Během mé historie hrála jednu z nejdůležitějších rolí změna. To je věc, které se člověk jen obtížně přizpůsobí, ale provádět změny je bych řekl docela zásadní.
Všichni, kteří kdy šli za mnou, ať už to byli lidé nebo nějací napůl lidé s implantáty nebo průvodní jevy a mimozemšťané, postupně zjišťovali, jak jsou změny důležité. Většinou o moc nešlo, například věnoval jsem se otázce proč už lidé nemají žádný hudební sluch. A tak jsem poslouchal hudbu, vyměňoval si názory s nějakými dalšími lidmi, založil instituci, která hodnotí hudbu tím nejpřísnějším způsobem a potom, když už se zdálo, že se všichni obejdou bez mé přítomnosti, jsem se tomu věnovat přestal.
Čtenáři to může přijít zvláštní, ale kdybych poslouchal hudbu celých milión let, kdoví co by se stalo, možná bych měl uši větší než celá hlava, ale především bychom určitě nežili ve svobodném světě bez kapitalismu.
Kdy se taková změna ukázala jako zásadní bylo velmi brzy, už někdy ve třetím tisíciletí. Když mi mimozemšťané nasadili obojek, který mi dával elektrické rány do krku, ležel jsem bezvládně na zemi, dostával rány a zjistil, že jediné co můžu v tu chvíli dělat je číst. Jakákoliv jiná indexovaná činnost byla příliš složitá, ale číst postaru písmena a něco si představovat, bylo mezi elektrickými pulzy možné. Změnit své návyky do té míry, že svůj život přizpůsobím svému obojku byla změna možná nejzásadnější.
Praotec Trollsteinen dopisuje poslední pasáž druhé kapitoly svých memoárů a uvolněně se protahuje. Vzpomenout si na elektrický obojek a uvědomit si, že ho už nosit nemusí, je osvěžující.
–
Praotec Trollsteinen založil tuto novou zemi na souostroví Špicberky. Donedávna zde nebyla žádná fauna ani flóra, to proto jak evoluce funguje, trvá miliardy let než nové druhy rostlin a zvířat vůbec vzniknou.
Tak vlastně vznikla i ropa, to je nezpracovaný, organismy nesnědený hnis mrtvých rostlin a hmyzu, který se stal toxickým. Zprvu praotec Trollsteinen váhal, jestli se do obnovy přírody vůbec pouštět, ale stačilo si vzpomenout na to jak příroda vlastně funguje a bylo jasné, že bez pomoci budou Špicberky pusté a prázdné.
Dnes už je to jinak, venku a v lese pořád něco přebíhá sem a tam, švitoří a cvrliká, klepe o kmeny stromů, bzučí to a voní. A hlavně se to dá usušit a uvařit ve hmotě, která způsobuje dilataci času.
Země i se všemi galaxiemi zanedlouho dorazí do časové mlhoviny a všichni, včetně těch, kteří do časové mlhoviny okolní galaxie vyslali, jsou zvědaví, co v ní bude.
Mezitím, když už praotec Trollsteinen dopsal další kapitolu svých memoárů, má pro ten den splněno a letí směr škola, kde vyučuje paní Bová.
Už na chodbě je z třídy, do které vcházela posledně, slyšet rámus. Jako když se v kleci zblázní opice, vřeštění je tak hlasité, že praotec Trollsteinen chvíli váhá, jestli má zaklepat nebo rovnou vejít dovnitř.
Nakonec prostě vchází dovnitř, děti jsou už na první pohled dost staré na to, aby zvládly výuku na dálku. Proč jsou vlastně tady a skáčou po lavicích není praotci Trollsteinenovi jasné.
“Dobrý den.” Pronáší praotec Trollsteinen.
“DOBRÝ DEN, PRAOTČE!” Volají některé z nich.
Dav se postupně utišuje a praotce Trollsteinena zdraví postupně každé z nich.
“Máte tu? Ehm, přestávku?” Ptá se praotec Trollsteinen.
“Nemáme, paní Bová se zpozdila.”
Všichni v ten moment prskají smíchy.
“No jestli budete na paní Bovou zlí, tak vás budeme muset rozdělit, víte to? Jakoby na více menších skupin nebo vás pošleme domů a budete se učit s rodiči.”
Ve třídě je v ten moment ticho.
“Nevím jak vy, ale já bych se doma učit nechtěl. Tady máte aspoň nějakou nezávislost.” Pokračuje praotec Trollsteinen. “Třeba až budete mít nějakou hodinu o přírodě, tak pár z vás pošleme támhle do lesa hledat cvrčky a než se vrátíte zpátky, tak si můžete dělat co chcete.”
Děti všechno, zdá se, chápou. Jedna z nejdůležitějších hodin, kterou paní Bová vyučuje, je totiž o tom kdo je praotec Trollsteinen a jaký význam mají Špicberky v dnešním světě. To byl nápad praotce Trollsteinena, když byl takhle jednou s paní Bovou v autě na zadním sedadle a když vyšli ven a podívali se na obnovenou faunu a flóru, řekl praotec Trollsteinen paní Bové:
“Ti živočichové vlastně ani neví proč tady jsou, co takhle sdělit to aspoň dětem?”
A tak zde ve třídě druhého stupně všichni na praotce Trollsteinena hledí, praotec Trollsteinen se s dětmi loučí a jde zjistit kam se ztratila paní Bová.
Ta je ve své kanceláři, prohlíží si na plovoucím monitoru obrázky mostů, které vedou přes řeku Longyear a slouží k migraci živočichů z jednoho břehu na druhý.
“Ještě, že umí létat jenom někteří, to by tady vypadalo.” Povídá praotec Trollsteinen.
“Ahh, zdravím vás, praotče. Ani jsem si vás nevšimla. Připravuju se na další hodinu.”
Praotec Trollsteinen přikyvuje.
“To budete učit ty vřeštící opice támhle ve třídě?”
“Vždyť mají přestávku, praotče. Snad jste je nevyrušoval?”
Praotec Trollsteinen na ni zaraženě hledí.
“Takže to není tak, že byste za nimi nechtěla, jenom mají přestávku.”
“No.”
Praotci Trollsteinenovi dochází, že je paní Bová v myšlence svobody bez kapitalismu ještě lepší než on.
“Vlastně jsem jim nic neřekl, jenom jsem se ptal co dělají, pozdravili jsme se a šel jsem vás hledat sem.”
Paní Bová nasazuje úsměv.
“Jen aby, je to přece jenom moje třída a ne vaše, abyste věděl.”
“Však jo, vždyť říkám, že jsem jim nic neříkal. Budete probírat ty mosty, koukám.” Mění téma praotec Trollsteinen.
“Uff, chtěla bych, aby je děti viděly i naživo. Ale nevím, jestli na nich vůbec něco uvidíme. Většinou prý migruje jenom hmyz a větší zvířata, ta jenom rychle proběhnou.”
Praotec Trollsteinen přikyvuje.
“Nemáme tu zrovna šelmy, jenom takové ty běhavé, utíkavé typy. Možná by stálo za to šelmy doplnit.”
Paní Bová má obavy, a tak se raději zvedá a jde do třídy za dětmi.