Praotec Trollsteinen je praotcem Země už velmi dlouho, bude tomu více než milión let a podle jeho kalendáře jde o celá dvě geologická období. Praotec Trollsteinen založil nedávno na souostroví Špicberky svou vlastní zemi, ve které se neplatí penězi, ani člověk není člověku otrokem, všichni zde žijí ve svobodě bez kapitalismu a i když postupně ztrácejí své návyky i schopnosti, jsou zde všichni šťastní.
Vzhledem k tomu, že je praotec Trollsteinen jediný svého druhu, napadlo jej začít psát memoáry, aby se našel i někdo další, praotci Trollsteinenovi se přiblížil a celý svět tak nesouvisel jenom s ním.
Možná si říkáte jak by mohl celý svět souviset jen s jedním člověkem? Stejnou otázku si praotec Trollsteinen položil nesčetněkrát. A poté, co jej v historii navštívily průvodní jevy, jako Huracán, Cabracán a dokonce i Chamalcán, poté co už třikrát přiletěli mimozemšťané, aby na něm dělali pokusy, se i přes to všechno vyhnul tomu, aby se dostal do blázince. Tak si praotec Trollsteinen vysvětluje proč se právě on stal praotcem planety Země.
Praotec Trollsteinen měl to štěstí, že prožil prvních několik tisíc let v prostředí, kde byli všichni okolo degenerovaní podle toho, co dělali. A tak když na sobě začal pozorovat změnu chování, zeptal se sám sebe jestli to není kvůli tomu, že se stal praotcem. Společnicí v těchto klíčových dobách je mu paní Bová, která zde založila školku, základní školu a před nedávnem i druhý stupeň základní školy.
Praotec Trollsteinen tak předtím než se vrhne na první kapitolu svých memoárů letí za paní Bovou, aby se podíval jak se jí s druhým stupněm daří. Když je na místě, stojí paní Bová venku na chodbě, z třídy se ozývá hluk.
“Zdravím vás, praotče.” Povídá paní Bová.
“Tak jak se vám líbí na druhém stupni?” Ptá se praotec Trollsteinen.
Paní Bová nasazuje nešťastný výraz.
“Je to strašné. Ve čtvrté třídě už začaly divočit a poslechněte si jaké jsou děti dnes, to je hrůza, praotče.”
Praotec Trollsteinen přikyvuje.
“A proč zakládáte druhý stupeň? Vždyť číst už umí a v dnešní době, kdy žijeme ve svobodě bez kapitalismu máme vše potřebné pouhým mávnutím ruky a zadarmo.”
“Já jenom chtěla, aby měly i něco v hlavě, ale začínám si myslet něco jiného.” Reaguje paní Bová.
Praotci Trollsteinenovi dochází, že řeší něco podobného, i když v jiné souvislosti.
“To máte tak, paní Bová. Škola byla kdysi dávno příprava na zaměstnání a když mělo být náročnější, byla tu i univerzita. Když nastoupil ten nejtvrdší kapitalismus, byla škola v zásadě zbytečná, protože kvalifikací každého člověka byl prodej zboží. Ale později se od toho upustilo, protože firmy bez zaměstnanců být prostě nemohly.”
“Copak to říkáte, praotče? To chcete, abych se na ty děti vykašlala?”
Praotec Trollsteinen kroutí hlavou.
“Chci jenom říct, že ty děti už možná vědí kde jsme a že je žádné zaměstnání nečeká. Jde o první generaci dětí, která nebude dělat vůbec nic.”
Paní Bová na něj hledí a snaží se najít v tom co řekl nějakou pozitivní myšlenku. Praotec Trollsteinen netuší, proč paní Bová mlčí, a tak mění raději téma.
“Dnes začnu psát první kapitolu svých memoárů.” Pokračuje praotec Trollsteinen. “Možná, že je v téhle nové době už na čase, aby všichni porozuměli průvodním jevům i tomu, jak mě nahradit a překonat, aby všechno nezáleželo jenom na mě.”
“Co to povídáte, praotče?”
“Nemyslím to jako že se chystám do důchodu. Ale během dvou geologických období jsem toho zažil opravdu hodně. A nikde není žádný záznam.” Reaguje praotec Trollsteinen. “Já být na místě mimozemšťanů, tak by mě docela štvalo, že je tady už milión let akorát jeden šulin a jinak jako nic.”
Paní Bová nasazuje úsměv a zhluboka vydechuje.
“Tak já jdu za těmi rošťáky, držte mi palce.”
Praotec Trollsteinen přikyvuje.
–
Praotec Trollsteinen je na balkóně svého domu a hledí do dálky na hory, kolem kterých krouží ptáci. Špicberky jsou možná chladné, ale svým způsobem je takový pohled poetický. Praotec Trollsteinen se tak snaží navodit v sobě atmosféru, kterou by přenesl do první kapitoly svých memoárů.
Hluboký nádech, výdech… to vše bude potřeba, protože první vzpomínky na svou historii nemá praotec Trollsteinen zrovna růžové. Ale pohled na toto panorama očividně pomáhá, protože se po chvíli s bystrou hlavou vrací do své kanceláře ke starodávné plastové klávesnici a začíná psát:
Vzpomínám si, že jsem v období čtvrtohor začal psát podobnou věc. Tenkrát nešlo o mé memoáry, ale průvodní jev, který byl podobný jevům, které znáte dnes.
Šlo o období, které bylo úplně jiné než jak jej známe. Předměty, které nás obklopovaly se vyráběly na strojích, lidé nemohli levitovat a dostat se z bodu A, do vzdálenějšího bodu B mohlo trvat i několik hodin.
Vzpomínám si, že tehdy si lidé vymysleli, že v rámci kapitalismu vybudují svět, který bude všemi možnými způsoby motivovat k produkci a ten, kdo tak neučiní, půjde všem špatným příkladem. Aniž bych to tušil, šlo o základní kámen dnešní doby, kterou znáte a sice svobodného světa bez kapitalismu.
Já se totiž nad onou myšlenkou tenkrát pozastavil a řekl si. Když bude každý z nás sloužit jako pouhý příklad produkce, co na to náš omezený prostor? Co na to příroda? A kdo dohlédne na to, aby se v tomto světě někomu chtělo se oněmi neproduktivními věcmi vůbec zabývat?
Naštěstí jsem nebyl jedniný, ozvala se příroda sama. Huracán, tedy počasí. Cabracán, tedy zemětřesení a o něco později a docela nešťastně i Chamalcán, tedy virus. Jde o tři z mnoha pánů Xibalby, kteří mě začali provázet a o něco později se ke mě přidaly i některé instituce, armády i jednotlivci, kterým nevadilo udělat pro dobrou věc i něco špatného.
Jak pomoci v tomto snažení kapitalistické části světa jsem tenkrát ještě netušil, protože tak jak protékají peníze, protékají i pravidla. Jde o nešťastnou část naší historie, která je dnes už zapomenutá, ale bude stále živá, dokud tu budu já.