, že by byl kdovíjak zadýchaný. Spíš mu vadilo dlouhé postávání na slunci.
První pohled na Jasmine a její zadek. Další pohled na Joseho.
„Díky kámo za hru, jestli správně počítám přihrál jsi mi na čtyři góly.“
„S tebou je to jednoduché, ať už tam gólman stojí nebo ne, narveš to pokaždé do brány .“
Oba se smějí.
„Poslyš, Jasmine mluvila o nějaké brigádě v restauraci.“
„Jistě.“ Reaguje Jasmine.
„A kdy ji budete otevírat, že bych se přišel podívat. Můžu vzít i nějaké kazety s hiphopem.“
Jasmine věnuje Henrymu chápavý výraz.
„Když se ti bude lépe pracovat a nebudeš tím vyrušovat hosty, rádi tě uvidíme.“
Henry kroutí hlavou.
„Já jsem myslel udělat tam párty.“
Jose s Jasmine zírají na Henryho se zmrzlými úsměvy. Je jim jasné, že by to dopadlo jako s Crosbym a jeho alkoholem. Provoz restaurace s brigádníky, vlastně s kýmkoliv asi nebude tak jednoduchý, jak si původně mysleli.