Teď, když jsou všechna ohrožení zažehnána a jediné, nad čím by se chtěl Rico ještě vážněji zamyslet je jak ukrást více Ekosystémových bublin a možná větších, zbývá ještě zkontrolovat průmyslový areál. Koneckonců má odtud svou motorku a teď když začalo slunce znovu smažit, je zvědavý, jestli tamní využili příležitosti a odjeli nebo budou představovat poslední potencionální problém.
Rico se tedy jednoho jasného půlnočního večera vydává pěšky směrem odkud ukořistil svou bezva mosaznou motorku. Na zádech nese prázdný batoh a doufá, že se mu podaří ukořistit ještě něco dalšího.
Zásoby cigaret se pomalu tenčí, taky by mohly někde v kancelářích ležet ještě poslední počítače. Ten jeho je už 10 let starý a občas se už ani nezapne.
Když má průmyslový areál na dohled, je v ulicích mezi budovami živo. Vypadá to, jakoby se sem během onoho klidnějšího slunečního období nastěhovala celá komunita. Co tady dělají je na druhý pohled jasnější. Z náklaďáků vytahují mosazné plechy a přibíjejí je na jednu s budov. Z dalšího potom vynášejí různé zásoby.
Rico má radost, že do Tungurahua přišli noví lidé. Navíc se zde očividně stěhují z nějakého velkého města. Na druhou stranu to znamená, že pokud se tak blízko v jeho okolí začíná vyskytovat civilizace, bude aktivnější i policie a s jeho rabováním tak bude brzy konec.
S opět změněnou vizáží však statečně pokračuje dál, aby se od nových obyvatel Tungurahua dozvěděl co tady dělají.
Nejdřív jde k náklaďáku se zásobami očíhnout co vlastně vykládají. Po cestě se zdraví s kolemjdoucími a nikdo ho přitom nezastavuje. Když je u náklaďáku, povídá chlapíkovi na korbě:
„Mám taky pomoct s vykládáním.“
Chlapík v pracovním oblečení bez přemýšlení přisouvá jednu s beden na okraj. Tak ji Rico popadá a odnáší dovnitř za ostatními.
Když je na konci chodby ve skladišti, naskýtá se mu impozantní pohled na řady nových, neohořelých regálů nacpaných různými krabicemi. Pokládá tedy tu svou na zem u dveří a jde dál, přitom kráčí rozhodně, aby to vypadalo, že jde pro něco konkrétního.
Sušené maso, bramborová kaše, rýže, polévky, sladkosti, zásoby cigaret, alkoholu.. nekonečná řada regálů se vším, co ještě tahle civilizace dokáže poskytnout, všechno je tady! Rico se snaží držet kamennou tvář, jakoby v takovém skladu pracoval už léta a jde i se svým batohem za roh někam, kde na něj nepůjde vidět.
Má smůlu, jediné takové místo je u regálu s toaletním papírem. A střídavě číhá, kdy není nikdo na dohled, běží pro cigarety, zpátky, zase číhá a běží pro jídlo a zpátky.
Když je s plným batohem venku a k jeho překvapení úplně volně a nepozorovaně, začíná přemýšlet jak by sem mohl chodit pravidelně. Jak se do téhle firmy nebo co to je nechat zaměstnat nebo nějak vmísit.
V tu chvíli naráží na dva muže v uniformách s nápisem „Security.“ Oba kouří a rozhlížejí se. Přitom jeden z nich vypadá, jako ten od něhož má Rico motorku. Rico tedy rychle klopí zrak k zemi a i s batohem, plným nového lupu jde jakoby náhodou okolo už ne směrem k lesu, ale k další budově, kde se staví.
„Není to tak špatné.“ Pokračují ve svém rozhovoru securiťáci. „Sice mi kvůli té motorky nasadili uniformu, ale pořád jsem tady a ne v tunelu.“
„Tady je aspoň čerstvý vzduch, ne jako v tom prasečáku.“
„Ale je to tu nebezpečné, dál ve městě jsou nejen zloději, ale prý se i zabíjí pro maso, když nemají co do huby.“
Zbytek rozhovoru Rico neslyší. Ale stačil mu k tomu, aby se mu ulevilo. Pokud se jeho špatná pověst rozšířila na celou komunitu, znamená to, že jeho už hledat nebudou.
Zpátky ve své ulici míří k domu, kde se ubytovala Thilde. Z batohu vytahuje pro děti dvě čokoládové tyčinky a čtyři sušené obědy.
Potom jde s Gyliamem na obhlídku, kdy si oba tradičně zapalují cigaretu a hodnotí, jak to zatím jde s jejich domy.
„Poslyš.“ Povídá Rico najednou. „Tam vzadu je průmyslová zóna a zrovna začali něco budovat. Nezajdeme se zeptat, jestli neshánějí někoho na práci?“
„Hmm, a o co jde?“
„To já nevím, viděl jsem jenom dělníky a náklaďáky. Dál jsem nešel, protože mě napadlo, že bychom se šli zeptat společně.“
„No ale když nevíš, co tam dělají.“
„Stejně nemáme na výběr.“
„Hmm.“ Reaguje Gyliam.
Ricovi tenhle přístup dost připomíná Folkeho, ale drží ty dva zatím raději odděleně.
„Viděl jsem je vykládat mosazné plechy, ty by se na střechu docela hodily.“
Gyliam se zamyšleně usmívá. Rico tedy pokračuje:
„Ale ty si budeme muset odpracovat, protože jsou moc na očích. To by mě zajímalo, co by tady uprostřed ničeho chtěl někdo provozovat.“
Po každonočním vynášení kýblů s hlínou a dalším kýblem nudy je však Gyliam taky zvědavý a z nadhozeného tématu jen tak mezi řečí se po pár dnech stává uskutečněná výprava s překvapením.
Ono jedna věc je vejít k někomu na cizí pozemek a kdyžtak jenom říct, že se dotyčný ztratil. Ale v téhle zvláštní době, kdy jsou hranice mezi životem a smrtí posunuty na úplně jinou úroveň než jak by tomu bez intenzivního slunečního záření bylo, znamená každé podobné rozhodnutí riziko.
Protože takoví návštěvníci už nemívají jenom čisté úmysly a leckdy nemívají vůbec žádné čisté úmysly, což je koneckonců nejdůležitější vzdělání, které se Ricovi dostalo.