Praotec Trollsteinen je na zahradě mateřské školy a zjišťuje, že vesmírná dilatační hmota, jejíž vzorky odebral, má pokaždé úplně stejné účinky. A tak hledí na tři úplně stejné myši, stejně propletené rostlinou.
Dalším logickým krokem by byl pokus na někom z místních obyvatel. Po krizi s Chamalcánem a znovuobjevené důvěře místních v praotce Trollsteinena by se dobrovolníci jistě jenom hrnuli. Jenže praotci Trollsteinenovi stále nedochází proč by mu byl takový úkol vůbec vnucen. Jen proto, že se mimozemšťánům ani pánům Xibalby zatím nepovedlo ho zabít?
To jistě nebude ono, uvažuje praotec Trollsteinen. Vždyť s tím začali už dávno předtím, dávno před všemi vynálezy, před dilatační hmotou, před nesmrtelností.
Praotec Trollsteinen si už stěží pamatuje na dobu, kdy se cítil volně a svobodně, bez neustálého nutkání k zodpovědnosti. Naproti tomu, když neměl co na práci, měl dojem, že je tak zbytečný a nepotřebný, že to není ani fyzicky možné. Jako myšlenky otroka, který se vrací do práce i když má v bance dost peněz na cokoliv.
A pohled na tři pokusné krysy na zahrádce školky tak v praotci Trollsteinenovi začíná vzbuzovat dojem, že si onu představu o realizaci, kterou mimozemšťané i pánové Xibalby naznačovali, vytvořil vlastně jen podle toho, že i on sám byl vždy ke všemu tak akorát přinucen. Takže pokusné morče se pozvolna mění v toho, kdo ony pokusy provádí.
“Hmm.”
Praotec Trollsteinen tedy vytrhává tyto hybridy rostliny a živočicha ze země, mávnutím ruky před sebou zhmotňuje koš, vše, včetně nádob s dilatační hmotou hází do koše, který se s dalším mávnutím ruky zase rozplývá.
K jeho překvapení se po zmizení koše rozlévá dilatační hmota po zemi, která bleskurychle stárne a mění se v pustinu.
–
Po několik následujících dní se na Špicberky valí mraky, vlna za vlnou a neustále silně prší, metají blesky, semtam sebou zatřese i zem a to tak silně, jakoby se měl celý ostrov každou chvíli roztrhnout vejpůl.
Praotec Trollsteinen ví už moc dobře, že se dopouští historické chyby a to by ty šestohory vypadaly, kdyby praotec Trollsteinen dopustil, aby se choval stejně jako tihle narušitelé.
A tak ve své kanceláři dál klidně sedí, semtam navštíví paní Bovou, která se ptá co to Huracán a Cabracán dělají.
“To víte paní Bová, když to vezmu čistě technicky, tak zrovna ti dva toho jinak moc nenadělají.” Pronáší praotec Trollsteinen, zatímco se oknem rozhlíží po okolí, které už je pod vodou. “Kromě ovšem takového nadělení.”
“Když jsou tak naštvaní, proč neuděláte, co jste slíbil? Proč jste zničil, co jste na zahrádce vypěstoval?”
Praotec Trollsteinen krčí rameny.
“Především, já nejsem žádný zahradník.”
“Co to povídáte, praotče? Vidíte tu spoušť?”
Praotec Trollsteinen přikyvuje.
“Vidím, ti dva by si ale po miliardách let své existence měli ovšem taky uvědomit, že země není jenom zahrada.”
Z mraků se začínají znovu snášet blesky.
“Vidíte? Já myslím, že to dělá schválně.”
Paní Bová práská rukama.
“Panenko, praotče! S čím si to zahráváte?”
“To se přežene, nebojte. Měli si na to vybrat někoho jiného a byl klid.”
–
O několik bouřlivých dní je už po všem. Praotec Trollsteinen právě sedí ve své kanceláři a přemýšlí nad zbytečností své existence. Nejdřív si myslel, že když došel k tak převratnému závěru oběť se stává trýznitelem, budou z něj další nápady přímo sršet, ovšem žádný se zatím nedostavil.
Praotec Trollsteinen je na světě už přes milión let a za tu dobu už zažil tolik věcí a navštívil tolik světů, že jeho mysl už není schopná se třeba nadchnout nebo do někoho se vcítit, ztotožnit se s čímkoliv, co lidé rádi dělají. A tak když hledí před sebe, tak už jen hledí před sebe, toť vše.
O mnoha z těchto situací a světů ovšem existují záznamy. Praotec Trollsteinen se tak jako už mnohokrát předtím probírá svým digitálním fotoalbem, kde jsou videa kde byl a co si s kým říkal. Ovšem místo, aby ho zajímalo co tenkrát dělali, hledí hlavně na panorama a na sebe jak vypadá pořád stejně jako před stovkami tisíc let.
Těžko říct co bylo nakonec klíčem k praotcově vesmírnému úspěchu, řekl by si asi každý, když by se na něj přitom díval.
Nakonec, když po několika hodinách nadšeného pozorování sebe sama na různých místech album zavírá, otáčí se ke stolu, pod kterým má schovanou bednu s tinkturami, jednu tu dobrou, kterou pil s náčelníkem otevírá a začíná psát na starodávnou plastovou klávesnici:
“Historie praotce Trollsteinena – Žít milión let zvládne každý”
Nadpis by byl hotový, uvažuje praotec Trollsteinen. Teď už jen napsat ten zbytek a každý si pro dilatační hmotu přiletí už sám.
Memoáry praotce Trollsteinena jsou bohaté na události. Praotec Trollsteinen píše každý večer dokud nedojde láhev s tinkturou a on už jen tak klimbá, mnoho večerů kromě večerů, kdy je s paní Bovou až je po mnoha měsících jeho práce hotová a pánové Xibalby navždy pryč. Tedy dokud se zase něco nepřihodí.