Kevin a Joane právě přiletěli do České Republiky. Stojí před letištěm i s kufry a přemýšlí kde sehnat taxík, na parkovišti je totiž docela prázdno.
„To je letiště, vyprázdní se letadlo a za pět minut nikde ani noha.“ Povídá Kevin.
„Mám úplně husí kůži.“ Reaguje Joane.
„Neboj, určitě tu jsou hlídací kamery.
Chvíli se nic neděje. Joane hledá v mobilu kontakt na nějakou taxislužbu. Netrvá dlouho a už je na cestě.
Dnes je na programu odpočinek v hotelu, ale už zítra má Kevin schůzku se zástupcem ministerstva, aby celý projekt probrali.
Polymorfové se naštěstí činili, jejich mateřská loď zpracovala projekt vesmírné základny tak rychle, jakoby šlo o obyčejnou kadibudku.
Rychlost zpracování Kevina docela znervózněla. Přece jenom zorganizovat invazi dvou mimozemšťanů, kteří mění podobu a schovávají se, je celkem bez starostí. Ale s takovou základnou problémy teprve začnou.
V tomto rozpoložení nasedá Kevin společně s Joane do taxíku, který před nimi právě zaparkoval a odjíždějí dát si k večeři nějakou místní specialitu.
Další den dopoledne přijíždí Kevin vypůjčeným autem do Města Libavá, kde má schůzku s obchodním zástupcem. Za stolem v malé restauraci na něho čeká menší obtloustlý muž s plnovousem.
„Dobrý den, pan Mundur?“
„Ano, těší mě, říkejte mi Kevin.“
„Já jsem Hnědý.“
„Fajn.“
Kevin si přisedává. Hnědý rozkládá na stole plány újezdu Libavá. Kevin si mezitím objednává pití.
„Jsem rád, že jste si na mě udělal čas, máme velké plány a spoustu financí do začátku.“
Pan Hnědý kroutí hlavou.
„Řeknu vám, že jsem přijel spíš ze zvědavosti, tak jednoduché to mít nebudete.“
Kevin netuší jak zareagovat. Už jen aby si na něho udělal tenhle člověk čas ho stálo docela dost peněz, teď si udělají prohlídku a on vycouvá?
„To je mi jasné.“ Reaguje Kevin nakonec. „Ale co tu provozujete tak důležitého, je snad válka? V dnešní době je přece docela plýtvání nevyužít takovéhle místo.“
Hnědý dělá, že přemýšlí. Ve skutečnosti by si chtěl tuhle konverzaci rychle odbýt, aby byl na oběd doma. Ale něco mu říká, že z tohohle cizince může ještě něco ukápnout.
„Musím napsat zprávu na ministerstvo, já určitě nebudu ten, kdo rozhodne.“ Pronáší Hnědý. „Ta vaše nabídka je navíc docela směšná. Za osm korun za metr?“
Kevinovi se nechce moc dohadovat. Narazil na nějakého pikolíka, co o ničem nerozhoduje.
„A co takhle tisíc korun za metr?“
Hnědý na něj třeští oči.
„A vám osobně dáme za každý metr navíc těch 8.- Kč.“ Dodává Kevin.
Hnědému, jakoby se zalesklo v očích.
„Jak jsem říkal, tolik peněz určitě nemáte a osm korun, to je směšná částka.“
Kevin ztěžka oddechuje. Za poslední měsíce investoval do spousty firem, vydělává majlant jenom tím, že tu sedí a pije colu. Jenže začíná to vypadat, že jen kvůli koupi pozemku bude muset prodat všechno co má. Všechny firmy, všechny akcie, všechno.
Nakonec mu dochází, že je to právě teď celkem jedno. Stejně jako on, přišel se tu vlastně porozhlédnout a naslibovat může cokoliv.
„Já bych to taky nebral za osm korun.“ Povídá Kevin.
Hnědý na něho pobaveně hledí.
„Bude to pro vaši zemi velká akce. Určitě vás properou média a tak dále. Abych řekl pravdu, nic o tom nevím. Ale můžu vám slíbit za každý metr 2x tisíc korun. Jeden tisíc za prodej a jeden tisíc za snahu.“
Hnědý kroutí nechápavě hlavou, očividně mu nevěří, ale je rozhodnutý tuhle hru ještě hrát.
„To je od vás štědré. Dnešní prohlídka vás bude stát 100 000, souhlasíte?“
„Bezva, zajedu si vybrat a hned jsem zpátky.“ Reaguje Kevin.
Hnědý pokyvuje souhlasně hlavou a mává na číšnici, aby mu přinesla jídelní lístek.
Když je po prohlídce, míří Kevin se smíšenými pocity zpátky do hotelu za Joane. Viděl jenom lesy, kopce a těžkou techniku, která kácí stromy. Za něco podobného by všechny svoje peníze teda nikdy neutratil.
Připadá mu, že je pozemek zbytečně velký. Podle plánů potřebují Polymorfové na základnu sotva čtvrtinu. A to si můžou kolem dokola navíc vystavět golfové hřiště.
Když přijíždí k hotelu, postávají před hlavním vchodem dvě dámy v těsně střižených šatech.
„Ahoj Keve.“
„Máš se Keve?“
„Trochu nevhodný oděv na to, že se stěhujete do bláta.“
Jedna z nich hledí na svoje nohy, má boty na vysokém podpatku.
„Tak jak se ti dařilo? Povídej, přeháněj.“ Povídá jedna.
„Máš pro nás tu základnu? Tvrdneme tu už celé dopoledne.“ Povídá druhá.
Kevin krčí rameny.
„To není jako jít a koupit si auto. Moc se jim do toho nechce.“
Polymorfové na něho hledí.
„Teď přišel váš čas. Já nevím, nalepte se třeba na toho Hnědého, na toho s kým mluví, zajděte na návštěvu, dejte si s ním trojku nebo zapojte elektrošoky.“
Dámy vypadají pobaveně.
„Prý ‚nebo zapojte elektrošoky,‘ slyšela si ho?“
„Slyšela jsem Kevina, ty jsi náš Kevin.“
Obě se na něj s úsměvem tisknou.
„Chceš taky, Keve?“
„Nechci, díky.“
„Prý ‚nechci, díky.'“
Obě se smějí.
„Fajn, takže obě víte co máte dělat. Ale řeknu vám, bude to pěkně drahé. Každý špekoun s plnovousem nás teď bude dojit, dokud to půjde.“
„Mrzuté, že?“
Obě se smějí.
„Ale vážně, zkuste domluvit i nějakou slevu. Tolik peněz nemáme.“
„Dle rozkazu, šéfe.“
Obě se smějí.
V tu chvíli se od něj obě odlepují a odchází.