Dveře městské soudní budovy se otevírají a z nich vychází menší dav lidí, mezi kterými je Done, jeho žena Emily, právník Henk, Jose, Jasmine, Crosby i osoby zastupující stát a přísedící.
Na obličejích celé rodiny Ganézovy je patrná očividná úleva, kterou na schodišti před soudem projevují tak, že chvíli postávají a kolem sebe koukají, jakoby nevěděli co mají dělat.
Jose se cítí nejlépe, protože on tentokrát neselhal vůbec v ničem a Done tak nemá důvod se po něm vozit.
„Půjdete s námi na oběd?“ Ptá se Emily.
„Jak vás v poslední době znám, je v plánu čína nebo hamburger.“ Reaguje Jose.
Všichni se smějí.
Crosby se celou dobu chová dost nejistě. Ráno si sice půjčil Joseho oblek, ale jeho pravá tvář se nezapře.
Jasmine se mu snažila pomoct, a tak kdykoliv ji věnoval nejistý výraz, ona se usmála. Když seděli v lavici obžalovaných, držela ho za ruku. A právě teď stojí blízko u sebe a stejně po ní přede všemi nevyjel. Crosby je úžasný gentleman, uvažuje Jasmine.
Na nádvoří pod schodiště přijíždí dlouhá limuzína, do které všichni nasedají.
„Limuzína? Já tě nepoznávám.“ Povídá Jose uvnitř spokojeně.
Done krčí rameny.
„Musíme před těmi barbary trošku vypadat. My přece nemáme zapotřebí pálit alkohol načerno, že?“
Jose kroutí hlavou.
„Obyčejná jablka a co všechno se s nimi dá dělat.“ Přidává se Jasmine.
Cestou dál k restauraci už všichni raději víceméně mlčí. Aby Done ukázal dobrou vůli, vytahuje z minibaru to nejdražší šampaňské, utírá si pot z čela a každému nalévá do křišťálové sklenice.
Během oběda jsou Jose a Crosby s jídlem hotovi jako první. Ani jednomu z nich se nelíbí co se právě děje. Josemu kvůli Doneho občasným poznámkám a Crosby je nervózní spíš tak nějak všeobecně.
Potkávají se tedy u umyvadel na záchodě. Nevypadají, že by zpátky ke stolu spěchali.
„Pěkná snobárna, ne?“ Pronáší Jose.
Crosby si nabírá do dlaní hrst vody a oplachuje si obličej.
„No, když jsem vás potkal poprvé, nezdali jste se.“
„A teď si vezmi, že jsme v tom vyrůstali, jen to nejlepší a nejdražší co se dá sehnat. A pak přišla škola, Done se zbláznil, že se máme začít osamostatňovat, takže přišly na řadu levné taxíky, najímání levných služeb a Jabloňové sady.“
Crosby by mu to nejraději vysvětlil po svém, ale před očima se mu míhá záblesk usmívající se Jasmine.
„Mě to nezajímá. Jsme sice kámoši, ale já bych ti řekl hochu něco úplně jiného.“
Jose nasazuje otrávený výraz.
„Koukám, že jsi s Jasmine už jedna páka.“
„Heh, a co máš v plánu ty?“
Oba se už raději utírají, aby vyšli zpátky ke stolu.
„Vezmu si uniformu plavčíka, projdu bazén tam a zpátky a něco ulovím, žádný problém.“ Povídá Jose po cestě.
Crosby se tváří nejistě.
Je večer, Jasmine sedí v jídelně v Jabloňových sadech. Právě dopekla koláč, který opatrně ochutnává a pročítá přitom profily uchazečů o zaměstnání.
V hlavě zároveň plánuje kolik jich bude třeba a kdy by mohli nastoupit, aby si na mzdy postupně vydělali.
Spokojeně se protahuje, píše si u dalšího zaměstnance poznámku. V tu chvíli přichází Jose s Crosbym, oba vypadají dost nadšeně.
„Hádej, na co jsme přišli.“ Povídá Jose.
„Na co?“
„Tak hádej.“
„Jste blbí, jak můžu uhádnout na co jste přišli jen tak?“ Kroutí hlavou Jasmine.
Crosby a Jose na sebe hledí.
„No jo, uděláme za restaurací tábořiště.“
Jasmine jim věnuje chápavý výraz.
„To je dobře kluci, že se snažíte pomoct, ale já mám právě teď dost vlastní práce.“
„Tss.“ Reaguje Jose.
Poté raději odchází. Crosby ale stojí a dál hledí na Jasmine.
„Upekla jsem koláč, dáš si?“
Crosby přechází ke stolu, aby si kousek ukrojil. Poté se ohlíží jestli Jose vážně odešel.
„Nemá to s vámi lehké.“
„Kdo?“ Ptá se Jasmine.
„Jose přece, s tebou a s vaším tátou.“
Jasmine nasazuje unavený výraz.
„Tomu radši ani nezkoušej rozumět, sama někdy Josemu nerozumím.“
Crosby dál ochutnává koláč, mlčí přitom, protože je vážně dobrý.
„Dnes u soudu jsi byl nervózní.“ Pokračuje Jasmine zvědavě.
„Trochu jo, hlavně ať vám to dobře dopadne. Něco mi říká, že to udání bylo od Hackera, kterého jsem vlastně přivedl já.“
Jasmine mlčí, není to odpověď, kterou od Crosbyho čekala.
„A díky tobě jsem si nepřipadal jako blbec před tvojí rodinou.“ Pokračuje Crosby.
„Vážně, jak to?“
Crosbymu je už jasné, že ji zajímá co si myslí o tom, že se spolu drželi pod lavicí za ruce.
„No když jsme se drželi, nebyl jsem mezi těmi nóbl intelektuály aspoň sám.“
Jasmine se usmívá a dělá přitom, že ji zaujal profil jednoho ze zaměstnanců. Crosby tedy dojídá svůj koláč, dívá se Jasmine do očí, ta pohled na chvíli opětuje a on poté odchází.
Jose je zatím venku v přítmí, které osvětluje jenom jedno světlo na verandě a vzdálené pouliční lampy. Aby se odreagoval, trhá ze stromu zelené jablko, chvíli s ním dribluje jako s fotbalovým míčem a s nápřahem odkopává do dálky.
Na vzdálené ulici jde okolo parta hlasitých kluků. Asi to jsou staří známí, bere tedy do ruky další jablko a s nápřahem odkopává jejich směrem zvědavý jestli se do nich trefí.
Jablko sotva doletělo.
„Vedle!“ Ozývá se z ulice.
Všichni se smějí. Jose na ně z dálky mává.