Paní Bová a praotec Trollsteinen právě stojí u plotu školky v krajní části. Nová, živá, vlastně přírodní zahrádka by měla být kolem dokola a sloužit dětem, aby se vlastní prací naučily jak se kdysi jídlo pěstovalo.
„No ale doufám, že jim to nebudete dávat syrové, víte přece, že se přírodnímu jídlu musí rozbít molekuly, ať má tělo aspoň něco na výběr.“ Pronáší praotec.
„Óóó, ale jistě. Děti se u nás budou učit i vařit.“
„Vařit? To je ale podivná, prehistorická školka.“
Paní Bová kroutí hlavou.
„A co jste dělal ve školce vy?“
Praotec Trollsteinen se snaží vybavit nějakou matnou vzpomínku.
„Vzpomínám si, že jsme si dělali společné fotky. Každý rok jsme se vyfotili.“
„Tak vidíte, co se v mládí člověk naučí, ve stáří jako když najde.“
Když je praotec Trollsteinen znovu ve své kanceláři, tak hledí z okna a přemýšlí, jak dilatační hmotu transportovat. A taky jak ji vlastně využít k urychlení růstu rostlin. Jeho okno je kulaté a dál přes něj hledí na město. Kdyby ho tolik netížilo jak si v tomhle anarchistickém systému zabezpečit nějaké slovo, možná by i na něco přišel. Kdyby se ta hmota dala aspoň prohlédnout, jako město tím okýnkem..
„Mikroskop!“ Vykřikuje najednou praotec Trollsteinen.
Dál neváhá, otevírá katalog konstrukcí z roku 743 000, který zvládli ukrást kapitalistům než se přestěhovali. Není sice nejnovější, ale mikroskop by v něm snad být mohl, uvažuje praotec Trollsteinen.
A taky, že ano, vybírá ten nejlepší a nejkompaktnější s TeraHD kamerou, mávnutím ruky jej vyrábí z molekul z odpadkového koše, objevuje se před ním kompaktní stříbrný kufřík, ten bere do ruky a rychle letí na pobřeží.
Ještě než přistává, objevuje se před ním stan se stolkem. Vchází do stanu, otevírá kufřík a překvapeně hledí na jakési kovové hejblátka, které se mají asi nějak složit dohromady.
Když je s tím hotov, píchá se do prstu, aby si odebral kapku krve, jestli mikroskop funguje. Při pohledu na kapku krve jsou v ní různé pohyblivé potvory, které se jakoby navzájem pojídají. Tak je to asi v pořádku, uvažuje praotec Trollsteinen.
Při pohledu na dilatační hmotu však nevidí nic. Vzorek je odebraný, má hnědou barvu, ale když se přiblíží, tak nikde nic. Praotec vidí jen asi nějaké škrábance na sklíčku a tak zvětšuje a zvětšuje a nic.
Praotec Trollsteinen je zpátky ve školce. Tentokrát jsou venku i děti a hrají si, nebo začínají sázet sazeničky a některé to vypadá, že sebou jenom tak šijou na zemi a mají asi epileptický záchvat.
Praotec drží ve skleněné zkumavce vzorek dilatační hmoty a přemýšlí na co to nejdříve nalít a co to udělá. Nalévá tedy trochu na sazeničku, všichni přitom hledí co se stane, sazenička je však rázem starší o tisíce let a jenom se rozpadá na prach. Všichni nechápavě na praotce Trollsteinena hledí co to právě udělal.
„Já to zasadím nové, nebojte.“
Přitom nechce kolemjdoucí paní Bové říct, že to byl vlastně jediný plán a teď bude muset vymyslet co dál.
„Ahh, daří se? Né, ona uschla.“ Povídá paní Bová.
„Hmm, to byl ale první test, tak zatím máme nějaký výsledek a já zase přijdu zítra.“
„Dobře.“ Reaguje s úsměvem paní Bová.
Praotec Trollsteinen se vznáší do výšky a odlétá pryč.
Praotec Trollsteinen sedí ve své kanceláři a přehrává si, co všechno se stalo. Tentokrát ne v hlavě, ale v trojrozměrné bublině před sebou. Paní Bová říká něco o vaření.
„To je zajímavý dochovalý zvyk.“
Přitom ho samozřejmě nenapadá, že by zkusil uvařit i dilatační hmotu, spíš si začíná vyhledávat něco o vaření a tehdejší době. Tak například zakladatelé zemí a měst mívali na náměstí vždycky nějakou sochu. A protože je praotec defakto zakladatel téhle nové éry, proč vlastně nemá na náměstí sochu?
Volá tedy svojí asistentce, aby svolala všechny, aby se sešli, že bude mít praotec Trollsteinen proslov. Dobře si však uvědomuje, že vzhledem k tomu, že nebyl o jeho výzkum doposud žádný zájem, mohly by být reakce ostatních spíše vlažné.
Ono to zase není jenom tak. Socha se dá sice vyrobit lusknutím prstu, ne jak v tehdejších primitivních dobách, kdy ji museli vlastně barbarsky vytesat a trvalo to měsíce i roky. Jenže hlavní otázka je kdo by se na takovou sochu vlastně chtěl dívat a jestli by ji ostatním spíš nevnutil a všichni by si potom říkali:
„No jo, teď tu chodíme kolem praotcovy sochy, protože ji musel mít, abychom se na něj museli každý den dívat.“
A tak po tomhle náročném brainstormingu praotec Trollsteinen znovu volá asistentce, aby ono svolání raději zase zrušila.
Praotec Trollsteinen letí pár metrů nad zemí s lahví dilatační hmoty v ruce po okolí Špicberského souostroví a náhodně polévá co divoce roste, vždycky trochu tam a tady s nadějí, že něco jen nezestárne o tisíce let, ale třeba se změní v něco jiného.
Jenže jakoby šlo o neměnné pravidlo. Že žádné jiné využití kromě téhle zvláštní formy destrukce hmota vlastně nemá. V tu chvíli už začíná litovat, že přede všemi sebevědomě vystupoval i poprvé a že se dřív než začne mluvit raději nerozmyslel.
Když už se svůj bezvýsledný boj rozhoduje pomalu vzdát, jakoby se po posledním ukápnutí něco změnilo. Snáší se tedy blíže a vidí, že jedna květina místo aby zestárla, jakoby prorostla skrz myš.
„To je štěstí, já jsem se trefil do myši.“ Pronáší praotec Trollsteinen nadšeně.
Bezbranné myši prorůstají chapadla rostliny zkrz všechny tělní otvory, ani se nepohybuje, jenom rychle dýchá.
„Takže k něčemu dilatační hmota nakonec přece jenom bude.“ Pronáší praotec Trollsteinen.