Praotec Trollsteinen je se skupinkou lidí na břehu řeky Longyear. Na plovoucím vozíku levituje ve vzduchu i klec s aligátorem. Z řeky Longyear pramení hmota, která způsobuje dilataci neboli zrychlení času. Takže kromě toho, jestli aligátor v řece ultra rychle nezestárne, není zatím ani jasné, jestli jde skutečně o aligátora.
“Stejně mi to zvíře přijde trochu jiné než na fotkách.” Pronáší praotec Trollsteinen.
“Vždyť říkám, ve škole se jim musely pomíchat embrya. Ty děcka si toho ani nevšimly.” Reaguje jeden z těch lidí.
Praotec Trollsteinen nasazuje zamyšlený výraz.
“Stejně musíme zjistit, jestli přežije v řece. Já bych se v ní nekoupal nebo máme tady nějakého dobrovolníka?”
“Neee!” Reagují všichni sborově.
“Škoda takového aligátora.” Pokračuje praotec Trollsteinen. “Ale třeba bude mít štěstí. Tak ho tam asi hodíme, ne?”
V ten moment se už vozík přesouvá nad hladinu, klec se otevírá, všichni se zatajeným dechem sledují co bude. Aligátor se se samozřejmostí líně přehupuje přes okraj a se žbluňknutím se ztrácí ve vodě.
Zatímco všichni čekají až nad hladinu vypluje, usušená, tisíce let stará mrtvola, aligátor pod vodou klidně zkoumá teritorium.
“Támhle je! On žije!” Volá nějaký z těch lidí.
Praotec Trollsteinen přikyvuje.
“Takže teď ještě zjistit co do něho ve škole zamíchali a hlavně co to udělá s normálním aligátorem.”
Všichni praotce Trollsteinena ignorují, jenom dál pozorují hladinu. A tak se praotec Trollsteinen rozhoduje, že to všechno zjistí raději sám.
–
Celý den byl až nečekaně plodný. Praotci Trollsteinenovi se sice nepodařilo zjistit co bylo v aligátorově DNA přimícháno, ale děti se při hodině přírodopisu o stav aligátora aktivně zajímaly a závěr je zatím takový, že vypěstují několik nových, aby je naházely do řeky a zjistily, který z nich přežije.
Takový přístup se praotci Trollsteinenovi líbí. Na souostroví Špicberky toho jinak moc k vidění není, ale funkční školka a škola zdá se zatím vynahrazuje všechny zbývající instituce, které zde chybí, uvažuje praotec Trollsteinen.
Přitom vytahuje ze starodávně tkané plastové tašky starodávnou plastovou klávesnici, aby pokračoval ve svých memoárech:
Největší štěstí jsem měl na místo, kde jsem žil. Čtenář si asi dokáže představit co udělá s lidmi takové zjištění, že má jeden z nich na krku mimozemský elektrický obojek a stává se nesmrtelným.
Kdybych tehdy nežil ve velké zemi, kde je každému jedno kdo co dělá, jsem přesvědčený, že by to dopadlo velmi zle. Ale takoví už jsou bych řekl mimozemšťané, umějí si vybrat toho nejvhodnějšího kandidáta.
Asi nejhorší byla situace, kdy jsem si zlomil žebra. Jdu takhle do nemocnice s tím, že mám asi něco naražené a na snímku zlomeniny na několika místech. Tak jdu na další kontrolu za dva týdny a zlomeniny už nikde. Ten doktor si myslel, že jsem přiletěl z Marsu a bez přehánění, Mars byl tenkrát ještě neobydlený a matně si vzpomínám, že si lidé mysleli, že mimozemšťané žijí právě tam.
Být prvním člověkem, který zažívá podobné situace je práce na plný úvazek. Kromě toho, že jsem se musel starat, abych měl pravidelný přísun různých preparátů, musel jsem ještě vymyslet způsob jak na to, aby i další lidé elektrický obojek vůbec přežili.
Přestože jsem po celém světě známý, jako praotec Země, neznamená to, že jsou moje schopnosti neomezené. Není to tak, že bych měl úplný přehled ve všem nebo že by se o mě zastavovaly kulky, tenkrát jsme ani neuměli létat, to jen v takových přístrojích, kterým se říkalo letadla.
Navíc jsem na každém druhém kroku narážel na lidi, kteří se, jak to říct, na dlouho stabilizovali ve svém povolání a budovali si na něm své seběvědomí, takže přijít s něčím jako jestli chcete být nesmrtelní, stačí dělat to a to, bylo nemožné. A taky jsem zjistil proč, tuším v indii nebo tam někde měli náboženské guru, kteří říkali to samé a přitom to byly jenom pohádky.
Moje výhoda však byla, že jsem nemohl zemřít, a tak jsem měl celý čas na světě, aby se nějaká skulinka už našla. A že nakonec našla, celé generace autistických dětí, které sebou jen mlátily o zem a celý život trpěly, se proměnily ve vás.
V současnosti řešíme problémy úplně jiné, blížíme se do časové mlhoviny, ale tyto memoáry, které právě píšu jsou právě k tomu, abychom si připomněli, že přestože je situace v kapitalistické části světa všelijaká, je zde váš praotec Země a pro ty kdo žijí na Marsu nebo někde jinde ve vesmíru a čtou tyto řádky, jsem praotcem té části vesmíru.
Praotec Trollsteinen se s vydechnutím opírá o křeslo. Všechno, co ten den napsal mu dává perfektní smysl. Až se těší, až si tyto memoáry budou moct lidé už konečně přečíst.
Praotec Trollsteinen si je vědom toho, že je jeho pohled na svět mírně ovlivněný nebo až pokřivený. Hrát takovou zásadní roli ve snaze o lepší svět je na svědomí každého člověka, ovšem skončit kvůli tomu jako pokusná krysa už tak lákavé není. Proto se praotec Trollsteinen snaží být co nejstručnější a starosti, které jinak mívá příliš nerozebírat.
Praotec Trollsteinen znovu s úlevou vydechuje, jeho memoáry nejsou zatím delší než na tři stránky, ale už teď jsou doslova strhující, uvažuje praotec Trollsteinen.
Vedle něj se přitom objevuje plovoucí monitor, to volá paní Bová.
“Zdravím vás, praotče.”
“Ahh, dobrý večer. Jaktože voláte, paní Bová? My si přece nevoláme.”
“Já vím.” Reaguje paní Bová nervózně. “Ale chtěla jsem se s vámi ještě domluvit co budeme zítra dělat! Představte si co ty děti vyvedly, víte jakou DNA smíchali s tou z aligátora?”
Praotec Trollsteinen nasazuje tázavý výraz.
“Vaši!”
“To je docela blbé a jak se k ní dostali?”
“Co já vím!”
Praotec Trollsteinen přikyvuje.
“Hmm, tak začíná být jasné jak mohl v dilatační hmotě vůbec přežít, to je docela na hovno. Zase mě budou chtít všichni rozkuchat.”
“Co to povídáte, praotče?”
“To nic, paní Bová. Zítra pokračujte s něčím jiným, já budu muset ještě promyslet co budeme dělat, dobře?”
“Dobře.” Reaguje paní Bová. “A co dneska děláte?”
“Já nedělám nic, co děláte vy?”
“Taky nic.”
“Tak se uvidíme zítra, dobře?”
“Dobře.”