Alten je ve firmě už druhý den. Po sérii školení se dostává do velké kanceláře ve stylu open office, kde mezi elektrickými díly z aut vykukují hlavy jeho nových kolegů. Všichni se s ním vítají, dostává místo, kde si propojuje svůj nový služební notebook s monitorem, dokovací stanicí, handsfree sluchátky. Až už sedí a doufá, že než se zorientuje v tom, co na tomto místě bude vlastně dělat, zůstane pro ostatní neviditelný.

V ten moment přichází manažer oddělení Wulfa.

„Koukám, že sis už poradil. Dej si se mnou one to one hodinový meeting, pošli mi pozvánku a připrav si otázky. Já ti nebudu dávat žádné školení, spíš se budeš ptát co potřebuješ. Tak mi to přijde lepší.“

„Teprve jsem otevřel notebook, takže si nejsem jistý na co se budu ptát, ale něco už vymyslím.“ Reaguje Alten.

„Dobře, fajn. Tak na meetingu.“

Alten se na Wulfu usmívá, ten se otáčí a odchází.

Zatímco Alten prochází co všechno má v počítači nainstalované, co kde je a co bude asi používat, zjišťuje, že je oddělení rozdělené na dvě skupiny. Křídlo, ve kterém sedí on patří mezi mechanické inženýry. A ve druhém křídle sedí elektro inženýři. Mezi ně patří i Alten, ale protože jinde nebylo místo, sedí právě mezi mechaniky.

Výhoda tak je, že se nemusí zúčastňovat žádných odborných diskuzí. Protože všechno, co se ho týká se děje támhle vepředu a vedle něj se děje jen to, co se ho netýká.

Po bohatých zkušenostech z předchozích míst a po ještě bohatších zkušenostech všeobecných taky zjišťuje, že jediní dva lidé z oddělení jsou on a Wulfa a všichni ostatní patří do skupiny lidí, které kdysi dávno sám pro sebe nazýval jako sekta. V současné chvíli ho žádný název nenapadá, a tak jim říká „oni.“

Existují totiž lidé, kteří ty ostatní, obyčejné, vychovávají jako ovce. To znamená, že obyčejný člověk zastane veškerou práci, pokud se nechá, a oni, protože uvažují strategicky a dělají jen to nejnutnější, si potom vezmou veškeré zásluhy. Má to cosi společného se zkušenostmi a informacemi, které si oni předávají mezi sebou, a taky informacemi, které dostávají telepaticky během spánku. Naneštěstí pro Altena je to tak jako vždycky a většina lidí okolo něj jsou „oni“ a on je s Wulfou v menšině.

Výhoda pro Altena je, že už „je“ pozná na první pohled, a tak nezbývá než postupovat ještě strategičtěji a chytřeji už od začátku. Jinak se práce na tomto oddělení zvrhne v těžkou dřinu, plnou nesmyslných činností, které mu kromě další práce nic nepřinesou, uvažuje pro sebe.

Na one-to-one meetingu je Wulfa v ráži. Před novým členem týmu nejdříve důležitě usedá do čela stolu a zatímco se Alten snaží mlčet, usmívat a reagovat co nejstručněji, aby to nepřerostlo v nějaké zvláštní kamarádství, povídá Wulfa:

„Tak, kde jsme to byli. Vítám tě tedy ještě jednou na našem oddělení. Jak už jsi mohl slyšet, řešíme tady spoustu průserů, tak doufám, že jsi se první nebo vlastně druhý den toho všeho nezalekl.“

Wulfa poté probodává Altena zkoumavým pohledem.

„Ani ne, to je normální, že jsou takovéhle problémy a pořád se na něco spěchá.“ Povídá Alten se samozřejmostí.

„To rád slyším! Já vím, že máš spoustu zkušeností z předchozích zaměstnání, ale tady jsi v automotive. Takže úplně jiná liga! Aby ses nelekl na kolika tu pracujeme projektech. Já když jsem začínal, tak mi dali na starost hned devět projektů a vůbec jsem nevěděl kde mi hlava stojí. V tu dobu jsem neměl čas ani na oběd, já jsem se normálně nemohl ani naobědvat a do práce chodil od rána do večera a s notebookem domů!“

Alten se tváří chápavě, přitom se dál usmívá.

„A jak dlouho tu pracuješ?“ Ptá se Alten nakonec.

„Čtyři roky, takže hooodně dlouho. A myslím, že s tím jak se tady lidi střídají a pořád někdo odchází, mám na oddělení nejvíc zkušeností právě já. Taky mě před třemi měsíci povýšili a jsem teď manažer celého oddělení.“ Pokračuje Wulfa.

„No ale i tak pořád pracuješ na projektech tak jako předtím, že?“

„To by ani jinak nešlo! Mám teď šest projektů, ale rád bych se jich postupně zbavil. Máme na tvém místě otevřené dvě další pozice, takže jestli víš o někom, koho by taková práce bavila, tak sem s ním.“

Alten krčí rameny.

„No já ještě sám nevím o čem ta práce bude. Ale to se ukáže s prvním projektem.“

Wulfa zuřivě souhlasí.

„Naneštěstí teď žádné nové projekty nejsou. Ale všechno se můžeš naučit od nás. Každý týden jsou společné meetingy a když se budeš chtít na něco zeptat, tak se klidně ptej.“

Oba na sebe s nadšením hledí. Altenovi v ten moment dochází, že by se měl asi na něco zeptat. Ale být nějak konkrétní, když Wulfu „oni“ už tak brutálně zpracovali, Alten zrovna v tuhle chvíli nechce.

„Tak já si nejdřív projdu dokumentaci, materiály k nějakému předchozímu projektu a pak mě určitě něco napadne. Hlavně si myslím bude nejdůležitější mít co nejdříve jeden vlastní projekt. Nějaký lehčí, ale na něm se vlastně všechno naučím.“

„Souhlas.“ Reaguje Wulfa. „Něco pro tebe vymyslíme, možná by sis mohl vzít od někoho jeden z lehčích projektů, Cotte nebo René se určitě jednoho, dvou rádi zbaví. Já jim řeknu. Z mých projektů ti nebudu dávat raději nic, ty jsou hooodně, ale hodně náročné. To by si nezvládl, v prvních dvou, třech letech nic takového určitě nezvládneš, ale potom, když získáš víc zkušeností, tak možná.“

„To teď druhý den asi nebudeme řešit, tak stačí něco lehčího, dobře?“

„Dobře, tak jsme domluveni. Kolik je hodin? Za chvíli je oběd, dáš si s námi? Objednáváme si donášku. V jídelně vaří totiž jenom samé sračky.“

„No já jsem si už objednal v jídelně, takže…“

„Ohóóó, tak to upřímnou soustrast.“

„Možná příště si objednám i s vámi, ok?“

„Ok.“