Netrvá dlouho a na stadiónu René Bertio se koná první pohár. V zákulisí je připravená gravírka, která na poháry vyryje jména nových vítězů, sázkařské okénko, otevírá se brána se vstupném.
Všechno přitom obsluhují senioři z místního domova důchodců. Někteří za menší kapesné, většina za celodenní přísun párků a piva.
Právě ve stánku s občerstvením obsluhuje Terry, Lara prodává ve vedlejším stánku se suvenýry. Protože si všichni před otevřením poručili párek v rohlíku a pivo, jediný kdo právě teď pracuje je právě Terry.
Lara přichází k okýnku, kde stojí fronta.
„Já bych si dala hamburger s colou.“
„Nepředbíhej, vidíš kolik tu mám lidí a zaměstnanci mají nárok jen na párky a pivo.“ Reaguje Terry.
„Tss.“
Několik seniorů se však tváří dost naštvaně a všichni pobízí Laru, aby si laskavě stoupla do fronty jako ostatní.
Lara se tedy přesouvá na konec fronty. Terry zatím hází na plotnu hamburgerové maso, aby nečekala až přijde na řadu.
Když jsou všichni obslouženi, dává Terry Laře občerstvení.
„Tak už se těšíš a přijdou lidi?“
„No, jsem moc zvědavá jak nám to půjde.“
„Ještěže jde o tradiční pohár, má přijít docela dost lidí. Horší to bude přes sezónu. To se tady budeme akorát ládovat párkama a plácat mouchy.“
Lara si v ten moment ukusuje, aby nemusela odpovídat.
„Napadlo mě, že bychom mohli závody nějak zatraktivnit. Víš jak, doběhnou nebo doskáčou a dvacet minut se nic neděje. Na Super Bowlu je o přestávce taky program.“
Lara se směje.
„To je ale o hodně velkou úroveň výš.“
Terry krčí rameny.
„Nám by stačil nějaký místní třeba kouzelník. Co bude dělat představení za pivo a párky.“
Oba se smějí.
„Že já jsem se nezeptal těch seniorů, možná tu máme nějaký skrytý, za života nedoceněný talent.“
Oba se smějí.
V tu chvíli k nim přichází paní, která sedí u pokladny.
„Pane Teine, mám problém s pokladnou, nejde mi otevřít.“
Oba na ni zaraženě hledí.
„A už tam stojí fronta.“
„Běž ji zkontrolovat, rychle.“ Reaguje Lara.
Terry si není jistý co by měl jako zkontrolovat, když nefunguje pokladna, ale rychle tedy vyráží vyřešit problém.
Když je Terry na místě, hledí na netrpělivě vypadající lidi ve frontě a mačká na pokladně největší klávesu. Ta se v ten moment otevírá.
„Hmm, když to máte spočítané, otevře se pokladna tímhle.“
„Aha, dobře.“
Terry uvolňuje paní místo, ta si sedá a chvíli ji pozoruje jak prodává. Všechno se zdá bez problémů.
Lidé, kteří přicházejí přijdou Terrymu zajímaví. jsou to podle všeho hlavně rodiny a přátelé sportovců, kteří je přišli podpořit.
Takoví lidé přijdou vždycky, ať už bude v mezičase vystupovat kouzelník nebo ne, dochází mu. Ale taky mu dochází, že by se mohl ve stánku s občerstvením každého zeptat proč přišel.
Rychle tedy ještě jednou kontroluje, jestli nemá pokladní nějaký problém a vybíhá směrem ke svému stánku.
Do závodů se po krátkém přemlouvání zapojil přes ukončení svojí kariéry i René Bertio. Když už se jmenuje stadión po něm, je symbolické, že uzavírá svou plejádu právě tady.
Proto má celý den plné ruce práce nejen Terry, ale i Lara. Každý si totiž přeje něco s jeho jménem. Ať už je to šála, tričko nebo dres, její tiskárna se nezastavuje stejně jako Terryho ohřívač pečiva.
René je stále ve skvělé formě. Ale protože ukončil svou kariéru, přenechává všechny poháry kolegiálně svým soupeřům.
Takže nejdříve stojí ve sprintu na schůdku prvního místa bez poháru společně se svým soupeřem s pohárem, potom na druhém, třetím a znovu prvním místě zase bez poháru.
Jak René, tak i jeho soupeři se pokaždé tváří rozpačitě a Lara přitom probodává Terryho očima. Ten jenom krčí rameny, jakože ne vždycky má jenom dobré nápady.
Zhruba v půlce dne tak přichází k Terryho stánku dva redaktoři s kamerou a mikrofonem.
Terry si zrovna otřel rukávem pot z čela, takže má na něm šmouhu od kečupu.
„Dobrý den, slyšeli jsme, že vy jste pořadatel tohoto závodu, můžeme s vámi udělat rozhovor?“
Terry krčí rameny a chystá se vyjít ven.
„Ne, ne prosím, tam jak stojíte.“
Redaktor i kameraman si vyměňují škodolibé úsměvy.
„Vážení diváci, právě stojíme na stadionu René Bertio, kde se pořádá mistrovský pohár v atletických disciplínách. Zúčastní se také závodník René Bertio, který zde dnes i v minulosti pravidelně stával na stupních vítězů. A ptáme se pořadatele proč dnes René Bertio žádný pohár nedostal, i když uběhla teprve polovina dne a on už zvítězil a byl na prvním místě dvakrát.“
Terry se tváří zaraženě a rychle vymýšlí nějakou výmluvu, i když je to dost těžké, když na něj svítí ostré světlo jako u policejního výslechu.
„No, říkali jsme si, že když René končí s kariérou, tak ať dostane pohár taky někdo jiný, že.“
Redaktor kroutí hlavou.
„Ale já jsem se ptal vaší spolupořadatelky Lary Simoncové a ta mi říkala, že šlo jen o váš nápad.“
„Ehm, technicky vzato jsem to navrhoval já. Jako teď se mi taky zdá, že to vypadá trochu blbě.“
„Děkujeme vám za rozhovor.“
„Nemáte zač.“
Redaktor se otáčí ke kameře tak, aby bylo vidět na něj i na Terryho.
„Vážení diváci, viděli jste jak se takový provozovatel závodu dokáže zachovat k jedné z největších atletických hvězd v den, kdy končí svou kariéru. Proto dáváme Terrymu Teinovi za dnešní den naše ocenění – plyšového čuníka.“
Redaktor podává Terrymu plyšovou hračku.
„Tady máte.“
„Děkuju.“
Lara věděla, že když René nedostane žádný pohár, vzniknou kolem toho zbytečné diskuze. Ale měla moc svých starostí, a tak tohle rozhodnutí nechala na Terrym.
Lara právě ze stánku se suvenýry pozoruje rozhovor na velké obrazovce a div se smíchy nepotrhá. Laru baví kromě Terryho nepřítomného pohledu čuník, který byl před pár minutami u ní ve stánku moderátorem zakoupen.
A najednou, jakoby se celý stadion rozhodl, že potřebuje stejného čuníka, jakého dostal Terry. U pokladny se začíná vytvářet fronta. Lidé si prohlížejí prasečí maskoty, které Lara původně objevila ve skladu jaksi navíc. Ale právě teď je pečlivě srovnává na polici.
U Terryho stánku kvůli davovému šílenství naproti nikdo nestojí, a tak jen sedí a pozoruje, jak Lara prodává. Když se v jeden moment Lara ohlíží jeho směrem a gestikuluje, jakože si otírá unavená pot z čela, Terry gestikuluje, jakože se on protahuje a zívá. Když se na něho Lara dívá podruhé, tak Terry z nudy vyfukuje žvýkačkovou bublinu, potom už se Lara nedívá.
Prvních 10 plyšáků mizí během dvou minut přestávky. Když Lara vidí, jaké davy k ní proudí kvůli plyšovému prasátku ani se nenamáhá, s vyskládáváním dalších kusů. Mizí ve skladu a pokládá před polici obří krabici na melouny se stovkami plyšových prasat.
Poté zapadá za kasu a nechává lidi, ať se o ně perou. V ten moment Terryho humor zase opouští, protože si to ty davy lidí s plyšáky míří rovnou k němu, ale narozdíl od stánku se suvenýry to s přípravou občerstvení tak lehké nebude.
Trochu to připomíná souboj mezi dvěma stánky o to kdo přežije davové šílenství. Akorát Terryho žádný plán jak si usnadnit práci tentokrát nenapadá.
Když se prodává i poslední kus lidé začínají mrmlat nad vším, co vidí:
„Slečno jak to, že už nemáte žádného čuníka, když už děláte reklamu, měli byste mít co prodávat.“ Křičí jedna paní.
A zatím prozkoumává každý centimetr prázdné krabice. Jeden starý pán se pouští z nudy zase do cen.
„To jsou ceny, za magnet 60 korun a za plyšové zvíře, které už ani nemáte skoro 300?“
Lidi na sebe z nedočkavosti upozorňují, jakoby se tu měla za chvíli objevit další krabice s plyšáky. Lara se tedy raději vzdaluje pro paralen proti migréně.
Když se vrací, vypadá to, jakoby zatím proběhl boj o poslední růžové prase. Jeden pán se synkem stojí s vítězoslavným výrazem u kasy, zatímco je kolemstojící hodnotí přejícími a nepřejícími pohledy.
Když je po všem, přichází ke kase dáma s baculatými tvářemi. Na sobě má upnuté tričko s puntíky a ještě přiléhavější džíny. V ruce svírá hrneček s fotkou Reného Bertia.
„Bude to 220 korun madam.“ Oznamuje Lara s úsměvem.
Paní jí úsměv oplácí a nechává dokonce i dýško.
„Víte, já jsem Reného velká fanynka už strašně dlouho,“ snaží se ospravedlnit nákup hrnečku s fotkou polonahého muže.
„Úplně v pořádku, pro Reného mám také slabost, tenhle hrnek mám doma a piju z něj kávu.“ přiznává Lara.
Obě se na sebe usmívají.
„Co si myslíte o tom trapasu s nepředanými poháry?“ Pokračuje paní s puntíky.
Lara na ni zaraženě hledí.
„A vy?“
„Já nevím slečno moc do toho nevidím, vím, že René je zkrátka vítěz a to jestli drží pohár, nic neznamená. Víte, podle rozhovorů vím, že je to velmi skromný muž, myslím, že mu nevadí nedostat další zlatý prachosed, kterých má doma nejméně milion. Nedávno jsem o něm viděla reportáž, že má pro poháry už 2 přeplněné místnosti. A navíc jak říkal ten šikovný pán v rozhovoru je fajn dát šanci ostatním, kteří k němu vzhlíží.“
Laře dochází, že souhlasí a tak přitakává a souhlasně se usmívá.
Den dál plyne, z původně nečekaného dobrodružství se pro pořadatele stává už profesionální rutina a závodníci zatím dál potí krev pro vítězství.
Najednou se vedle stánku se suvenýry pozastavuje u nástěnky s fotkami místních sportovních legend starší pán o holi.
„Poznáváte někoho?“ Ptá se Lara zvědavě.
Pán se směje a točí s holí ve vzduchu, jakoby ji nepotřeboval.
„No ovšem, sebe poznávám moc dobře.“
„Vážně?“
„Ano vážně, vím, že na to nevypadám, ale tenhle ten štramák jsem já před šedesáti lety.“
Lara vychází ven ze stánku, aby se podívala.
„Vy jste Thomas Fineeg?“
„Ano.“
„Můžu mít otázku?“ Ptá se Lara a ani přitom nečeká na odpověď: „Kam jste zmizel člověče? Byl jste hvězda!“
„Víte mladá paní, tenkrát byly úplně jiné časy. Když Neil Armstrong přistál jako první člověk na měsíci, vypuklo doslova davové šílenství. Dnes už je jiná doba, přál bych si být sportovcem spíš dnes než tenkrát.“
Lara poslouchá s očima otevřenýma dokořán.
„Já jako pořadatelka bych spíš řekla, že tenkrát to bylo lepší.“
Oba se smějí.
„Děvče, tak mladá a už vede atletický klub? O to víc si přát narodit se až teď.“
Oba se smějí.
Když už to vypadá, že se pan Fineeg chystá rozloučit, skáče mu Lara do řeči.
„Ne, ještě moment, prosím. Víte, bojujeme o to, abychom měli peníze na provoz a údržbu. Prosím neposkytl byste kvůli nám pár rozhovorů a neudělal nám trošku reklamu? Určitě přilákáte spoustu pozornosti.“
„Děvče, jestli budou mít dneska ještě o takového dědka zájem, proč ne? Ale pamatujte si, dělám to jen pro vaše hezké oči.“