Kevin žije se svou přítelkyní Joane v malém rodinném domku. I když se jejich rodina nedávno rozšířila o dva návštěvníky z vesmíru, kteří zde přistáli, aby ovládli planetu Zemi, pracuje Joane stále na svém eshopu. Docela podstatný rozdíl má však tahle událost pro Kevina.
Když ještě pracoval v továrně na výrobu sklenic, seděl ve svojí kanceláři s nohama na stole a hrál hry. Právě teď však sedí ve své pracovně u počítače a projíždí, jak si vedou jeho akcie na online akciových trzích.
Stejné to je už několik měsíců. Kevin do něčeho investuje, vyhledá si informace o dalším projektu a přemýšlí kolik by do něj investoval nebo jestli kontaktovat tuto společnost, aby si poslechl, jaké má vize do budoucna.
Jeho byznys funguje a víceméně bez problémů. Jediný zádrhel je v tom, že Polymorfové tady nepřiletěli, aby se starali o hladovějící krky nebo jestli se má každý jako v bavlnce.
A tak, zatímco se Kevin uvelebil ve svém pohodlném kancelářském křesle, přicházejí do pracovny Polymorfové, jako dva muži v saku.
„Nazdar, kamaráde. Tak jak ti jdou kšefty, všechno ťip ťop?“ Ptá se jeden.
Od chvíle, kdy začali Polymorfové měnit nejen svoji podobu, ale výrazněji i tón hlasu a slovní zásobu, vypadají o trochu přirozeněji.
„Ale jo, bezva. S tím novým implantátem v hlavě je ze mě úplný ekonomický mág.“ Reaguje Kevin.
Oba Polymorfové se na sebe usmívají.
„Bezva, paráda, přímo supr dupr! Koukej na našeho kamaráda, sedí tady vydělává peníze, protože je z něj ekonomický mág. No není to bezva?“
„Já nemám slov. Kevin je náš nejlepší supr dupr kámoš!“
Oba se na něj blaženě usmívají. Kevin se zamrzlým úsměvem přemýšlí co odpovědět.
„Tak jo, hoši. Jestli je to všechno, já mám ještě nějakou práci, dobře?“
„Jistě, samozřejmě. Neradi bychom tě zdržovali moc dlouho.“ Povídá jeden.
„To bychom si nedovolili.“ Povídá druhý.
Oba však pořád stojí a zírají na něj.
„Ven s tím, proč jste teda přišli?“ Ptá se Kevin co nejuvolněněji.
„Heh, když už se teda ptáš. Ale můžeme přijít i jindy, jak budeš chtít, kamaráde.“ Reaguje jeden.
„Zítra, nebo příští týden nebo příští měsíc, jak budeš chtít, kamaráde.“ Reaguje druhý.
Kevin nasazuje unavený výraz.
„Náhodou mám právě teď docela volno. Stojíte tady a čumíte na mě, tak ven s tím.“
Polymorfové nasazují solidní obličeje.
„Čeká tě nový projekt, kterým bychom teď když už máš peníze, potřebovali začít. Vesmírná stanice s cílem přitahovat hmotu do vaší galaxie.“
„Aha.“ Reaguje Kevin.
„Máte tady taky spoustu černých děr, které potřebujeme rozbít, aby se galaxie zvětšila a dokázala tak posbírat ještě více hmoty.“
„Jako rozbít hroudu hlíny a rozsypat ji na zahrádce, něco takového, že?“
„Ano, něco takového.“
„Bezva. A mám si na to postavit vlastní základnu? Nestačila by nějaká co už je v Kazachstánu nebo Americe?“
Polymorfové kroutí nesouhlasně hlavami.
„Dobře hoši, zvu vás na večeři. Joane bude dnes objednávat pizzu a hranolky, tak si dáme a ještě to probereme.“
Polymorfové se beze slova otáčí a odchází z místnosti.
Další den ráno se Kevin narychlo ujišťuje, že se investice obejdou bez něj a začíná lustrovat pozemky, které by pro novou stanici koupil.
Protože žije v zemi, kde jsou už všechny pozemky rozprodané a všude stojí domy, projíždí si zahraniční mapy a nakonec naráží na dostatečně odlehlý a velký pozemek v České Republice, který se jmenuje Vojenský újezd Libavá.
Otevírá si tedy emailového klienta a píše zprávu na tamní Ministerstvo Obrany:
Dobrý den,
Jsem zástupce skupiny investorů a rádi bychom koupili Váš pozemek „Vojenský újezd Libavá,“ na kterém bychom chtěli postavit vesmírnou stanici a centrum pro vzdálené mise.
Nabízíme 8,- Kč za m2, což je za celý areál o rozloze 327 km2 dohromady 2 616 000.- Kč. Případné náklady na vystěhování Vám samozřejmě uhradíme.
Nová vesmírná základna sníží nezaměstnanost ve Vašem regionu a nabídne nové obchodní příležitosti pro zásobování a údržbu základny.
S pozdravem,
Kevin Mundur
Kevin chvíli přemýšlí, jestli mu tenhle email bude někdo věřit, a tak přikládá do přílohy profil jeho společnosti a základní přehled dosavadních aktivit. S pocitem dobře odvedené práce email odesílá a přemýšlí, jestli nebude Joane a Polymorfům vadit, že budou odteď cestovat tak daleko.
Je večer, odpověď z České Republiky stále nedorazila. A tak se Kevin s Joane rozhodují, že se zajdou podívat do kina na nějaký český film, aby se s tamním prostředím trochu seznámili.
Když projíždí uličkami do zapadlé části města, kde je kino s mezinárodními filmy, oba mlčí. Joane se očividně tahle představa nelíbí, ale Polymorfy už zná a představa vesmírné základny je určitě dobrodružnější, než kdyby si zařizovali třeba síť supermarketů.
„Už jsem o té zemi slyšel, prý mají dobrý hokejový tým a hořké pivo.“
Joane hledí z okna a kroutí hlavou.
„Zrovna bez těchhle věcí bych se klidně obešla.“
„Tak pořád asi lepší, než kdyby se tam vyráběly dřevěné sandály a pletly košíky.“
Oba se smějí.
„Akorát je docela blbé, že musíme na film tak daleko. Kdybych si spočítal, že pojedeme hodinu autem, mohli jsme se raději podívat doma.“
„Prosím tě. Říkala jsem ti, že je v kině i výstava. Podíváme se na jejich památky, fotky.“
„Hmm, Libavá je ale od nějakého většího města docela daleko. Řekl bych, že to ve finále nebude tak růžové jako ve filmu nebo na výstavě. Jaký mají dnes večer výběr?“
Joane vytahuje mobil a přechází na program kina.
„Za pět minut začíná film Želary a potom je Babí léto.“
Kevin pátrá v paměti.
„Babí léto, není na hlavní fotce náhodou takový dědek?“
„Je.“
Kevin krčí rameny.
„Hmm, kdybych trochu pohnul tím svým rozseděným zadkem, nemuseli jsme se dívat na film o důchodcích. Ale možná se to i hodí.“
Joane nereaguje.
„Třeba se nám na raketě uvolní nějaký šroub, rozbije klíč a náhradní bude mít soused důchodce doma v kůlně.“
Oba se smějí.