Rege vychází ze začarované jeskyně ve starodávné uniformě vojáka. Posledních pár skoků v čase bylo dost divokých, lidé si začali stavět hrady a zámky, vodní a větrné mlýny až z toho šla Regemu chvílemi hlava kolem.
Přísahal si, že se o dalších 1000 let už neposune, ale přišla válka, a tak vyfasoval meč, brnění, koně. Když zjistil, že půjde do první linie, utekl okamžitě rovnou do jeskyně.
Kolem dokola je horský les, jaký zná. Tedy stromy vypadají jinak, ale ví kudy jít, rovnou na sever, kde byl před 12 000 lety jeho rodný kmen. Na stejném místě je pokaždé nějaká civilizace. A tak zatím co jde lesem s jednou rukou položenou na rukojeti svého meče, doufá, že cestou nenarazí na hladové vlky nebo na medvěda.
Zároveň mu vrtá hlavou, kam se asi posunul technologický vývoj. Od doby, kdy lidstvo objevilo zázrak kola, začalo se z kol stavět úplně všechno. Vozy, kladky na hradby, hodiny.. a on než zjistil jak se co jmenuje, tak se mu všichni pokaždé smáli.
Naštěstí když se takhle večer bavil s jedním astrologem, ten říkal, že věda je už na konci svého poznání a jediné co se může stát je, že se budou hodiny neustále zmenšovat, až je budeme nosit i na rukách, jako malé hodinky.
V podobném rozpoložení přechází přes kopec, aby se z dálky podíval jak vypadá město. Vypadá tedy dost zvláštně. Instinktivně se dívá na nejbližší kámen kterým směrem roste mech, aby se ujistil jestli šel vážně na sever. Je zvláštní, že kolem nejsou žádné stopy zvířat, tlející mrtvoly ani jedna čerstvě zlomená větev. Prostě nic, jenom mouchy a komáři, myslí si Rege.
Zvedá tedy ze země placatý kámen, aby se podíval na červy a žížaly. Jsou úplně malinké, nikde ani stopa po hadovi. Bere tedy pár žížal do ruky, aby je ochutnal. Jsou samá kůže, tady se před návštěvou města asi nenají, uvědomuje si Rege.
Jde tedy rovnou za nosem a čeká, co se bude dít.
Vychází z lesa na silnici, nohou zvědavě klepe o povrch, naproti je benzínka se spoustou aut.
„Ty lesklé vozy bez koní vypadají zvláštně.“ Povídá Rege.
Je ale zvyklý už na ledasco a dobře ví, že to hlavní je chovat se co nejpřirozeněji.
„Tak si vyrobili vozy z brnění, to je toho. Už se nesvítí petrolejovými lampami, ale taky něčím lesklým, to je normální věc přece.“ Pokračuje Rege co nejklidněji.
Pořád stojí uprostřed silnice a váhá jestli jít dál. Vidí, že se k němu po cestě jeden z vozů přibližuje, ale něco ho svědí za krkem, tak se nejdříve poškrábe, než půjde dál.
Za pár vteřin je auto u něj a prudce brzdí.
Rege je v šoku, řidička za volantem je taky v šoku. Čekal by, že mu vynadá, ale ona jenom sedí a kouká na něj.
„Pardon, já jsem se jenom musel poškrábat, uvolním vám cestu.“ Povídá Rege provinile.
„Děkuji, příště si dávejte větší pozor.“ Reaguje řidička s úsměvem.
Rege kroutí hlavou a jde k benzínce.
Hilda Gysbyová je trenérkou místního fotbalového týmu. Hilda sportuje odjakživa a když své svěřenkyně úspěšně dovedla k celorepublikovému titulu, dostala vzápětí nabídku vést jeden ne moc dobrý, ale stále ještě prvoligový mužský fotbalový tým.
Právě jede s mikrobusem natankovat, aby měla ona i její asistentky plnou nádrž, než vyrazí na venkovní zápas. Od jisté doby s hráči nejezdí, protože i když by se s někým z nich třeba ráda blíže seznámila, většinou jakoby ji nechápali. A nejhorší je, že po nepovedeném románku nastává na hřišti trapné ticho, takže je potom musí vyhazovat z týmu.
Řekla si tedy: „A dost.“ Ona i její asistentky se budou věnovat jenom tomu jak tým hraje, dovádění v posteli do práce stejně přece nepatří.
Zastavuje tedy u stojanu, otevírá nádrž a začíná tankovat. Kolem právě prochází dost divný týpek v oblečení snad ze středověku?
Protože se na něj Hilda dívá, zastavuje se a dívá se na ni. Potom Rege dál pokračuje jejím směrem. Ví moc dobře, že se musí pokusit o kontakt s některým z místních lidí co nejdříve, aby se dozvěděl základy a sehnal nocleh než bude večer.
„Dobrý den, slečno.“
Hilda se usmívá, ale neodpovídá.
„Možná to bude znít jako divná otázka, ale vypadáte rozumně, tak se prostě zeptám. Tyhle vozy a budovy máte už dlouho?“
Hilda si jeho oblečení znovu měří pohledem.
„Právěže ne, objevily se tu minulý týden, z ničeho nic! Tak jsme v nich začali bydlet a jezdit.“
Rege nasazuje unavený výraz.
„Když se podíváte na moje oblečení, musí to být děsná legrace.“
„Proč? Normální uniforma na vycházku k benzínce.“
Oba se smějí.
Rege uvažuje jestli jí neříct pravdu. Každé tisíciletí má nějakého spojence a tahle má navíc smysl pro humor. Jenže co když je to kráva? Zkouší tedy vymyslet nějakou historku z této doby.
„Jenom jsem jel na maškarní ples a cestou přišel o vůz. To se mi stává poslední dobou pořád.“
„Vážně?“ Ptá se Hilda a už ji začíná docházet trpělivost. „To je náhoda, ty já taky pořád ztrácím.“
Zase si dělá legraci, přemýšlí Rege.
„Jako ten smysl pro humor máte vrozený? Mě přepadli po cestě zbojníci.“
Hilda na něj nevěřícně hledí. Souhlasit s někým i když je jasné, že se zbláznil je přece základ slušného chování. Nebo se nezbláznil a legraci si dělá on? To ale moc slušné není.
„Jak se jmenujete, pane? Pomůžu vám.“
„Rege.“
„Já jsem Hilda, těší mě. Do které nemocnice potřebujete odvézt? Pamatujete si na ni?“
Rege si nevybavuje co by to mohla být nemocnice. Ale asi se jedná o nějaké místo kde se řeší krádeže, takže strážnice.
„Dobře, odvezte mě na strážnici, budu moc rád.“
Hilda s úsměvem souhlasí.