Baldo Bagge prochází velkým hangárem, který je už téměř zaplněn vysokými regály, táhnoucími se do výšky až do míst, kde jednou bude druhé patro s dalšími regály, táhnoucími se ještě výš.
Ve všech regálech jsou cennosti a věci běžného užití snad ze všech koutů světa. Nejde o drahé šperky ani památky, ale předměty, které podle něj už téměř památkami jsou nebo v ne příliš vzdálené budoucnosti budou.
Tento netradiční a na 21. století už trochu zvláštní koníček připomíná zvyky z dob dávno minulých, kdy se lidé fixovali na předměty už ze své podstaty. To tenkrát ještě nebyl internet, ledaskde ani elektřina, jenom společenské vztahy a hmatatelné věci.
A tak zatímco dnes lidé utrácí majlant za softwarový kód, Bagge si koupí tradiční eskymácké psí spřežení, zatímco dnes lidé věnují spoustu času, aby na tomto kódu pracovali a plnili jej vlastním obsahem, Bagge se rozhodl, že otevře své vlastní muzeum.
Jenže s tím jak se změnily zvyky většiny lidí, mění se i jejich postoj k řešení problémů. A tak když na celém světě vypukla pandemie, lidé se rozhodli, že se zavřou doma a budou řešit už všechny záležitosti raději jen online. Od školní docházky, přes nákupy až po sport, který už se neodehrává na stadionu, ale na balkóně.
Když je Bagge zpátky v kanceláři, sleduje Moorová opět televizi.
„Tak kdo se rozhodl, že zůstane doma dnes?“
„Restauratéři, jeden se nakazil od hosta a všichni ostatní to raději zabalili.“
Bagge kroutí hlavou.
„Staří Inkové, když nepršelo, tak vyvedli své hladové děti na zasněženou horu a tam je rituálně pohřbili. Já myslím, že by to mohlo být poučení i pro nás.“
Moorová na něj nechápavě hledí.
„Myslíte, že by měli restauratéři rituálně pohřbívat své hosty, jo?“
„To ne, ale spíš se rituálně nakazit. Co je takový restauratér, že utíká bez boje, něco víc než chudák host, co se musí potloukat po ulicích aby se najedl a přitom riskovat život?“
„Já bych řekla, že se zavřeli kvůli dalším hostům.“
„Já vím, aby se už nikdo nenakazil a ani nenajedl.“
Oba se smějí.
„A co Cwalda, přípravy jsou pořád v plném proudu?“
Moorová zuřivě souhlasí.
„Neviděla jsem ho už od pondělí, jezdí teď hlavně do muzea.“
„A co tam dělá? Vždyť první exponáty se začnou vozit až se zase otevřou přepravní služby. Teda aspoň ti si doufám uvědomí, že online nic nepřevezou.“
„Ale ti přece lockdown nemají, jenom jsou přetížení, to nekoukáte na zprávy?“
„Ještě to tak, a začnou dělat zprávy podle toho na jaké zprávy koukám.“
„Cože?“
„Jenom nemám rád, když se mi zobrazuje obsah podle toho na co jsem koukal předtím, protože já nevím na co se chci dívat. Ale vy sledujete úplně všechno.“
„To přece musím! Jak jinak bych asi zjistila co se děje?“
„Já myslím, že zrovna z televize se toho moc nedozvíte, podívejte na toho kreténa.“
Na obrazovce právě jeden z odborníků obšírně vysvětluje, jak minimalizovat lidské ztráty, a zároveň maximalizovat ekonomickou aktivitu.
„Co myslíte? Vždyť o to snad jde.“ Ptá se Moorová.
„Vážně? Aby nikdo nezemřel a všichni jsme byli online, o to jde?“
„No.“
„Jsem možná staromódní, ale tihle jsou ještě staromódnější. Všichni přežijí totiž jenom podle Bible. Té starodávné, svaté knihy věčně trpících, ale živých.“
Moorová dělá, že Baggeho neslyšela a dál raději sleduje zprávy.
–
Cwalda Tane povýšil z řidiče/pomocníka na výkonného ředitele logistiky. Právě teď pyšně prochází novým, zatím prázdným muzeem Gragate. S pásmovým metrem v ruce prochází širokou chodbou a jde do menšího kouta, kde by měl být vystaven nejnovější úlovek, a to originální spí spřežení z Grónska.
Kultura nedávných starých eskymáků předměty zrovna nepřekypuje, ale po zevrubném přeměření se do této místnosti všechno vejde jen tak tak. Cwaldovi zvoní mobil, to je Bagge.
„Cwaldo, kde jste?“
„V muzeu, zrovna jsem proměřoval zadní místnost.“
„Já vím, ale to přece není vaše práce, vy se staráte hlavně o logistiku.“
„A co když se sem všechno nevejde?“ Ptá se Cwalda.
„Když bude něco navíc, tak to zase odvezeme, zase logistika.“
Cwalda kroutí nesouhlasně hlavou.
„Já jenom kontroluju, jestli neděláme nějakou blbost.“
„Dobře, no tak ehm to raději překontrolujte a kdy budete v kanceláři?“
„Zítra.“
„Zítra? No a co ti stěhováci nebo přepravní služba, už jsou objednaní?“
„A proč myslíte, že jsem tady a všechno raději kontroluju?“ Ptá se Cwalda.
„Na to se právě ptám, jestli už jsou objednaní a nejste tam náhodou jaksi zbytečně brzo.“ Reaguje Bagge co nejopatrněji.
„Zítra ráno budu v kanceláři, tak vám všechno vysvětlím.“
Bagge chvíli váhá, co odpovědět. Mezitím se však hovor přerušuje, Cwalda totiž zavěsil.
–
Další ráno jsou Bagge, Moorová i Cwalda na společné poradě v kanceláři. Moorová navrhovala sejít se online přes Microsoft Teams, ale Bagge naléhal, aby normálně přijela a Cwalda prostě přijel, protože jde o firemní poradu.
„Jsem rád, že jsme se tu sešli. Jsme všichni relativně mladí a relativně až na pár přebytečných kil i v kondici, takže nepředpokládám, že bychom podlehli i kdybychom se nakazili.“ Pronáší Bagge.
Cwalda s Moorovou přitom hladí svá nadmutá břicha.
„Známý mého švagra se taky pandemii smál, potom to chytil a zemřel. Teď už se nesměje.“ Reaguje Moorová.
Bagge krčí rameny.
„Jenomže známý vašeho švagra si dá na oběd vepřové a k tomu osm knedlíků. Proto když se podíváte tady do rohu kanceláře, máme novou lékárničku. A ne obyčejnou, je nacpaná vitamíny a doplňky stravy.“ Pokračuje Bagge, jde k lékárničce a otevírá dvířka. „Takže ve dvířkách máte zasunutý návod, nejdříve si dáte do čaje nebo kávy tuhle vodičku, potom zelené tabletky, před obědem tyhle velké žluté a než půjdete z práce domů, tak jsou tu ještě malé bílé. Ale ty jen kdyby vám nebylo dobře.“
Moorová s Cwaldou nasazují podezřívavé pohledy.
„Jak jsem říkal, jsou to jen doplňky stravy. Protože jsme co jíme. Kdybyste viděli jaký rozdíl ve kvalitě vlasů měli staří Inkové jen při změně stravy na lepší, tak už byste byli u mě s nataženými dlaněmi ať vám dám tu zelenou.“
„Tak jo, Cwaldo pojďme.“ Navrhuje Moorová.
Oba se zvedají, Bagge přitom září nadšením, oběma nandává na dlaně po zelené tabletce, předává čirou tekutinu s instrukcemi a jde si zase klidně sednout za svůj stůl.