Když už je tedy kouzelný dědeček k dispozici, rozhoduje se Jeffry jednoho dne, že by chtěl vidět Kumbarumbu, ale naživo. Ono přece jenom když už hrajete hru, ve které plníte něčí instrukce, chcete logicky toho člověka taky vidět, že ano.

A tak jede Jeffry nejdříve za Dorou, aby se jí zeptal, jestli ho nechce vidět taky. Zvoní na zvonek, Dora otevírá.

„Ahoj, co ty tady?“

„Jenom jsem se zastavil, jestli se mnou nechceš jet za Kumbarumbou, krabí děda mi dal adresu.“

Dora chvíli přemýšlí.

„Hmm, já už tu hru ale nechci hrát. Myslím, že to už stačilo.“

„Taky k čemu, že. Ale já tam mám kouzelného dědečka, který u mě pořád sedí a dělá jenom ííík, ale přes tuhle informační mezeru mi došlo, že je pro něj právě Kumbarumba nějak důležitý.“

„A jakto, že u tebe pořád je?“

„Možná to zjistíme, když navštívíme Kumbarumbu naživo. Tak pojedeš taky?“

Dora kroutí nechápavě hlavou.

„Tak vydrž, jsi tady autem?“

„Ne.“

„Aaaach, tak pojedeme našim autem.“

Dora zavírá dveře a nechává Jeffryho stát venku. Po několika minutách jdou společně k autu. Dům, ve kterém Dora bydlí i její auto vypadá dobře. Není se co divit, že je taková usazená, uvažuje Jeffry.

Asi po půlhodině profesionální jízdy jsou na místě. Oba s překvapením hledí na polorozpadlou barabiznu, ale jdou tedy tam a zvoní. Dveře otevírá muž ve středních letech v teplácích, mastnými splihlými vlasy, neoholený, takový vagabund.

„Co?“

„Dobrý den, přišli jsme se zeptat, jestli jste Kumbarumba, hráli jsme s vámi tu hru.“ Pronáší Jeffry.

„Nejsem a neotravujte.“

V předsíni na zemi leží prázdné lahve od piva.

„No já jsem dostal tuhle adresu, tak to jste vy.“

„Říkám nejsem a padej.“

Kumbarumba práská dveřmi. Jeffry se otáčí k Doře, která vypadá trochu vyděšeně.

„Určitě je to on. Jako docela to dává smysl, že on je vlastně žabí diktátor a přitom je to ten nejspodnější sliz, co vyplavilo moře před milióny let.“

„Tak asi abychom už jeli, ať se něco nestane.“

„Sakra, to je blbá hra. Co po mě ten dědek vlastně chce?“

Jeffry a Dora už jdou pomalu k autu. V ten moment se dveře znovu otevírají.

„Počkejte!“ Volá Kumbarumba. „Potřeboval bych vás zase do hry. Kmen nepřejících se odstěhoval a teď musíme zlikvidovat veletarantuli.“

„No my už to asi hrát nebudeme.“ Reaguje Dora.

„Já taky asi ne, netuším jaký by to pro nás mělo mít přínos. Teda kromě nějakého dobrého pocitu a s teplákama na sobě.“ Přidává se Jeffry.

„Tak už sem nelezte!“

Kumbarumba znovu práská dveřmi.

„To bude asi ten.. autista. Už jsem o nich četl.“ Povídá Jeffry.

Dora se znechucením pošklebuje.

„Pojedeme, radši ať se něco nestane.“

„Tak proto tam mám kouzelného dědečka. Asi se toho dá zbavit jedině kouzlem.“

Oba se smějí.

 

Když je Jeffry zpátky v kuchyni, nalévá si džus, otáčí se směrem ke krabímu dědečkovi a pozoruje, jak se vrtá v nudlích. Taková existence asi není moc dobrodružná, stejně jako to povalování někde. Ale že zrovna on a Dora.

„Tyhle hry se hrají takhle všude, nejenom tady u nás?“ Ptá se Jeffry.

„Íííík.“

„No jo, proč já se vlastně ptám, že.“

„Íííík.“

„Ale jestli bych si mohl teda vybrat, tak někoho jiného než Kumbarumbu. To nemyslíte vážně.“

„Íííík.“

Jeffry se diplomaticky usmívá, dolévá si džus a odchází.

 

O něco později se Jeffry schválně teleportuje zpět do světa fantazie, aby zjistil, jestli ho kouzelný dědeček poslechl a vyměnil Kumbarumbu za někoho jiného a neposlechl. Při tom všem samozřejmě zapomněl na to, že aby se dostal zpátky, musí udělat co mu Kumbarumba řekne, a tak jde s kouzelným mečem na veletarantuli.

Když je po ní, probouzí se zpátky v realitě a zjišťuje, že má na stole nějaké klíče od auta.

„Jé, co je to za klíče?“

„Íííík.“

Všechno, co se doposud dělo bylo tak divné, že to Jeffryho už ani nepřekvapuje. A tak si bere klíče, vychází ven, kde stojí auta. Mačká odemykání, jedno z aut bliká, a tak jde k němu.

V přihrádce u spolujezdce je technický průkaz s jeho jménem.

„Bezva.“

Jeffry jde zpátky, aby dědovi poděkoval, ale napadá ho něco lepšího. Sedá do auta a jede za Dorou. Když je na místě, povídá:

„Ehhm, jenom jsem se chtěl zeptat, jestli se u tebe neobjevil nějaký dárek. Koukej, dostal jsem tohle auto.“

„Ne a od koho?“

„Od kouzelného dědečka, prostě se mi zhmotnilo před barákem, má i plnou nádrž a dálniční známku.“

„To zase kecáš.“

„Nekecám, posledně jsme si Kumbarumbovi přece stěžovali, že to vlastně nic nepřináší a něco to přineslo, paráda.“

Dora jde blíž a sahá na něj, vypadá opravdově.

„A jaktože jsem nic nedostala já?“

„Asi protože si se mnou nebyla na tu veletarantuli.“

Dora si mne unaveně obličej.

„To jsou takové blbosti s tou realitou a nerealitou, že z toho asi zcvoknu, fakt.“

„Mi povídej. Ono se říká, že je ještě hodně nepoznaného mezi nebem a zemí. Tohle bude nějaká dobročinná organizace a informace o ní jsou v totální mlze. A z té mlhy najednou vyleze tohle.“

„Nám by se hodilo taky ještě jedno auto.“ Reaguje Dora.

Jeffry krčí rameny.

„Tak třeba příště.“

„Sakra, já tě asi uškrtím. Si tam budu hrát někde na amazonku.“

Oba se smějí.