Píše se rok 2004. Jose a Jasmine jsou sourozenci, kteří provozují rekreační areál Jabloňové sady. V tomto areálu najdete prakticky všechno, za dlouhé roky, kdy pořád něco chybělo, nejdřív chybělo tohle, potom zase chybělo tamto, jsou Jabloňové sady doslova narvané různými zařízeními, jako je bazén, sauna, prodejny, půjčovny, automaty na vodu, jídlo, automaty s mincemi na dveře a tak dále. Nechybí zde prakticky nic, na co si dokázali vzpomenout a už zde nově nechybí ani hosté, protože o ty se začala starat umělá inteligence s názvem Skynet.
Jak už to ovšem chodí, když firma funguje a jsou přebytky a spousta času, dá se zabavit tím, že by se do chodu firmy sami zapojili anebo se poohlédli po dalším projektu. Zapojit se do takového chodu však nedává smysl, protože by tím postrádala smysl investice do nákupu umělé inteligence, která celý chod sama řídí, a tak nezbývá, než se poohlédnout po dalším projektu.
Po tomto náročném brainstormingu sedí Jose s Jasmine v jídelně v Jabloňových sadech. Na stole je rozložený papír s hrubým náčtem hal, s nadpisem: Konstrukční park.
Oba mlčky usrkávají kávu a zkoumavě hledí na narychlo namalované obdélníky. Jedná se o prázdné haly, kde se kdysi vyráběly zbraně pro armádu, akorát protože se Španělská společnost od té doby zcivilizovala, pořídili si tento park sami.
Plán je jasný, pokračovat v aktivitách podle filmu Terminátor II, kde vyspělá umělá inteligence ovládla Zemi s pomocí ozbrojených robotů. S tím rozdílem, že jejich roboti by měli spíš fotit nebo uklízet, nebo něco takového.
Do jídelny přichází Crosby, bývalý bezdomovec, aktuálně přítel Jasmine, která s ním má dceru. Crosby kouká jak oba zamyšleně hledí na obdélníky a jde k minibaru nalít si minerálku.
„Jak jde plánování?“ Ptá se Crosby.
„Máme nakreslené rozložení výrobních hal.“ Povídá Jasmine. „Kde budou naše kanceláře a kde budeme ubytovaní my je jasné, tady v bývalém hotelu pro důstojníky. Naproti přes náměstí měli důstojníci jídelnu a nalevo kanceláře, to bych zachovala, protože uprostřed náměstí je krásná kašna.“
„Hmm a socha vojáka se samopalem.“ Přidává se Jose.
Všichni se smějí.
„A máte už nějakou výrobní linku?“ Ptá se Crosby.
„Máme, ty máš přece taky.“ Připomíná Jasmine.
Crosby kroutí hlavou.
„Já nevím, jestli já tam něco mám. Stačí, když mám tebe.“
Oba se smějí. Jose hledí zamyšleně na Crosbyho.
„Většinu si odvezli, ale zůstaly tam staré Československé autobusy, vysokozdvižný vozík, ten je obrovský, potom nějaké hasičské vozy, cisterny na vodu, taky Československé. Slévárna na kovy a v jedné hale jsou Československé frézy.“
„Československé?“ Ptá se Crosby nechápavě.
„Asi nějaká konfliktní země, znáš ty země na východě, jsou tam jenom samé ozbrojené konflikty.“ Reaguje Jasmine.
Crosby zhluboka vydechuje.
„No, já nevím, nemám z toho vašeho nového projektu moc dobrý pocit.“
„Našeho.“ Připomíná Jasmine.
„Tak našeho, no ale doufám neplánujete obchodovat s nějakým Československem.“
„Si se zbláznil? Ani náhodou.“ Reaguje Jose.
Crosbymu, jakoby spadl kámen ze srdce.
„Fajn a co že ty frézy, co se na nich dá vyrábět?“
Jose chvíli pátrá v hlavě.
„Právě nějaké ty kovové komponenty. Ve slévárně se to sleje a na frézách vyfrézuje do požadované konstrukce.“
„Aha.“
Všichni mlčí, Jasmine taky chvíli přemýšlí.
„To je právě výhoda našeho nového parku, vlastní slévárna. Takže nebudeme vyrábět roboty z umělé hmoty, ale budou superodolní. Můžou třeba i něco zvedat nebo něco takového.“
Crosby krčí rameny.
„Tak jo.“
„Já nevím, myslíš, že se Skynetu dá věřit?“ Pronáší Jose. „My nemáme ohledně softwaru žádné plány, všechno by měl řídit právě Skynet. Každý pohyb každého robota.“
Jasmine zvedá jedno obočí.
„Myslíš, že to Skynet nezvládne? Vždyť si sám říkal, že jsou ty servery zbytečný overkill a jedou jen na deset procent.“
„Já to myslím spíš tak, že řekněme, vyrobíme robota, který bude jako člověk, dvě ruce, dvě nohy, místo očí kamery, místo pusy reproduktor, jednoduché jak facka, že? Proč se dnes žádní takoví roboti nevyrábí je záležitost softwaru. Nikdo nedokáže naprogramovat tak sofistikovanou umělou inteligenci. Ale my ji máme, prostě použijeme umělou inteligenci, která je designovaná na management.“
Jasmine a Crosby nasazují důležité výrazy, zatím se asi neztratili, uvažuje Jose.
„Takže Skynetu řekneme.“ Pokračuje Jose. „Pohybem ruky zvedneš ze stolu šálek kávy a ten je v ruce a není na stole, takže stůl je čistý. Úkol splněn. Se zbytkem už se seznámí sám. Necháme ho v nějaké provizorní kuchyni, tu třeba rozmlátí, ale aspoň se naučí pohybovat.“
Jose zastavuje. Nad celým procesem přemýšlel dlouho, a tak si myslí, že je lepší vždycky nechat ostatním pauzu na zpracování.
„No a řekněme, že se to všechno naučí, půjde do provozu a bude čelit nové situaci. Kdo bude odpovědný za jeho činy?“
„Však nemusíme vyrábět zrovna takového robota. Co když to bude jen nějaký vozík na krabice nebo tak?“ Pronáší Jasmine.
„Ale to už existuje, na ničem podobném nezbohatneme. Musíme udělat přesně to, co ve filmu Terminátor II.“
Crosby znovu zhluboka vydechuje.
„Na vašem místě bych ho určitě mezi lidi nepouštěl.“
„Našem místě.“ Připomíná Jasmine.
„Tak na našem místě. Nechte ho ve výrobě, naučte ho vyrábět, to bude nejbezpečnější.“
S Josem to s údivem škube.
„To je nápad, tak ho bezpečně otestujeme, bude vyrábět!“
Všichni znovu hledí na nákres parku. Tentokrát už s nedočkavými výrazy.
„Kde že jsou ty frézy? To bylo tady, že?“ Ptá se Jasmine.
Jose dopíjí svou kávu a pokračuje:
„Já jsem si právě říkal, že co budeme dělat s tolika zaměstnanci. Těch fréz je je totiž hodně, celá hala je narvaná jenom frézami a vrtačkami.“
„Jako vždycky vyřeší naše starosti Skynet, uděláme všechno podle toho filmu.“
Všichni pokývnutím souhlasí.