Done Ganéz je už starý pán, pracoval na chodu paláce Pioneer od svého dětství, ale má ve firmách, které zde sídlí příliš málo přátel a příliš mnoho nepřátel na to, aby mu pomohli se v téhle situaci zaměstnat.
Kromě sedění na ředitelské židli ale jinak nic neumí, takže musel vzít tu nejlepší možnou práci.
Done právě přichází do areálu firmy na zpracování dřeva. Už od vchodu jsou všude kolem sloupy dřevěných palet, kam oko dohlédne.
Chvíli si je zkoumavě prohlíží. Najednou mu dochází, že na těchhle zvláštních dřevěných deskách vozily firmy do jeho paláce materiál.
„Takže budu vyrábět desky, aby měli sekretářkám na čem přivézt papír do tiskárny. Dá se klesnout ještě hlouběji?“ Kroutí hlavou Done.
Jde dál do jakési stodoly, kde jsou stroje a spousta pilin. Hraje tam nahlas rádio, ale nevypadá to, že by zde někdo byl. Několik minut prochází celý areál, objevuje otevřené auto s klíčem v zapalování, otevřený bagr, všude se svítí, všude jsou otevřené dveře, všude hrají rádia, ale nikde nikdo.
Nakonec zvoní u dveří sousedního rodinného domu. Objevuje se chlap ve špinavém pracovním oblečení, jeho mastná pusa něco přežvykuje.
„Dobrý den.“ Povídá Done.
„Dobrý.“
„Hledám někoho z téhle firmy, přijel jsem na brigádu.“
Chlap si starého pána šokovaně hodnotí. Kolik palet za den takový dědek asi udělá? Nakonec krčí odevzdaně rameny, chtěl si po včerejší šichtě stejně odpočinout, kdyby jich udělal aspoň 100 a zítra nepřišel, má dnes pro sebe volný den, přemýšlí majitel firmy.
„To je moje firma, víte co tady vlastně děláme?“
„Palety.“
Oba na sebe chvíli nechápavě hledí.
„Dobře, tak já vám ukážu dílnu.“ Povídá majitel nakonec.
Oba přechází do dílny, kde se svítí a hraje nahlas rádio. Cestou se snaží seznámit, ale moc jim to nejde.
„Budeme si tykat, co říkáš?“
„Jestli vám tykání pomáhá, proč ne?“ Odpovídá Done.
Majitel se zmrzlým úsměvem přechází ke stěně s pistolí na hřebíky. Na stůl pokládá několik desek, na ně obráceně další desky a několika hlasitými ránami je přibíjí k sobě.
„To je horní část, uděláš si jich 50 do zásoby a potom si na ně přibiješ nohy.“
„Dobře.“
„Tak do toho.“ Povídá majitel s úsměvem.
Done pokládá desky stejně, i když mnohem pomaleji, bere do ruky těžkou pistoli a se zavřenýma očima desky přibíjí.
„Vidíš, vypadáš jako kdybys měl porodit, ale jde ti to.“ Reaguje majitel.
„To se mi ulevilo, už jsem se bál, že bude na mě tahle práce moc složitá.“
„Fajn, jestli jich dnes zvládneš aspoň 150, můžeš zítra zase přijít.“
„Bez problémů.“
Jasmine stojí, jako každý den, na poště ve frontě, aby se zeptala jestli ji nepřišel dopis. Všechno cenné museli už dávno prodat, aby si mohli kupovat jídlo. Proto je pro ni tohle čekání každý den už čímdál tím větší zklamání.
Kdy o sobě dají její rodiče konečně vědět? Nedávno aby se spolu nerozhádali, se rozloučili, že se pokusí každý hledat štěstí na vlastní pěst a když se to podaří jim, nebo rodičům, že si pošlou dopis na poštu.
Jasmine je na druhou stranu ráda, že má každý den co na práci. Včera v noci přišla za Crosbym nějaká běhna a protože byla Jasmine vzhůru, musela poslouchat jak spolu venku souloží. Nedokáže si představit co by to s ní udělalo, kdyby nechodila každý den mezi normální lidi.
S hlavou vztyčenou stojí právě pyšně ve frontě v jediných dobrých šatech, které ještě nemá potrhané.
„Ve frontě stojí 20 lidí a ta ženská vepředu zdržuje, jako kdyby tady byla sama.“ Povídá někdo za ní.
Jasmine váhá, jestli se má otočit, ale ten sympatický kluk mluví asi na ni.
„Určitě vyřizuje něco důležitého.“
„Tak leda hovno.“
Jasmine už nepřipadá sympatický.
Netrvá dlouho a vychází ven z pošty, zklamaná jako pokaždé. Zase nic nepřišlo, přitom do každého dne vkládá takovou naději.
Okolo ní prochází ten kluk z pošty.
„Jé, to jsi ty. Promiň, že jsem byl sprostý, já fronty nesnáším.“
„V pohodě.“
„Že se známe od vidění? Nebo mi někoho připomínáš.“
Jasmine s úsměvem přemýšlí jestli nejde o jednoho z těch grázlů z parku.
„A kde jsme se viděli?“
„Už nevím.“
„Aha.“
Pořád jde po cestě od pošty vedle ní, nemluví jen několik vteřin, ale každá další vteřina ji přijde čímdál trapnější.
„Já jsem Rickey a mám tady nedaleko firmu. Původně byla tátova, ale začal senilnět, tak jsem ho vyhodil.“
Jasmine se směje.
„Zrovna jsem chtěl jít na snídani támhle do restaurace, ale je vždycky plno a já sedím sám, můžu tě na něco pozvat jestli máš chvilku?“
Jasmine bleskově prochází hlavou momentky z rybníku, jak nemají co jíst, Crosby souloží v noci s běhnou, pijí hnusné levné víno na lavičce s bratrem, který netuší co má dál dělat.
„Tak jo, ale jen na chvilku, vážně si na tebe nevzpomínám.“
Po chvíli jsou už v restauraci. Židle, stoly a výzdoba druhé cenové kategorie. Jasmine by ještě před týdnem ani nenapadlo se k podobnému místu jenom přiblížit. Teď je nadšená.
„Mají to tu hezké.“
„Chodím sem každé ráno, docela to ujde.“ Reaguje Rickey.
Jasmine se na něj usmívá, aby ho povzbudila.
„To se máš chodit na snídani sem, lidi si dělají normálně snídani sami, že?“
Rickey se tváří nechápavě.
„To si myslela ironicky?“
„Ne, proč?“
Oba raději dál studují jídelní lístek.
„A co vlastně děláš ty, ještě studuješ?“
„Už jsem vlastně dostudovala, byla to soukromá… ehm soukromá škola a teď si asi budu hledat práci, já nevím. Záleží co vymyslí brácha.“
Rickeymu nepřipadá tahle odpověď nijak povědomá. Kdyby prostě řekla, že dostudovala, tušil by jak na ni.
„Jo, soukromá škola. Nejlepší soukromá škola je pracovat ve firmě, tam jsem se naučil všechno.“
Jasmine se usmívá. Mezitím před ně pokládá číšnice talíře s jídlem. Neviděla dlouho nic lepšího.
Rickey se snaží přijít na to proč ta holka vypadá jako pyšná nána, a přitom má velkou radost z normální snídaně.
„Tyhle levné žluté sýry mi poslední dobou moc chutnají.“ Povídá Jasmine.
„Vážně?“ Směje se Rickey.
„A hledáš někoho na práci? Protože brácha teď něco hledá.“
„Jasně, může klidně přijít.“