Další týden je v malé zkušebně už celkem 6 členů kapely. ST se svými bicími zabírá více než třetinu malé místnosti, Eddie a Ron stojí naproti, zpěváci Boris, Niki a Viki sedí s mikrofony v rozích na židlích.
Boris je už o pár kilo chudší, oholil si svojí plešatou hlavu a vypadá celkově více k světu. Říká si, že je to hlavně díky tomu, že sedí ve zkušebně hned vedle stolu, kde se vaří bylinkové čaje a on tak pořád nasává vůni onoho aroma.
Snaží se hodně, aby do kapely zapadl, vždycky chtěl zpívat, teď tam sedí se dvěma kočkama. Jenže ST s ním má pořád problém.
Právě zkoušejí svojí druhou nejlepší skladbu. ST bubnuje, přidává do rytmu nějaké údery, které tam nepatří, přitom se na Roneho směje.
Ron kroutí hlavou a hraje dál. I když se to všichni snaží ignorovat ST při každé příležitosti bubnování mění a hraje jak chce až na konci přidává zběsile a mlátí do bicích vztekle, jakoby je chtěl rozbít.
Holky se smějí, Ron pokládá basu do stojanu, jde se s Eddiem napít bylinkového čaje, aby se uklidnili, než začnou mluvit.
„Mohla tam být kapka citrónu, takhle je to moc plané.“ Povídá Eddie.
Oba chvíli usrkávají.
„Potřebovali bychom tady nastěhovat lednici, ale to bysme museli vyhodit z kapely bubeníka, jinak by se sem asi nevešla.“ Reaguje Ron bez emocí.
Holky se nervózně smějí, Boris se škrábe za krkem.
ST se tváří nadřazeně a ve zrychleném tempu tříská chvíli do bicích. Všichni musejí počkat až přestane, protože by je nebylo slyšet.
„Já myslím, že to ještě doznívá chelace. Vyplavili jsme mu toxiny z těla ven a začínají s ním šít hormony, protože konečně přišla puberta.“ Snaží se pokračovat Eddie co nejvážněji.
Boris to napětí už nemůže vydržet.
„Hele, jestli tady někomu vadím, já radši půjdu.“
„Seď Boris.“
„Vidíš, co děláš?“ Povídá naštvaně Eddie bubeníkovi. „Teď chce vole Boris odejít. Jak chceš držet pohromadě kapelu, když odsud vyháníš lidi?“
ST si není jistý, jak zareagovat.
„My si jdeme ven zapálit cigáro.“ Povídá Niki a jde s Viki ven.
Ron souhlasně přikyvuje, kouká přitom Viki na zadek.
„Řeknu ti to takhle, my jsme chtěli Borise, ty jsi chtěl přivést holky. Souhlasili jsme.“ Povídá Ron, důležitě přitom hledí na Eddieho a pokračuje: „Takže jestli máš problém s Borisem, půjdou i ty dvě.“
„To jste mi dali na výběr.“ Směje se ST.
„On se ještě směje, vole.“ Kroutí hlavou Eddie.
„Ti to říkám, jen chtěl ze sebe udělat důležitého. Nebuď vůbec nervózní, Boris.“ Reaguje uvolněně Ron.
„Však ještě o tom neví, ale protože jsme kvůli němu ztratili už půl hodiny, bude příští týden vytírat zkušebnu.“
Všichni se smějí.
Eddie sedí s Annie večer u televize a koukají na zprávy. Děti už spí, takže mají klid, na který čekali celý dlouhý víkend.
Na obrazovce se střídají záběry deformovaných nemocných těl lidí. Ty zasáhla nová vlna epidemie zatím neznámého původu. Ani se neví jestli se jedná o virus, baktérii nebo nějakého parazita. Krev pacientů je čistá, snímky ze skenerů v pořádku, jen jakoby najednou se lidem měnila stavba těla, kterou provází velké bolesti.
Na nemocniční posteli leží malý chlapec. Redaktorka v neprodyšném obleku s obličejovou maskou s ním právě dělá rozhovor.
Chlapci klesla levá oční jamka o 1 centimetr směrem k bradě. Okem pořád pomrkává a jakoby se nemohl zbavit škubání na prstech levé ruky.
Během rozhovoru se dělá redaktorce nevolno, záběry ukazují jak proráží ve spěchu dveře, aby se vyblila do odpadkového koše.
„A sakra, co se to zase děje.“ Povídá Eddie.
„Já se bojím, nezůstaneme s dětmi raději doma?“
Eddie neodpovídá. Zobrazuje se mapa rozpínajícího se ohniska nákazy. Postižené jsou všechny věkové skupiny, jen jakoby většina z nich měla nějakou odolnost a na těch pár jednotlivců se nemoc dostala nevysvětlitelnou záhadou.
„Šíří se, ale zasáhne jen několik lidí ze sta. Tak tohle jsem ještě neviděl.“ Směje se Eddie.
„Nepřipadá mi to vtipné.“ Reaguje Annie.
Na obrazovce je čtyřicátník, kterému se zkracují nohy a prodlužují ruce. V bolestech se v nemocničním pokoji natahuje pro sklenici vody, která je na stolku v rohu místnosti, dosáhl na ni.
„Nemoc nevysvětlitelným způsobem zasahuje hlavně do stavby kostí těl.“ Povídá doktor. „Přitom jakmile je proces už jednou nastartován, deformace pokračuje a nebere konce.“
Několik záběrů na nemocné nejdelší dobu. Nepřipomínají ani zdaleka lidi, spíš pokroucenou hmotu bez končetin.
„Eh.“
„Fuj!“
Eddie raději přepíná program, bere Annie za ruku a dává ji pusu.
„Ty máš všechny kosti tam, kde mají být.“
„Óh, to je teda lichotka.“ Odpovídá Annie ironicky.
„Ale líbila by ses mi, i kdyby si byla v posledním stádiu.“
„Nebavme se o tom, je to hnusné, ty čuně.“
Eddie vstává a jde si udělat něco k jídlu.
Prokeš s Borisem vystupují z auta na náměstí před obchodem s nářadím. Když jdou po chodníku, pod nohama jim cinkají dlaždice.
Oba se smějí.
„Si ze mě dělají srandu, to je tak těžké postavit chodník?“ Povídá Prokeš.
„Měl bys jim to ukázat.“
„No a co ty s nimi, jak ti jde zpívání?“
„Ale jo.“ Reaguje Boris vyhýbavě.
Prokeš se raději dál nevyptává. Není si jistý jestli to Boris začal dělat kvůli tomu, aby se měl s kým po večerech bavit nebo ho to zpívání vážně baví. Auta spravuje dobře, neremcá přitom, uvažuje pro sebe.
Vcházejí do prodejny. Prodavač na ně už z dálky pokyvuje, očividně k němu chodí pravidelně.
Prokeš mne důležitě dlaněmi.
„Poslouchej, potřeboval bych imbusové klíče.“
„Není problém.“
„Ale ne milimetrové, ale sadu palcových amerických, máš?“
Prodavač nasazuje ustaraný výraz a odchází dozadu zkontrolovat zásoby.
„Jsem ti říkal, něco takového on mít nebude.“
Boris krčí rameny.
Po chvíli se prodavač vrací se sadou klíčů a vítězoslavným úsměvem. Prokeš si je důležitě prohlíží, jakoby mu něco vadilo.
„Ty čtvrtpalcové jsou dva stejné a chybí ti šestinový. Hochu vrať se zpátky, přijď ještě jednou.“
Prodavač hledí na Prokeše jako opařený. Bere do ruky klíče a znovu je kontroluje.
„Není dvakrát, tenhle je delší, vidíte?“
„Dobrá, bereme je.“
Prokeš platí za sadu klíčů, Boris se přitom dívá raději jinam. Venku na chodníku schválně skáče, aby dlaždice pořádně zacinkaly.
„Všude jsou nemehla kam se podíváš.“ Kroutí hlavou Prokeš.
„Zkusili to a nevyšlo, no co co.“
„Je jasné, že si je musím vzít příště do parády.“ Povídá Prokeš.
A oba jdou za cinkotu dlaždic do auta.