To takhle sedí praotec Trollsteinen ve své kanceláři a dlouze přemýšlí nad zbytečností své existence. Když je po všem, tak se zvedá, schází ze starodávných schodů, které si nechal do domu schválně nainstalovat a vychází ven.
Když je venku před dveřmi, prochází zrovna kolem nějaký náhodný kolemjdoucí.
„Dobrý den, vy jste praotec Trollsteinen.“
Praotec Trollsteinen přikyvuje.
„To jsem rád, že vás takhle potkávám.“ Pokračuje náhodný kolemjdoucí. „Chtěl jsem se zeptat na vaše plány do budoucna, jestli plánujete nějakou společenskou událost a tak.“
Praotec Trollsteinen přikyvuje.
„Zatím není nic v plánu, protože já jsem spíš zakladatel nové éry než nějaký organizátor, ale máte samozřejmě volnost zorganizovat i něco na mou počest.“
Náhodný kolemjdoucí se tváří zaraženě.
„Asi jsem se měl zeptat někoho povolanějšího, ale děkuji vám.“
Oba se pokývnutím loučí a náhodný kolemjdoucí odchází. V ten moment přichází nějaká další náhodná kolemjdoucí, tentokrát žena. Praotec Trollsteinen si v tu chvíli říká, že by měl chodit takhle náhodně ven asi častěji.
„Zdravím vás, praotče.“
Praotec Trollsteinen přikyvuje.
„Vás si pamatuju, nikdy jsme spolu nemluvili, ale pamatuju si vás, protože jste moc krásná.“
Náhodná kolemjdoucí něco odpovídá, akorát praotec Trollsteinen se soustředí spíš na to, jak se pohybují její rty. Když se svou reakcí žena končí, odpovídá praotec:
„Když se zastavíte v mé kanceláři dnes k večeru, už jsem dlouho neviděl takovou společnici.“
Žena s úsměvem něco říká a odchází. V ten moment praotec Trollsteinen vchází zase dovnitř.
Praotec Trollsteinen je znovu ve školce, tentokrát i s myší. Tu hází do záhonu s růžemi a rychle přihazuje dilatační hmotu. Chytila se! Prorůstá ostnatými stonky růže a rychle dýchá.
V ten moment se praotec Trollsteinen rozhlíží okolo sebe a přemýšlí, jestli by něco takového nefungovalo i na jednom z dětí. Přitom si však přehrává v hlavě nedávnou zkušenost, kdy ho v tomhle novém městě potkávají náhodní kolemjdoucí a i když si už ani nepamatuje co vlastně říkali, působí na něho tito lidé a možná, že i tyhle děti budou jednou i těmito lidmi, jako osobnosti.
Jde vlastně o takový paradox, praotec Trollsteinen svírá v rukou destrukční hmotu s prokázaným výsledkem na myši a před dalším testem ho zastavuje myšlenka co z toho má ta myš?
Po chvíli se okolo praotce Trollsteinena shlukuje dav dětí a všichni hledí na rychle dýchající myš, prorostlou rostlinou.
„Takže vidíte, takový keř vyroste rychle, ale musí se zkombinovat se zvířetem a tak nevím, co si o tom mám myslet.“ Pronáší praotec Trollsteinen.
„Co je s tou myší?“ Ptá se jedno z dětí.
„Já nevím, jestli to víte, ale já pocházím ještě z období čtvrtohor a tenkrát jsme takové pokusy na myších dělali normálně.“
Děti na něho s obavami hledí.
„Samozřejmě tenkrát nebyli lidi tak inteligentní jako jste vy.“ Pokračuje praotec Trollsteinen. „Ale přitom jsem jediný, kdo zkouší dilatační hmotu a včera jsem potkal ženu a ta akorát říkala, že chce zkusit anál.“
Děti, jakoby praotci Trollsteinenovi nerozuměly, a tak dál ve výkladu nepokračuje, loučí se s nimi a odchází.
Ještě ten večer se praotec Trollsteinen dozvídá, že jak si to vlastně vykládá sám pro sebe ve stručnosti, opouští Špicberky několik stovek lidí, protože je to v nové éře šestohor už nebaví a chtějí se vrátit zpět ke kapitalismu.
Na to praotec Trollsteinen reaguje svým vnitřním zhodnocením v tom smyslu, že s těmito lidmi neodchází i kus země, ale odcházejí jenom tito lidé, takže jakoby se vlastně nic nestalo.
Nicméně náhodný kolemjdoucí, který včera náhodně prošel okolo a říkal něco o nějakém organizování nebo jak to bylo, snaží se matně vzpomenout praotec Trollsteinen, narazil patrně na pointu.
Vyděšený pohled dětí na to, jak praotec Trollsteinen kombinuje myš a růži, přitom nadšení náhodného kolemjdoucího, které s každým slovem praotce Trollsteinena postupně mizelo, mají něco společného a tím je společnost.
Praotec Trollsteinen tedy dál neváhá a volá svojí asistentce, aby všechny svolala s tím, že bude mít praotec Trollsteinen proslov. Hlavou mu přitom běží, že by jim každopádně neměl říkat co má na mysli, ale říct něco jiného tak, aby jejich reakce odpovídala tomu, co má na mysli. Což bude samozřejmě oříšek, ale praotec Trollsteinen doufá, že něco do té doby vymyslí.
Další den tedy stojí praotec Trollsteinen před shromážděním a povídá:
„Včera nebo to bylo předevčírem, už přesně nevím, nás opustila řada našich spoluobčanů s tím, že se chtějí vrátit zpět do starší éry. Takže vlastně vrátit se zpět z nové éry šestohor do éry kapitalismu. A nutno dodat, že kapitalismus narozdíl od naší éry není vlastně ani éra, je to jen takové nicotné časové období. Vlastně jenom nějaký výmysl, který jsme museli všichni přetrpět jen proto, že si to někdo vymyslel.“ Začíná obšírně praotec Trollsteinen.
„Už nikdy žádný kapitalismus!“
„Smrt kapitalismu!“
„No, zase bych to nepřeháněl.“ Pokračuje praotec Trollsteinen. „Ale tak jak už to chodí, čelíme novým výzvám. Zrovna včera se nám v laboratoři pod vědeckým dozorem a potom jsem sám osobně otestoval v naší místní školce dilatační hmotu a její použití už je vědecky prokázáno jako růstové. Takže podle vědecky podložených závěrů, které probíhaly metodicky, není hmota jen destruktivní.“
Většina lidí na praotce Trollsteinena hledí, někteří s nezájmem odcházejí.
„Ale abych vás moc nenudil, protože je to tak jak to je, znamená pro nás dilatace času novou věc a protože na ní kromě týmu našich vědců, který si přeje zůstat v anonymitě, ani já jsem je vlastně ještě nikdy neviděl, jenom si občas pošleme takovou, jak to říct, zprávu, možná nebo tak nějak. Jde o to, že zavádíme první a jediný kapitalistický prvek. Cokoliv vytvořené z dilatační hmoty, bude mít finanční hodnotu!“
V ten moment lidé, kteří praotce Trollsteinena doteď ještě vydrželi poslouchat nechápavě kroutí hlavou a odchází.